Před šedesáti lety v Praze propuklo povstání

Situace k povstání v Protektorátu Čechy a Morava nazrávala už od konce dubna 1945. Nakonec vyústila v celou sérii bojů. Napomohly tomu i události posledních dnů Hitlerova smrt, pád Berlína a v neposlední řadě postup spojeneckých armád. Více Martina Lustigová.

K prvním výraznějším nepokojům došlo 1. května 1945 v Přerově. Tamní povstání sice bylo velice rychle potlačeno, ale brzy došlo k dalším bojům na jiných místech Protektorátu. V poledne 5. května pak vypuklo povstání i v Praze a podle historiků byla tato událost klíčovým impulsem k dalším akcím proti německým okupantům. Pražské události 5. května popisuje historik Stanislav Kokoška: "Můžeme říci, že už dopoledne došlo k prvním manifestacím, k prvním pokusům o odzbrojování menších německých jednotek a přejímání úřadů. Nicméně tou nejdůležitější událostí se stal boj o rozhlas, ke kterému došlo kolem půl jedné odpoledne, kdy se skupina policistů pokusila budovu obsadit. Došlo k přestřelce a známému volání rozhlasu o pomoc, které potom radikalizovalo situaci nejen v celé Praze, ale prakticky v celém Protektorátu."

Německé jednotky SS chtěly povstalcům v rozhlase zabránit v českém vysílání. Čeští zaměstnanci zatím stačili odstranit německé nápisy a tím Němcům zkomplikovali pohyb po budově. Za pomoci zaměstnanců rozhlasu se několika českým policistům podařilo kolem poledne proniknout do budovy a obsadit klíčové pozice především však hlasatelnu. Tam se redaktoři zabarikádovali a vysílali volání o pomoc.

Foto: Štěpánka Budková

Na rozhlasu zatím povstalci vyvěšují československou a americkou vlajku, dalšímu vyvěšování vlajek už ale Němci zabrání střelbou. Do budovy rozhlasu se podaří ještě během 5. května proniknout dalším povstalcům - hlavní vchod brání německé jednotky, a tak povstalci prorážejí otvory v bočních zdech budovy. Pokračuje Stanislav Kokoška: "Na základě výzvy se k rozhlasu přesunovaly další povstalecké jednotky. Bojovalo se až do páté hodiny večer. Potom se ještě nějakou chvíli vyjednávalo, nicméně zhruba kolem páté hodiny se situace stabilizovala a rozhlas začal být pevně v povstaleckých rukou. Sehrál velice důležitou úlohu, protože samozřejmě díky jeho volání se povstání nejenom šířilo po celých Čechách, ale rozhlas současně přinášel důležité informace pro zahraničí. Byl to hlavní informační kanál, ze kterého se československé exilové vedení, ale i další složky dozvídaly o událostech v Praze a samozřejmě prostřednictvím rozhlasu byly vydávány i různé výzvy o pomoc, adresované jak Rudé armádě, tak Spojencům. Tímto kanálem šly tehdy ty nejdůležitější informace, které byly k dispozici."

Volání rozhlasu o pomoc slyšela i Libuše Erbsová. Vyburcovalo českou veřejnost? "Vyburcovalo, vyburcovalo, ano, samozřejmě. Prostě tehdy Čech nemohl tomu volání odolat."

To potvrzuje také jeden z nejmladších účastníků bojů o rozhlas Lubor Šušlík, který jako sedmnáctiletý hoch pozoroval, jak se na Vinohradech vyvěšují československé vlajky: "A v tom zrovna zaslechnu známé volání z rozhlasu a pak už mě nic neudrželo. Chtěl jsem se také připojit k tomu, co se tady děje."

A jak se povstání vyvíjelo dál? Slovo má Stanislav Kokoška. "V průběhu 5. května probíhaly spíše takové lokální boje. Prakticky se nevědělo, jak to bude dál, zda Německo kapitulovalo, nekapitulovalo, takže ty boje byly spíše nesmělé. Nicméně 6. května ráno začal německý útok na Prahu, německé velení stáhlo posily z venkovských posádek, především z benešovského cvičiště zbraní SS, potom i z dalších míst."

"Začaly intenzívní boje, které vrcholily 7. května, kdy v Praze zasahovaly i jednotky Ruské osvobozenecké armády (vlasovci)," říká Stanislav Kokoška. Ale právě 7. května začíná povstalcům docházet střelivo. Němci tehdy navíc brutálně zneužívali civilisty, mezi nimi i ženy a děti, jako živé štíty. Boje pokračují.

Na květnové povstání vzpomíná Libuše Erbsová, která v těchto dramatických dnech pracovala v lékárně na Staroměstském náměstí: "Jak začali lítat hloubkaři, tak se lidé chtěli schovat pod podloubí naproti orloji. Toho samozřejmě potom využil jeden německý oficír. Když viděl, co je tam schovaných lidí, tak to tam mezi ně prásknul granát. V tu ránu kopy mrtvol." Velkým problémem bylo to, že na Staroměstské náměstí nemohly přijet sanitky, protože na střeše Týnského chrámu se schovával německý ostřelovač, který dál střílel do davu. Zdraví přenášeli raněné do nedaleké lékárny. "Tam těm lidem to utrhalo ruce, nohy, poranilo břicha. Byli cítit střelným prachem. Víte, hrozný, hrozný to bylo! To se musí prožít! Ono ani dramatické a drastické vyprávění nikdy nevylíčí tu situaci, která je."

Tank Rudé armády v Praze

Teprve 8. května odpoledne se podařilo uzavřít dohodu o dočasném příměří a večer začaly německé jednotky opouštět Prahu. Některé německé jednotky zastavení palby nerespektovaly a boje pokračovaly ještě příští den. 9. května ve 4 hodiny ráno ale do Prahy vstupují první jednotky Rudé armády a dopoledne začínají Pražané odstraňovat barikády.

Mělo povstání na samém sklonku války vůbec nějaký smysl nebo to byly jen zmařené lidské životy? Ptáme se historika Stanislava Kokošky: "Mělo velký smysl, protože záměrem skupiny armád Střed bylo postupně se stahovat z východní fronty a pokud by v Praze nepropuklo povstání, pokud by se o Prahu nebojovalo, pokud by se německé jednotky snažily udržet tu důležitou komunikační křižovatku, jak tomu původně podle německých plánů mělo být, tak by samozřejmě došlo k mnohem větším ztrátám jak na lidských životech, tak i ke ztrátám materiálovým. To, že vypuklo v Praze povstání, donutilo skupinu armád Střed změnit své plány, své záměry. A hlavně spolu s tím faktem, že byla v Remeši podepsána kapitulace svým způsobem i urychlilo konec druhé světové války." Povstání navíc doslova zmobilizovalo český národ a všude byla patrná národní solidarita. To potvrzuje i Lubor Šušlík: "Dalo by se hodně vzpomínat právě na tu obětavost našich lidí a na tu nesmírnou soudržnost a takové to hrdé národní vědomí."