Lidovecká spokojenost

r_2100x1400_radio_praha.png

Po dvouletém mimořádně ostrém souboji politických stran, do něhož zasáhl jak prezident, tak Ústavní soud, je konečně na světě novela klíčového zákona o volbách do parlamentu. Bez něho by prezident ani nemohl volby za tři měsíce vyhlásit. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, velký jásot se nekoná, jde o kompromis, i když někde přece jen může vládnout nadějné očekávání.

O to, že situace dospěla téměř až do kritického stádia, se zasloužili rukou nerozdílnou občanští a sociální demokraté, i když prvotní impuls vzešel z Klausovy ODS. V tzv. opoziční smlouvě se obě největší strany, mimo jiné, dohodly, že změní volební systém k obrazu svému. Veřejně deklarovaný záměr zněl bohulibě vytvořit v zemi stabilní politické prostředí. Cesta k němu by ale v praxi zřejmě vedla k systému vlády dvou politických stran. Dílo ODS a sociální demokracie však smetl ze stolu ústavní soud. A tak začátkem roku začalo nové kolo tahanic. Výsledkem je kompromis, dosažený minulý týden. Dvěma velkým stranám neprošly jejich návrhy, které z poměrného volebního systému vlastně dělaly většinový. Čtyřkoalice zase musela překousnout vysoké procentní hranice pro vstup koalic do sněmovny.

Střet o volební zákon se ale neomezil jen na mezistranické hrátky. Vyvolal řetězovou reakci a přenesl bitvu až dovnitř jednotlivých stran. Zbraní vnitrostranických nespokojenců se staly preferenční hlasy. Do sněmovny se volí kandidátka, o jejíž podobě rozhodují stranické struktury. Pokud volič přesto chce, aby se poslancem stal určitý kandidát, dá mu svůj preferenční hlas. K tomu, aby takový kandidát přeskočil z nevolitelné pozice na kandidátce kupředu musel dosud získat alespoň deset procent preferenčních hlasů. To se zatím v minulosti podařilo pouze dvěma kandidátům.

Objevily se návrhy, aby hranice nutná pro přeskok se posunula na sedm či dokonce na pouhá tři procenta. Je zřejmé, že čím méně procent by musel kandidát získat, tím menší vliv na podobu kandidátky by měly stranické sekretariáty. A naopak, tím větší vliv by měli sami voliči. A právě toho se bojí všichni straničtí šéfové bez výjimky jako čert kříže. Vždyť může lehce dojít k tomu, že se kandidáti jedné strany budou v kampani rvát spíše mezi sebou, než aby společně soupeřili s jinými stranami. Jak řekl předseda lidovců Cyril Svoboda, byla by to divočina. Přesto nakonec, byť s obrovskou nechutí stranických špiček, zvýšila sněmovna v novele volebního zákona vliv voličů na pořadí v jednotlivých kandidátkách a snížila procento preferenčních hlasů nezbytných ke skoku dopředu z deseti na sedm procent. Ačkoli se to na první pohled nezdá, právě tato změna by mohla mít dalekosáhlé důsledky pro celou politickou scénu. Dokonce by mohla vést až k rozpadu čtyřkoalice. Nelze totiž pochybovat o tom, že volební zákon výrazně zvýhodnil lidovce. Čtyřkoalice sice vytvořila v celé zemi společné kandidátky, ale díky preferencím především v moravských okresech je dosti pravděpodobné, že lidovečtí kandidáti odsunou kandidáty jiných stran čtyřkoalice na nevolitelné pozice. Lidovci jako nejsilnější strana už pak nebudou čtyřkoalici potřebovat vůbec k ničemu.