Listopad 1989 v regionech: „Naložili jsme dítě do kočárku a šli jsme demonstrovat“

Jihlava, foto: Muzeum Vysočiny Jihlava

Události vedoucí k pádu komunistického režimu, které se odehrály v pátek 17. listopadu 1989 a v následujících dnech v centru Prahy, jsou dnes velmi dobře známé. Co se ale tou dobou dělo v jiných koutech republiky? Jak prožívali Sametovou revoluci Češi mimo Prahu? Vydali jsme se hledat odpovědi do několika českých a moravských měst.

František je farářem Církve československé husitské. 17. listopadu 1989 vykonával jako mladý absolvent teologie povinnou vojenskou službu na základně v České Kamenici v severních Čechách:

Foto: Voice of America, public domain
„Já jsem měl na vojně tajně přístup k rádiu. Vojáci obvykle rádio mít nesměli. Já jsem měl nicméně na starosti zásobování a měl jsem tedy klíče od kanceláře naší účetní, která rádio měla. Takže jsem poslouchal Hlas Ameriky a tam jsem se to dozvěděl. Bylo to asi den poté. Pak byla na základně týden pohotovost. Nikdo nevěděl, jestli někam pojedeme, nebo ne, a co ta armáda bude vlastně dělat. Byla to taková napjatá situace.“

Podle Františka se důstojníci v kasárnách zpočátku tvářili, jako by se vůbec nic nedělo. Vojáci tedy neměli o situaci mimo základnu žádné oficiální informace a věděli jen to, co jim při vzácných telefonických hovorech sdělili jejich příbuzní nebo co se dozvěděli, když tajně poslouchali právě zahraniční rozhlasové stanice Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky:

Nikdo nevěděl, co ta armáda bude vlastně dělat.

„Televize o těch událostech - o generální stávce a obrovské demonstraci na Letné - začala mluvit teprve až tak po týdnu, možná ještě o něco později. To už nám na vojně dovolili televizi sledovat. A pak na nás začali být všichni hodní, což bylo velice divné. Bylo vidět, že se bojí o funkce… Asi osmý, nebo devátý den jsme spolu s výstrojním skladníkem vezli prádlo do Děčína do prádelny. Překvapeně jsem na to koukal - nikde žádné rudé hvězdy, žádné rudé plakáty, žádná hesla, která předtím visela na každém druhém domě. Všude byly letáky Občanského fóra… To byla neuvěřitelná změna. Člověk si připadal jako v jiném světě. Doteď si přesně pamatuji ten pocit, jak jsem se tam nadechoval a říkal si, že je to strašně fajn.“

Demonstrace na Letné, foto: Archiv pana Růžičky, ČRo

Přijížděli k nám poslové s informacemi z větších měst

Uherské Hradiště, foto: Ladislav Chvalkovský / Fotoarchiv Slováckého muzea
Bez oficiálních informací o dění v zemi nebyli nicméně jen vojáci, ale i běžní občané. Média i několik dní po začátku Sametové revoluce mlčela. Mnohem více než na Pražany pak toto mlčení doléhalo právě na obyvatele menších měst a obcí z různých koutů země. Pavel žil v listopadu 1989 v Uherském Hradišti na jižní Moravě:

„Už 18. listopadu se konala první shromáždění lidí na tehdejším Gottwaldově náměstí. Stejně jako ve většině větších i menších měst se jejich organizace chopili především divadelníci a studenti. Média v té době stále ještě podléhala režimu, takže z nich žádné informace nebyly dostupné. Proto k nám do Slováckého divadla každý den přijíždělo několik herců i dalších lidí z Brna, které bylo nejblíž. Po celý týden svolávali vždy v 18 hodin setkání, na kterém se četly různé proslovy a informace o aktuálním dění. Udělali z toho takové řečnické místo. Po hlavních projevech se mohl přihlásit o slovo kdokoliv. Vzpomínám si, že tam třeba jedna důchodkyně křičela, ať se jdou všichni schovat, že to skončí stejně jako v roce 1968, že nás Rusáci postřílejí a podobně. Nebo tam přišel jiný důchodce, který křičel, že by všichni komunisti zasloužili poslat do plynu. Ale dav na náměstí je vypískal. Celé náměstí volalo to slavné heslo ,Nejsme jako oni.‘“

Po celý týden svolávali setkání, na kterém se četly informace o aktuálním dění.

Zatímco v Uherském Hradišti začaly protesty už v sobotu 18. listopadu, tedy pouhý den po prvních střetech na Národní třídě, v Jihlavě se první shromáždění konalo až v pondělí. Ivana prožila poklidný konec týdne spolu se svým mužem Vítem a jejich teprve čtyřměsíčním synem. Ještě ve čtvrtek 16. listopadu se mladá maminka účastnila v Praze promoce na Vysoké škole ekonomické. Dle jejích slov ale nic nenasvědčovalo blížící se revoluci. O to větší bylo její překvapení, když se o pouhé dva dny později, v sobotu večer, vydala ve svém rodném městě v srdci Vysočiny na sraz se svými bývalými spolužáky z gymnázia:

„Jeden náš spolužák v Praze studoval. Na srazu nám začal popisovat, co se dělo den předtím na Národní třídě. Koukali jsme na něj jak blázni, protože jsme neměli ani tušení, že se v Praze konala taková demonstrace, takový masakr. On sám se toho přímo účastnil, takže nám to líčil velmi detailně.“

Teprve v pondělí, den po založení Občanského Fóra, se jihlavské Horácké divadlo oficiálně připojilo ke stávce divadel z celé země, která reagovala na tvrdý zásah policie proti studentské demonstraci. Vít vzpomíná, jak Sametová revoluce v Jihlavě probíhala:

Listopad 1989 v Jihlavě, foto: Muzeum Vysočiny Jihlava
„V pondělí jsem šel normálně do práce. Když jsem se odpoledne vracel, tak jsem si potřeboval něco koupit a došel jsem až na náměstí. Tam jsem viděl průvod. Tak jsem spěchal domů, kde jsem řekl Ivě, že je demonstrace a že tam musíme jít. Tak jsme naložili dítě do kočárku a spěchali na náměstí. Takové demonstrace se tu pak konaly každý den, takže jsme tam každý den chodili. Účastnilo se čím dál tím více lidí. Byly jich tam tisíce, náměstí bylo během generální stávky úplně plné. Zajímavé také bylo, že v těch dnech v práci nikdo nic nedělal. U nás na oddělení jsme si jen povídali o tom, co se děje. Já jsem nikdy nepochyboval o tom, že ten převrat bude úspěšný.“

„Bylo zajímavé vidět, jak se někteří lidé nejprve báli, ale postupně se bát přestávali a scházel se čím dál větší dav,“ dodává Ivana.

Pociťovali jsme obrovskou euforii, že začínáme nový život

Přestože za oficiální počátek Sametové revoluce se považuje právě 17. listopad, různé protestní akce se konaly už od začátku roku 1989. V lednu onoho roku se občanský odpor proti totalitnímu režimu projevil v rámci tzv. Palachova týdne. Pětidenní série nepokojů signalizovala blížící se konec komunistické vlády v zemi. Ještě o několik měsíců dříve začala vznikat i některá občanská sdružení požadující svobodu a demokratizaci země. Jitka, která pochází také z Jihlavy, vzpomíná, jak se do jednoho takového sdružení zapojila:

Jihlava, foto: Muzeum Vysočiny Jihlava
„V tom roce byl obrovský boom nezávislých občanských aktivit, tak jsme se přidali k Nezávislému mírovému sdružení. Pak mě jednou na pískovišti navštívil agent STB a ptal se mě, jestli si uvědomuji, jak ohrožujime své děti tím, že se k takovým aktivitám hlásíme. V listopadu pak začaly demonstrace na náměstí. Tak jsme tam chodili s kamarádkami a kamarády i s kočárky. Někdy jsme z toho měli trochu zvláštní pocit, že se to může ještě jakkoliv zvrtnout. Nebyli jsme si úplně jistí, jakým způsobem se to bude vyvíjet, jestli ty demonstrace komunisté nerozeženou jako nějakou kontrarevoluci. Ale okolo Vánoc už tu všude visel Havel a Občanské fórum. Organizovala se volba prezidenta, všude byly nápisy ,Havel na hrad‘ a všechno bylo takové euforické. Všichni jsme pociťovali obrovskou euforii, že začínáme nový život. Že ty malé děti, které máme, nastupují do lepšího světa.“

Všichni jsme pociťovali obrovskou euforii, že začínáme nový život.

A jak dodává Pavel, i v Uherském Hradišti strach lidi rychle opustil:

„První dva dny si nikdo nebyl jistý, co se bude dít. Ale pak už začalo být vidět, že tomu všichni věří, ta masa lidí byla hrozně pozitivní. Bylo jasné, že už by se to těžko vracelo zpět. Takže ten strach postupně zmizel. Já jsem zažil srpen 1968. Tehdy ten strach opravdu panoval, protože se doopravdy střílelo. Ale protože v listopadu 1989 jsme oficiálně nic nevěděli a čerpali jsme jen z informací, které se do našeho města donesly, tak ten strach byl malý. Spíš narůstala ta všeobecná euforie.“

Uherské Hradiště, foto: Ladislav Chvalkovský / Fotoarchiv Slováckého muzea
Právě slovo euforie spojuje mnohá svědectví z listopadu a prosince 1989. A to i přes zklamání z pozdějšího vývoje dění v zemi, které mnozí Češi o několik let později pocítili. Vít vysvětluje původ svého pocitu deziluze:

„My jsme si mysleli - nebo tedy alespoň já jsem si myslel, že existuje někde na Západě nějaký dokonalý svět. Z toho si myslím, že plynou i problémy dnešní doby. Ukázalo se totiž, že žádný takový dokonalý svět neexistuje.“

I přesto se ale těchto pár revolučních týdnů a jejich speciální atmosféra plná euforie navždy pevně vryly do paměti všech zmíněných účastníků a při vzpomínce na ně se jim po tvářích rozlévá úsměv. Protože, jak se všichni společně shodují, není nic lepšího než právě ten pocit znovunabyté svobody.