Liehmovy Ostře sledované filmy
A teď o filmu ještě jednou, ale jinak. Vrátíme se ke knize, kterou vydalo nakladatelství iluminace před několika lety, která ale neztrácí nic ze své aktuálnosti pro všechny fandy, zajímající se o film - konkrétně o novou českou vlnu 60. let.
Čtyřicet nesvobodných let zanechalo v naší knižní kultuře takové následky, že je splácíme dodnes. Takovou splátkou bylo i vydání knihy A.J.Liehma Ostře sledované filmy. Jsou to rozhovory s 35 osobnostmi českého a slovenského filmu 60. let, pořízené většinou na sklonku tohoto období. Kniha měla vyjít v roce 1969 v Mladé Frontě, ale už k tomu nedošlo. Vydání v Knihovně Iluminace Národního filmového archivu je tak v češtině vydáním prvním. A jak vysvětlil Liehm, je doplněno o rozhovory, které vznikly v emigraci s některými filmaři, kteří opustili vlast:
"Ta knížka vychází po 32 letech /v roce 2002, pozn. VF/ proto, že když mě emigrační nakladatelé Adam Müller v Kolíně nebo Pepík Škvorecký v Torontu říkali, dej nám tu knížku, my ji vydáme česky, já jsem říkal: Podívejte, peněz je málo, tohle je strašně drahá knížka, vy vydávejte radši lidi, kteří nemůžou vydávat jinde, tahle knížka mohla jinde vyjít (vyšla v Americe). Vydávejte knížky lidí, kteří nenajdou nakladatele v zahraničí a nemůžou tisknout doma. Tím se stalo, že když jsem přijel poprvé v roce 1990 zpátky, tak mi Mladá fronta řekla, že mají český rukopis. A já jsem obcházel nakladatele a jeden po druhém (Československý spisovatel, Atlantis atd.) mi říkali: Jó, film, 60. léta? To tady nikoho nezajímá... To přece nebudeme vydávat. Takže se toho až po 12 letech ujal Honza Lukeš a ta knížka tu nakonec je."
Filmový kritik Ivo Pondělíček oceňuje její schopnost evokovat dobu, ze které se zrodila:
"Při čtení knihy jsem se přesvědčil o takovém specifickém zařízení naší paměti. Spouští závoje nad smutnými obrazy. Jakmile se ovšem ty smutné obrazy v nějakých ukázkách objeví, najednou máme pocit ještě mnohem intenzivnější. Když čteme tu knihu, jsme ještě více plni frustrace a deprese, než když jsme to prožívali. Tehdejší doba, snad proto, že byla rozprostřena do těch 20 let, emotivně na mě působila méně, než když teď tu knihu čtu."
Jsou tu rozhovory s Formanem, Menzelem, Kachyňou, Vláčilem, Chytilovou, Vávrou, Radokem, Juráčkem, Weissem a mnoha dalšími.
"Já si myslím, že smysl té knížky je jedině v jednom. To není historie filmu, to je archeologie. Historie je, když se budu dneska z perspektivy roku 2002 dívat zpátky na 60. léta: to napsal Vávra, to napsal Weiss... ty knížky tady existují a budou existovat. Jak oni dnes vidí sebe samé a tu historii s odstupem doby. Co je myslím zajímavé, jak vypadalo tohle všecko ve chvíli, kdy jsme to žili. Kdy jsme byli přímo v tom, kdy jsme nevěděli, jaký bude výsledek. Kdy jsme nevěděli, jestli to světlo, které je vidět na konci tunelu, je skutečně světlo tunelu, nebo jestli je to vlak, který jede v opačném směru, jak se nakonec ukázalo."
Edici Knihovna Iluminace vede filmový historik Jan Lukeš. Na otázku, jak dopadá naše filmová současnost ve srovnání s 60. lety, Lukeš odpovídá citací:
"Jenom jsem si teď vzpomněl ještě na jednu větu, kterou mi v polovině 90. let řekl Jaromil Jireš, bohužel také patřící mezi ty z českých režisérů, kteří scházejí. Když jsem se ho ptal, jaký vidí rozdíl mezi 60. a 90. lety, tak mi řekl, že v 60. letech chyběla svoboda, ale nechyběla naděje. V 90. letech že máme svobodu, ale ta naděje se kamsi jakoby vytratila."
