Lidé si u Českého rozhlasu připoměli 57. výročí květnového povstání

Lidé si v neděli u Českého rozhlasu připomněli 57. výročí květnového povstání proti nacistům. Pražským povstáním, do kterého se zapojilo na 30 tisíc lidí, vyvrcholila na jaře 1945 série obdobných akcí z mnoha míst tehdejšího protektorátu Čechy a Morava. Jedny z nejtvrdších bojů se odehrály právě u budovy Českého rozhlasu. Více už Zdeňka Kuchyňová.

Lidé si u Českého rozhlasu připoměli 57. výročí květnového povstání

Premiér Zeman vzdává hold těm, kteří padli v poslesdních dnech války, Foto: ČTK

I přes deštivé počasí přišla před rozhlas řada pamětníků, kteří zavzpomínali na události před 57 lety. Po slavnostním položení věnců vystoupil premiér Miloš Zeman. Svůj projev začal netradiční vzpomínkou na shromáždění v malé vesničce na Litoměřicku. To se konalo na počest dvou občanů, kteří zde byli po válce ze zálohy zákeřně zavražděni. Jak řekl premiér Zeman, nemluvil by o tomto případu, kdyby se podobná vlna nenávisti právě v těchto měsících nezdvihala v některých našich sousedních zemích. Uvítal proto nedávné rozhodnutí sněmovny, které se postavilo proti jakémukoliv zpochybňování výsledků druhé světové války.

"Chtěl bych věřit, že se nedočkají vyslyšení ti, kdo doufají, že nová vláda České republiky bude vůči některým známým požadavkům povolnější, než vláda tato."

Premiér zároveň občany vyzval, aby nepodléhali nenávisti a nehlásali nepřátelství vůči svým sousedům. Jak řekl, je třeba dokázat udržet kontinuitu českých dějin, která je i kontinuitou odvahy.

"Když jsem zde před rozhlasem mluvil naposled, asi před dvěma lety, připomínal jsem vám slova amerického filosofa Santiani: Ten, kdo zapomenul na svoji minulost, je odsouzen k tomu, aby ji prožil znovu. Dnes vám chci říci: nechovejme se jako sluhové, abychom se sluhy opět nestali."

Do obrany rozhlasu se zapojili i jeho pracovníci. Jak zavzpomínala Anděla Dvořáková, předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu, rozhlas tehdy začal už v šest hodin ráno hlásit pouze česky.

"Tým rozhlasáků mezitím seškraboval německé orientační nápisy, což se ukázalo jako velmi produktivní, neboť nové německé posily se v prostorách rozhlasu nevyznaly a bloudily. Netušily, že chodí v bezprostřední blízkosti vysílacího zařízení. Díky tomu mohli rozhlasáci ve chvíli, kdy se rozhořel boj o rozhlas volat do všech světových stran: voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko, pojďte na pomoc Českému rozhlasu."

A právě tuto výzvu vyslyšeli lidí, kteří přišli rozhlas bránit. Byl mezi nimi i tehdy teprve 17letý Lubor Šušlík. Už za války byl odsouzen k trestu smrti za neoprávněné držení zbraní a převoz střeliva. Jak sám říká, měl tehdy více štěstí než rozumu a všechno přežil.

"Pracoval jsem v ilegálním skautském oddílu, dokonce jako jeho vedoucí, no a jakmile se ozvalo volání rozhlasu - já jsem bydlel kousek odtud - tak jsem se oblékl do skautského a hned jsem hnal k rozhlasu. Poněvadž jsem však neměl zbraň, tak mě ti starší říkali koukej si napřed sehnat nějakou zbraň a nepleť se nám tady. Takže moje první zbraň byl konec tága od kulečníku, no a za chvíli už jsem měl taky pistoli. Pak jsem se přidal k četníkům, kteří viděli, že není možné dobývat rozhlas čelně a tak se šlo z Italské ulice po střechách a probourala se díra do budovy rozhlasu. No a pak postupně jsme obsazovali poschodí po poschodí a pak už stačilo jenom párkrát vyštěknout "hende hoch", a už byly všude ruce nahoře."

Před rozhlas přišli zavzpomínat i ti, kterým už dnes táhne na osmdesátku či devadesátku a všichni se shodovali v tom, že před 57 lety vůbec neváhali a obrana rozhlasu pro ně byla samozřejmou věcí. V boji o rozhlas padlo 90 českých bojovníků a více než sto jich bylo raněno.