Odškodnění za zvony, zrekvírované za 2. světové války
Dnešní sváteční pořad jsme, vážení posluchači, věnovali památce zvonů, které byly zrekvírovány za 2. světové války.
Díky zvukovému záznamu si dnes můžeme připomenout hlas zvonů z kláštera v Oseku u Duchcova z roku 1941 . A ve stejném roce vydala protektorátní vláda příkaz k zrekvírování tisíců podobných zvonů. Zvonovinu totiž potřeboval německý vojenský průmysl na zbraně. Z českých, moravských a slezských kostelů, zvonic i kapliček tak bylo v následujícím roce sňato na dvanáct a půl tisíce zvonů a cymbálů, které tradičně odměřovaly čas. Na mnoha místech chybějí zvony dosud. Dnes, po šedesáti letech, konečně svitla naděje, že by německá strana mohla tuto ztrátu alespoň zčásti odškodnit.
Rekvírování zvonů předcházel jejich podrobný soupis, popis a rozdělení podle kategorií, vše s německou důkladností. Podle ing. Kotáska z opavsko - ostravského biskupství se rekvizice dotkly takřka každého kostela.
"V protektorátu to bylo z nařízení protektorátní vlády, tehdejšího ministerstva průmyslu, a na starosti to měly jednotlivé okresní úřady, které vždycky musely pověřit nějakou firmu, aby to demontovala a odvážela. Před tím vlastním rekvírováním, v roce 41, proběhlo rozdělení všech zvonů do čtyř kategorií - A,B,C,D. Většinou se rekvírovaly kategorie A a B, kde áčko byly zvony pořízené obyčejně za První republiky jaké náhrada za zvony zkonfiskované za 1. světové války a béčko potom byly méně vzácné zvony starší. Takže tyhle zvony se braly většinou ve sto procentech. Potom ty kategorie C a D, což byly zvony starší a úplně nejstarší, tak ty se braly dost výjimečně. Ty zvony kategorie D, to znamená takové 16. století, ty se většinou nerekvírovaly."
O preciznosti protektorátních úředníků, kterým při rekvizicích neunikl ani umíráček, svědčí i slova historika Radka Lungy:
"Měly být vyhotoveny tři stvrzenky za odebrání zvonů. Jednu měl dostat vlastník, jedna měla zůstat na okrese a jedna měla jít na ministerstvo průmyslu a živnosti."
Díky této důkladnosti mohl po válce historik Zdeněk Wirth spočítat, že samotná Praha přišla o 250 zvonů. Škoda tehdy představovala pět milionů korun. Jak ale Wirth uvádí, v roce 1942 nebyly z věží sejmuty pouze zvony. Všechny budovy ve městě byly současně zbaveny měděných střech a žlabů, mosazných klik a dveří, ze hřbitovů a kostelů zmizely až na malé výjimky všechny bronzové pomníky, busty, reliéfy a pamětní desky. Odvezeny tak byly například sochy Karla Dvořáka, Josefa Mařatky, Bohumila Kafky a dalších významných sochařů.
Faráři i starostové na mnoha místech se snažili rekvizicím zvonů zabránit. Ing. Kotásek k tomu objevil řadu dokladů:
"My jsme se hodně hrabali v archívech a zvlášť v ústředním archívu v Praze, a tam jsme dohledali i mnohdy dost rozsáhlé korespondence, kde se snažili starostové, faráři a tak dále ty zvony uchránit. Psali na vyšší místa, na protektorátní správu, nebo v Sudetech na tehdejší Památkový ústav, který byl v Liberci. Za ty své zvony orodovali, ale bohužel ve většině případů neúspěšně."
Zrekvírované zvony z celého Protektorátu Čechy a Morava byly odváženy buď do Ostravy, nebo na shromaždiště zvonů na pražských Maninách. Dodnes existují fotografie z roku 1942, kdy na vltavském nábřeží stojí v řadách srovnány podle velikosti stovky, nebo dokonce tisíce zvonů. Ty větší se zde před transportem do Německa rozbíjely, menší se do plochých nákladních člunů nakládaly celé.
"Skupiny A,B,C byly odeslány částečně do Německa, i když právě na Maninách byl hlídač a další lidi, kteří to všelijak zdržovali nutností dokumentace, měřením, dělaly se tam nějaké hudební analýzy. Takže se jim podařilo část zvonů zdržet do té doby, že už potom do Hamburku ani nejela. Ale ta kategorie A, což byly třeba zvony z 20. - 30. let, nejméně hodnotné, tak ty šly rovnou ke zpracování. Ty byly roztlučeny na zvonařský šrot."
Říká k tomu historik Radek Lunga. Za zmínku jistě stojí, že i pod dohledem německé armády se našli lidé, kteří odvoz zvonů záměrně brzdili. Zdeněk Wirth ve svých Kulturních ztrátách Prahy z let 1939 - 1945 vzpomíná například na plukovníka Františka Procházku a správce skladu Josefa Ptáčka, kteří zachránili přes dva tisíce zvonů a většinu bronzových sousoší a soch, bust, pamětních desek a plaket.
Nicméně odvezeno bylo přes deset tisíc zvonů. Velká část putovala po Labi do Hamburku, kde byla znovu se stejnou pečlivostí zaevidována - a poté roztavena. Například v závodech Nord - Deutsche Raffinerie. Naštěstí ne všechny zvony stihl tento osud. Válka skončila dřív, nežli se z nich mohly stát hlavně německých děl. Podle Radka Lungy se některé zvony do Československa dokonce znovu vrátily:
"Vedle toho Hamburku bylo skladiště ve Vestfálsku ve městě Lünen, odkud jsme si přivezli 435 zvonům v roce 46. To se nám vrátilo přímo devět vagónů do Prahy. Ale z Hamburku nic. Tam se nějak ztrácí stopa po českých zvonech."
O navrácení zvonů snažily farnosti už brzy po válce. Dochovala se tak například korespondence z farnosti v Třešti:
"Psali na nejrůznější místa, od prezidentské kanceláře přes americké velvyslanectví, protože tehdy Hamburk byl v americké okupační zóně, až po hamburského starostu a různé hamburské instituce, ale myslím, že taky nedošli k nějakému konkrétnímu výsledku."
Ztracené zvony hledali těsně po válce i faráři ze Slezska. I tyto důkazy našel Ing. Kotásek při pátrání po archívech:
"My jsme tam našli poválečné dopisy jednotlivých farností, které o zvony přišly. Třeba ve městě Albrechtice první český farář po válce psal nejdříve právě do Prahy, jestli náhodou se tam ty jejich zvony, které přesně popsal, nevyskytují, a pokud ne, takže by chtěl náhradou, pokud se nikdo nebude hlásit, zvony jiné. Přímo napsal, jaké zvony by chtěl, aby náhradou byly do Albrechtic poslány."
Podle svědků jsou však v Německu místa, jakési hřbitovy zvonů, kde jsou prý zrekvírované české zvony dodnes. Potvrzuje to i zvonař a soudní znalec Petr Manoušek:
"Informací o tom, že to skladiště zvonů existuje, těch mám víc než dost i z výpovědí svědků. Včetně adres, kde ta skladiště jsou. Léta jsem se zdráhal uvěřit, že by něco takového mohlo přežít těch šedesát let. Na druhou stranu při německé důkladnosti a preciznosti nepůsobí nereálně představa, že někde je hangár, který obchází ozbrojený voják a střeží ho, aby se tam nikdo nevloupal. A to všechno trvá šedesát let."
Petr Manoušek po těchto zvonech sám pátral. Podle něj by se v Německu měly dodnes dochovat zvony, na kterých je i zvonařská značka jeho dědečka, který začal zvony odlívat před více než sto lety. Pan Manoušek proto jednal i s mnoha úřady, všude ale existenci skladišť historických zvonů popírají:
"Mám oficiální vyjádření ministerstva zahraničí z 90. let, kde je řečeno, že nic takového není pravda, nic takového neexistuje a že hlavně jakékoli nároky české strany na odškodnění za odebrané zvony jsou vyloučené již uzavřením česko - německé deklarace. Dokonce byli schopni tvrdit, že ty zvony byly bez náhrady a beze zbytku roztavené a zničené. Přitom není to skutečně pravda. Čas od času se na nás obracejí občané z některých míst po republice, kteří shromáždili materiály o svých zvonech a měli snahu iniciovat nějaké jednání, aby se jejich zvony našly. Oni vždycky měli zájem najít fyzicky ty zvony, jim nešlo tolik o peníze, aby dostali na stůl desetisíce. A často byli přesvědčeni, že ty zvony existují. Často jezdili na vlastní pěst a vlastní náklady do zahraničí a hledali je. Takže těch informací máme dostatek. Jenomže, i když jsme se dostali tak daleko, že se vyprovokalo přímo jednání na ministerstvu zahraničních věcí, tak to skončilo obvykle slepou cestou. Já osobně mám z toho jednání ze všech stran dojem, že je to asi nepříjemně horký brambor pro mnoho lidí, protože pokud já jsem i v minulých letech intenzívně zdůrazňoval, že mám informace o tom, že ty zvony existují, tak obvykle na mě vznesli požadavek, abych jim dal k dispozici ty adresy, kde to takzvaně má být. Což jsem neučinil, protože - neříkám, že bych nevěřil, ale měl jsem dojem, že ty adresy by měly sloužit k něčemu jinému, než k tomu, aby se ty zvony tam skutečně našly."
Mnohem opatrněji se k informacím o skladištích zvonů v Německu staví Johana Turnerová, která v Praze zastupuje švýcarskou nadaci IOM - tedy Mezinárodní organizaci pro migraci se sídlem ve švýcarské Ženevě. Právě tato organizace byla pověřena, aby shromažďovala a posuzovala žádosti o náhradu majetkových škod, které za 2. světové války způsobily německé firmy. Sem patří i náhrady za zrekvírované zvony. I Johana Turnerová se ovšem o údajných skladištích zvonů dozvěděla:
"Samozřejmě, že já jsem slyšela od různých obecních úřadů a od farářů dotazy typu, jestli náhodou nevíme, jestli ty jejich zvony nejsou uloženy kdesi v Hamburku, ale to všechno ani nejsou podložené informace. To není náplň toho, čím my bychom se zaobírali, tak jsme o tom vlastně nic víc nezjišťovali, opravdu k tomu nemáme mandát."
Stopa po dosud existujících zvonům se tedy zatím ztrácí v úředním bludišti. Dlouho se zdálo, že i k finanční náhradě za zrekvírované zvony nikdy nedojde. Naději na odškodnění dal teprve tzv. Německý nadační zákon z roku 2000. Tento zákon mimo jiné umožňuje kompenzaci za širokou škálu majetkových škod, které vznikly za 2. světové války. Organizacemi, které pomáhaly žadatelům o náhradu škod z České republiky, jsou Česko - německý fond budoucnosti a Mezinárodní organizace pro migraci, IOM. Johany Turnerové z IOM jsem se zeptala, kolik žádostí na odškodnění se v Ženevě sešlo z České republiky.
"To přesné číslo já bohužel neznám. Nicméně my tady v pražské kanceláři máme zaregistrovaných zhruba osm tisíc žadatelů. Žádostí z České republiky, které zatím dorazily do Ženevy, je druhý největší počet ze všech žadatelů z celého světa. Vede Polsko a my jsme v těsném závěsu. Čísla z Polska a České republiky jsou v řádu tisíců, z ostatních zemí to je v řádu stovek a desítek. Ty důvody jsou víceméně logické, protože na západ od nás už proběhlo několik kompenzačních a restitučních programů v 50. a 60. letech. Naši lidé, kteří měli trvalé bydliště v České republice nebo v Československu po roce 49 a po roce 69, nemohli žádat v žádném z těchto kompenzačních programů, resp. žádat mohli, ale nikdy k žádné kompenzaci nedošlo, právě díky tomu, že měli trvalé bydliště na území Československé republiky."
Nejčerstvější informace přímo ze Ženevy uvádí, že ze šesti tisíc žádostí, které do začátku května do centrály nadace ve Švýcarsku dorazily, se odškodnění za zvony týká tisíc pět set. Na kompenzaci škod je podle Německého nadačního zákona k dispozici jedna miliarda německých marek. Česko-německý fond dostal 423 milionů a IOM dvě stě milionů marek. Polovinu z těchto prostředků poskytly německé firmy a zbytek německá vláda.
"Přičemž sto padesát milionů připadá na žadatele, kteří utrpěli majetkovou újmu v důsledku a s přímou účastí německých firem, v důsledku cílené perzekuce, ať už z důvodů rasových, náboženských, politických, ideových, a padesát milionů marek je na lidi, kteří nebyli cíleně perzekuováni, nicméně utrpěli majetkovou újmu s přímou účastí německých firem. A to neustále zdůrazňuju, to je podstata tohoto kompenzačního programu," dodala Johana Turnerová z IOM.
Zvonař Petr Manoušek, který má v oboru kampanologie i status soudního znalce, vypracoval od listopadu loňského roku pro farnosti desítky soudních posudků, které slouží jako podklad pro stanovení výše náhrady:
"Takže my jsme dokládali nejprve hodnotu těch zvonů podle různých archívních dokladů, kdy ta nadace požadovala cenu ke dni rekvírování, což znamená v roce 42. A já jsem se proti tomu od začátku ohrazoval, že je to absurdní, protože pokud chtějí hovořit o nápravě škody nebo náhradě škody, která tenkrát byla způsobena, tak ji nemohou nahradit tím, že vám po šedesáti letech dají cenu, kterou ta věc měla tehdy. Nahradit tu škodu mohou jedině tak, že vám umožní si tu věc pořídit znovu, to znamená za současnou cenu. Za cenu, kterou měl v roce 42 třísetkilogramový zvon, tak dnes by nešlo koupit ani zvonovinu pro dvacetikilový umíráček."
Žádosti do ženevského sídla IOM mířily, jak potvrdil ing. Kotásek, i z Ostravy:
"My jsme podávali celkem 230 žádostí, celkem jsme dohledali jakési podklady pro 808 zvonů a celková hmotnost těch dohledaných zvonů byla 270 tun."
O konečné výši odškodnění rozhodne nezávislá komise v Ženevě. Na posouzení žádostí z celého světa si komise vyhradila jeden rok. První rozhodnutí by tak mohla padnou v polovině letošního roku. K platbám však dojde až asi v průběhu roku 2003. A jak s odškodným naloží v opavsko-ostravské diecézi?
"Část těch našich farností se nachází v dřívějším protektorátu, to byly ty české oblasti, a část v dřívějším pohraničí, v Sudetech, na Bruntálsku a Jesenicku. Situace se dost liší. Většinou ty původní farnosti si za poválečná léta zvony nějak nahradily, ulily se zvony nové, anebo i teď se občas ulívají. Co se týče pohraničí, tam ty zvonice jsou většinou dodnes prázdné. V pohraničí každá koruna se bude hodit vůbec k záchraně kostelů. Zvony jsou už pro tyto farností nadstandard."
I takový je, i po víc než půl století od konce 2. světové války, její dopad. Kompenzace škod z německé strany umožní, aby se alespoň několik z těch mnoha prázdných míst ve zvonicích znovu zaplnilo. Zda se ale kdesi v Německu najdou i zvony původní, je pořád otázka.
