Lidé lehali si mlčky do plamene...

Dne 8. května 1945 vyvrcholilo povstání českého lidu proti německé okupaci. Těmto historickým událostem se bude v následujících minutách věnovat i knižní rubrika Viléma Faltýnka. Dozvíte se mimo jiné, jak zažíval květnové dny básník Jaroslav Seifert.

Nahlédnutím na stránky aktuální novinky Barikáda z kaštanů se dostáváme do doby před 60. lety. Podle autora knihy, publicisty Jindřicha Marka, bylo květnové povstání v Praze největším bojovým aktem Čechů na vlastním území za posledních dvě stě let. Největšími hrdiny pražského povstání pak byla česká mládež, chlapci a děvčata bez vojenského výcviku, odchovaní Sokolem, Junákem a legionářskou legendou. Lubor Vorel je jedním z dosud žijících přímých účastníků povstání. Na události vzpomíná:

"To mi bylo 20 let a byli jsme na barikádě v Čechově ulici. Naproti Stromovce. Přišli jsme tam 4. května nejdřív dva, ta barikáda byla vytvořena už dříve. Obyvatelé té ulice ji postavili, porazili kaštany, takže ta barikáda kvetla."

Všude to bylo jiné. U nás po ránu

stavěli barikádu z rozkvetlých kaštanů.

Strom padal za stromem jak lustry rozsvícené

a lidé lehali si mlčky do plamene...

Báseň Barikáda z kaštanů napsal básník Jaroslav Seifert. Četl herec Martin Růžek. Jindřich Marek ji cituje v nadpisu své knihy o květnovém povstání v Praze.

"Jaroslav Seifert jako redaktor byl v Lidovém domě, kde se za povstání tiskly asi čtvery noviny, byl v nejkritičtější chvíli Pražského povstání - 8. května zajat. A v době, kdy se zajatí povstalci popravovali na Staroměstském náměstí, unikl selekci, dostal se do karlínských kasáren, kde stáli obličejem u zdi a měli být popraveni další. A tady se mi podařilo vypátrat jména dvou českých policistů, kteří jako parlamentáři s bílou vlajkou s nacisty vyjednali propuštění zajatců. Takže tam píšu, že díky těmto dvěma policistům máme nositele nobelovy ceny za literaturu a já si mohu dovolit nazvat tu knihu Barikáda z kaštanů, protože Seifert si mohl po válce dovolit napsat tu básničku," říká Jindřich Marek.

"Já se Pražským povstáním zabývám asi 25 let, protože v tom je i určitá láska k Praze. To byla vlastně největší bitva moderních českých dějin na našem území, protože zákruty českých dějin způsobily, že se vždycky bojovalo jinde. Za první světové války legionáři bojovali u Zborova, nebo na Dukle za druhé světové války, nebo někde u Tobruku. Naši předkové vždycky bojovali za naši svobodu někde v zahraničí. Nebo na Slovensku. Ale tady v Čechách od roku 1848 je to... Třicet tisíc pražanů bojuje asi s šedesáti tisícovou přesilou. Takže je to největší operace našich moderních dějin!

Za druhé jsem chtěl dokázat, že to nebyla zbytečná akce, že tu válku zkrátila, že zachránila plno životů v jiných armádách, a že byla vyvrcholením našeho domácího odboje, protože náš odboj to povstání připravoval od prvního dne okupace. Dokonce bych řekl, že víc lidí zahynulo při přípravě toho povstání, než potom na barikádách.

Bylo to politické drama a hodiny rozhodovaly o tom, jak se bude vyvíjet osud naší země 50 let po válce. Doslova hodiny rozhodovaly o tom, kdo přijde do Prahy první, zda Američané nebo Sověti, a kdo tím pádem získá vliv na vědomí občanů, kdo ovlivní volby v roce 1946, protože řekněme si na rovinu, že tím, že Sověti přišli do Prahy první, tak podle toho ty volby dopadly. Kdyby byli Američané první v Praze, tak by ten občan fandil jiným a tím pádem i politický vývoj by byl jiný. tam rozhodly pouhé čtyři hodiny, kdy několik jedinců těmi šachovnicemi zamávalo. Bývalý předseda vlády Fierlinger, který se postavil na stranu Sovětů a za českou vládu odmítl americký vstup do Prahy, sovětský náčelník generálního štábu Antonov, který Američanům nalhal, že operaci na osvobození Prahy začal, a ona začala o 24 hodin později, německý generál Jodl, který při podpisu kapitulace si vyžádal den zdržení, aby jednotky mohl připravit na kapitulaci, což bylo zbytečné a Češi tím ztratili 24 hodin. Čili je to vojenská záležitost, lidská, ale hlavně je to obrovské politické drama, je to obrovské, antické drama. Jak to povstání dopadlo, tak jsme pak žili dalších čtyřicet padesát let."

Podtitul knihy zní: Pražské povstání a jeho skuteční hrdinové. Podle Jindřicha Marka byl jedním z největších hrdinů - profesionálů dnes pozapomenutý František Bürger-Bartoš, bývalý italský legionář, zpravodaj válečné odbojové organizace Obrana národa a později jedna z vůdčích osobností povastání - byl náčelníkem štábu povstaleckého velitelství. Jeho dcera připomíná, že František Bürger byl především vlastenec.

"On by nedokázal býval být emigrantem. On byl synem chalupáře, měl vztah k zemi a půdě, to bylo na prvním místě."

Mluvil s vámi o věcech, které se děly za 2. světové války?

Osvobození Prahy

"To já už jsem s ním spolupracovala, 13 let mi bylo, když začala válka, takže o tom se moc mluvit nedá, ale v té pozdější době jsem mu dělala sekretářku. On věděl, že mi může věřit."

Nebál se o vás?

"Já myslím, že se musel bát o celou rodinu, protože to bylo pořád na hranici, ale ten cit pro povinnost, to, že pro národ něco musí dělat, asi strach převyšovalo."

Kromě Bürgera-Bartoše se v knize Jindřicha Marka čtenář dočte o tom, kdo skutečně zastavil americkou armádu, o filmech, vytvářejících později polopravdivé obrazy pražského povstání, o nacistickém fanatismu v posledních chvílích. Čtenář tu najde i řadu přehledných chronologií a soupisů uniforem, zbraní a literatury v přílohách.