Libor Fára měl RYTMUS v těle, říká jeho dcera

Foto: Miroslav Krupička

V Muzeu Kampa byla zahájena výstava Libor Fára / rytmus. Představuje průřez tvorbou pozoruhodného českého výtvarníka, surrealisty, ilustrátora a scénografa, spjatého s divadly Na Zábradlí a Činoherního klubu. Letos by se dožil 90 let. Libora Fáru, jeho rytmus života i tvorby v následujícím rozhovoru přibližuje jeho dcera fotografka Gabina Fárová.

Výstava obrazů Libora Fáry v Muzeu Kampa, foto: Miroslav Krupička
Na výstavě Rytmus v Sovových Mlýnech dominují dřevěné asambláže, tzv. Hrací stoly. Jsou velmi vtipně a zároveň surreálně složené z rozřezaných kusů starého nábytku. Kde Libor Fára tyto dřevěné objekty sháněl?

Buď ty kousky nacházel sám, nebo se dozvěděl, kde co je. Hodně pracoval pro divadlo a ve Vinohradském divadle mu rozřezali, co potřeboval. Táta měl ateliér v ulici Anny Letenské na Vinohradech. Důležitou součástí jeho života byla hospoda Nad rozhlasem v Italské ulici. Když někde bylo něco zajímavého, kamarádi mu to řekli. Kromě toho tehdy existovaly tzv. železné neděle. Lidé vyskládali před dům, co bylo na vyhození – stoly, kredence, postele, hrnce, dráty, křesla, piana atd. – a z toho si táta odnesl, co potřeboval.

Jak jste sbírali díla na tuto výstavu?

Hrací stůl, 1973, asambláž, 85x60cm, foto: Miroslav Krupička
Většina děl i asambláží je zapůjčená od soukromých sběratelů. Některá z nich pocházela původně z Vinohrad. Tam měl táta přátele a řadu svých děl rozdal. Na výstavě je vidět určitý průřez od surrealistických začátků přes koláže a asambláže až po grafickou a scénickou tvorbu. Když jsme připravovali velkou monografii Libor Fára / Dílo (vydala Gallery v roce 2006 k výstavě v galerii Smečky), tzv. technický aparát – soupis realizací – obsahoval 32 stran. Táta za život upravil celkem 350 knih, některé i sám ilustroval, vytvořil 150 divadelních a filmových plakátů, 50 scénografií v Česku a 7 v zahraničí a k tomu výstavy volné tvorby. Je za ním obrovský kus práce. Myslím, že každý, kdo uvidí výstavu v Sovových mlýnech, přijde na to, že něco z otcovy tvorby zná.

Mohla byste stručně popsat otcův umělecký vývoj?



Pocta Marcelu Duchampovi, 1980, asambláž, 180x230cm, foto: Miroslav Krupička
Koncem války táta patřil ke spořilovské surrealistické skupině. Dělal papírové koláže a používal v nich barevné výstřižky z časopisu Life. To bylo něco unikátního, protože tady ještě barevné fotky v časopisech nebyly. Ze surrealistického období je na výstavě důležitý obraz Dvě tváře, vzniklý po válce. V 50. letech se věnoval malbě a koláži. Neměl jednotný styl, ale určité surreálno prostupuje celou jeho tvorbu. Na to v 60. letech navázaly rytmy a dřevěné asambláže. Jejich předobrazem je plechová asambláž Samotář z roku 1960. Na výstavě je také vidět, jak důležitou roli v tátově tvorbě hrála fotografie. Používal ji jako dokumentaci svého díla a zároveň z ní vytvářel nová díla. To je zřejmé např. v cyklu Ty Okno, jehož základem je fotografie, přenesená na plátno, která je domalovaná akrylem nebo tuší. Velkou část tátovy práce tvořila užitá tvorba – knihy, plakáty, scénografie, které jsou na výstavě taky zastoupené. V užité i volné tvorbě je patrný tátův nezaměnitelný rukopis.

Konec dne, 1949, olej, 60x48cm, foto: Miroslav Krupička
Byla jste jako dcera přítomna procesu zrodu jeho děl?

Se sestrou jsme byly svědky zrodu otcových děl od 60. let, protože jsme bydleli v ateliéru. Byl to byt o rozměru 54 metrů čtverečních. Tam jsem se narodila a žila mezi otcovými díly, tam se odehrával život naší rodiny. Pracovala tam i maminka. Abychom na takovém prostoru mohli žít, rodiče to museli mít dobře zorganizované. Dvě hodiny ráno a dvě hodiny odpoledne jsme měli hlídání a mezitím jsme žili rodinný život. To trvalo až do mých šesti let, kdy maminka zjistila, že už jsme jako děti velké, abychom žily v jedné místnosti, a z půdy vybudovala byt, který s ateliérem sousedil. Táta v ateliéru zůstal až do smrti.

Jaký byl životní rytmus Libora Fáry?



Zátiší s berberskou vázou, 1957, olej, 145x100cm, foto: Miroslav Krupička
Táta byl velmi organizovaný člověk. Měl přísný řád, který dodržoval. Vstával v šest hodin, šel pro rohlíky a udělal nám snídani. V sedm mi připravil svačinu do školy – mimochodem měla jsem ze všech nejlepší svačiny. Pak šel do tiskárny, přinesl si vytištěné texty knih a dopoledne je stříhal. Měl řád i na pracovním stole. Všechno bylo vzorně srovnáno do pravého úhlu. V poledne si dal v hospůdce oběd a pak siestu. Kdo málo spí, potřebuje si přes den zdřímnout. Odpoledne dolepil knihu a pečlivě uklidil stůl. Říkával: Musí bejt čistej ponk. Potom často bývaly kostýmní zkoušky v divadle. A večer bylo divadlo nebo koncert. Po návratu obvykle pokračoval do čtyř do rána ve volné tvorbě. Byl to hodně rychlý a intenzivní život. Proto také otec zemřel v 62 letech.

Chodili jste s ním do divadel?



Plakát ke hře A. P. Čechova Racek, Divadlo Za branou, 1972, foto: Miroslav Krupička
Divadlo prostupovalo celý náš byt a naopak v divadle bylo leccos z našeho bytu. Postupně nám z domácnosti mizely předměty, které se hodily do divadelních scén. Někdy se to vrátilo, někdy ne. My jsme byly součástí toho všeho. Jako holky jsme chodily do kostymérny divadla Na Zábradlí – co si malá holka může přát víc? Viděla jsem, jak vznikají kostýmy i hodně divadelních zkoušek. Některé byly i u nás v ateliéru. Vzpomínám si na zkoušku Višňového sadu v Činoherním klubu: režisér Jan Kačer, herci Jan Abrhám, Nina Divíšková. Pro malou holku nádherné zážitky.

Prý si otec do divadla vypůjčil koberec od Václava Havla?

Ano, otec sháněl do jedné scény velký koberec a někdo mu doporučil Václava Havla. Táta se s Václavem Havlem seznámil a použil koberec z Lucerny, na kterém tančila Josephine Bakerová. Jejich přátelství trvalo celý život. Otec navrhl plakát k Havlově hře Ztížená možnost soustředění. Dělal scénografii k Pašijím, které Havel pořádal na Hrádečku. Byla to taková minimalistická scéna – čára na zdi. K tomu se váže ještě příhoda s hrncem: u Havlů na Hrádečku stojí na jídelním stole velký hrnec, s nímž se nehýbe. Na otázku proč tam je, Havel vyprávěl, že jednou slavil narozeniny a přijel taxík. Z něj vystoupil Libor Fára s hrncem, postavil ho na stůl a odjel. Havel říkal, že to byl jeho nejdražší dar, protože hrnec stál 40 korun a taxík pět set.

Návrh plakátu ke hře A. Jarryho Král UBU, Divadlo Na zábradlí, 1964, foto: Miroslav Krupička
Na výstavě mnohý návštěvník objeví, že Libor Fára vytvořil logo divadla Na Zábradlí a Činoherního klubu…

Ano. Byla to doba, kdy tato divadla byla na vrcholu. Divadlo Na Zábradlí tehdy uvádělo aktuální světové autory, např. Ionescovu Plešatou zpěvačku. V té době byl otec s divadlem několikrát v zahraničí. Legendární byla hra Král Ubu. Táta k ní vytvořil scénu z čel postelí a popelnic, aby vykreslil krále Ubu jako určitý odpad společnosti. Ke hře vznikl katalog, který fotil Josef Koudelka – tyto fotografie jsou na výstavě taky vidění. Divák si může připomenout Jana Libíčka a Marii Málkovou, kteří v Králi Ubu excelovali.

S kterými umělci Libor Fára udržoval přátelský vztah?

Rytmus, 1959, olej, 150x100, foto: Miroslav Krupička
Nejdřív to bylo hodně s Mikulášem Medkem a jeho ženou Emilou. Byli to přátelé obou rodičů. S Emilou Medkovou táta spolupracoval. Často potřeboval fotografa, který zachycoval jeho díla v procesu vzniku, a Emila Medková to fotografovala. Později se kamarádil s Josefem Istlerem. Dokonce spolu malovali obrazy, ale pak je spolu i ničili. Koncem života se přátelil s Vladimírem Kopeckým, který taky chodil do jeho hospůdky, a taky s Martinem Balcarem, synem výtvarníka Jiřího Balcara.

Vzpomínám si, že jednou šel po Vinohradské ulici a na silnici ležel papír, přejetý náklaďákem. Táta ho zvedl a řekl: To je anděl. S papírem přišel domů a začal ho skládat. A pak z něj ještě udělal papírovou kouli. Mezi papíry dal puntík a nechal si to nafotit. Libor Fára tečka čára. Hotové fotografie potom roztrhal a udělal z nich koláže. Byla z toho série Otvírání stěn.

Libor Fára tečka čára?

Ty Okno, 1980, fotoplátno/akryl/tuš, foto: Miroslav Krupička
Táta používal vlastní jazyk. Když ve společnosti někdo dlouho mluvil, táta řekl: Vypněte meziměsto. V hospodě si dával holandské zátiší, to byl velký rum a malé pivo. Když vypil rum, řekl: Pane vrchní – doplněk. A vrchní přinesl další velký rum. Když dodělal práci, tak řekl někomu z přátel: Jdeme to zapaspartovat, to znamenalo zapít. Pro každou situaci měl svou frázi.

Váš otec byl milovníkem jazzu, jedno z jeho klíčových děl i celá výstava má název Rytmus. Předpokládám, že doma poslouchal jazzovou hudbu…

Neustále. Celým domem nahlas zněla jazzová hudba. Pořád pouštěl desky. Měl je seřazené v lodním kufru, kterému nechal udělat kolečka. Kufr byl tak těžký, že se s ním muselo popojíždět. Táta mu říkal kufr snů. Měl tam všechny jazzové velikány. Když měl někdo z nich v Praze koncert, táta na něm nemohl chybět. Třeba Dukeu Ellingtonovi věnoval jednu dřevěnou asambláž – Hrací stůl. Koncem 60. let přijel John Surman, který hrál free jazz. Táta z jeho kapely byl tak nadšenej, že vzal do ateliéru celé trio a měli jsme tam soukromou session.

Gabina Fárová, foto: Miroslav Krupička
Vy sama jste fotografka. Ovlivnil vás otec?

Ano. Když jsem později potřebovala poradit s vlastní prací, táta byl velice trpělivý a vždycky mě pomalu dotlačil k tomu, co bylo třeba udělat. Tolik nemluvil, ale když něco řekl, stálo to za to. Vždycky mě někam posunul.

Děkuji za rozhovor.

Výstava Libor Fára / rytmus v Museu Kampa pokračuje do 7. února 2016.