17. listopad okem kamery
Čtvrt století od 17. listopadu je doba krátká i dlouhá. Krátká pro ty, kteří ho prožili, historie pro ty, kterým je dnes dvacet. Zkušenost je to v podstatě nesdělitelná. Jak alespoň zajímavě přiblížit dobu před listopadem a 17. listopad dětem, nabízí filmy. Filmy natočené účastníky undergroundových koncertů, film natočený na základě deníku tehdy osmnáctileté dívky, film animovaný, kterému budou rozumět i děti ve druhé třídě.
Právě filmy z koncertů skupin DG 307 nebo The Plastic People of the Universe vytvářejí protipól se vzorky propagandistických pořadů tehdejší televize nebo instruktážního filmu StB. Ten dnes působí až komicky a vyvolává smích, když se ale podíváte na konec titulků, jste překvapeni. Myslíte si, že to bylo krátce po začátku normalizaci, ale omyl, je z roku 1985. František Stárek tuhle dobu přibližuje na besedách ve škole i v klubech mladých:
Který z filmů je podle vás nejcennější kousek?
"Nejcennější kousek? Zrovna mám první festival na Hrádečku, který jsem digitálně seřadil ze dvou kusů, které byly od sebe odděleny. Byly na jiných cívkách a podařilo se mi je dostat dohromady ze dvou zdrojů. Film má šest minut a je to poslední z těch filmů, který jsem takhle rekonstruoval. Ten poslední je vždycky ten nejcennější. Možná, že bych před ním mluvil jinak."
Který z filmů má nejzajímavější příběh?
"Rozhodně ten první, co jsem pouštěl, to jsou Plastici. Ten film byl třicet let ztracený. Byl v Uruguayi. Tehdy studoval FAMU pan Ferrari a jako své cvičení ve druhém ročníku natočil film o skupině The Plastic People of the Universe. V sedmdesátém roce, když tady začínala normalizace, odjel s celou rodinou do USA. Film si odvezl sebou a tady jsme na to zapomněli. Až když jsme začali s projektem Historie českého undergroundu, tak jsem se dozvěděl od lidí z Plasticů, že dělali studiovou nahrávku, když natáčeli film. Bylo složité hledat, kdo ten Uruguayec je. Zjistili jsme, že v historii FAMU studoval jen jediný. Díky googlu jsme se na něj dostali a pak to byla otázka času. Pan Ferrari přivezl film, když byla Martinu Jirousovi udělována Seifertova cena. Byl tu jako host a kopii toho filmu vytvořil Filmový ústav. Od té doby ho tu promítáme. Jeden z jeho studentů mi později psal mail, že píše o svém pedagogovi diplomovou práci a že pana profesora vykradli a ukradli mu i ten film. Je štěstí, že ten film vůbec existuje."
Kde mají lidé možnost tyhle filmy vidět?
"Na mých přednáškách. Musíte se dívat na Ústav pro studium totalitních režimů nebo Voknoviny, což je náš informační server, kde dělám přednášky. Těch dělám víc, nejenom ty Cáry starých filmů."
Jak lidi na tyhle filmy reagují?
"Dělám to hlavně ve školách a v klubech mladých. Ta moderní historie k lidem promlouvá. Není to mrtvá věc, pořád je to předmětem zájmu."
Jak na tu dobu vzpomínáte vy?
"Já jsem životní optimista. Ne že bych vzpomínal, že bylo líp, to samozřejmě nebylo. Ale v každé životní situaci musí člověk hledat to pozitivní. Já jsem neměl problém se svou osobní svobodou ani ve vězení. Tu si člověk nese v sobě a není to o tom, jestli má "klepeta" na ruce nebo ne. Takže já jsem to snášel celkem dobře."
Čekal jste třeba v lednu 1989, že režim ani ne za rok padne?
"To jsem tedy nečekal. Já jsem nebyl ten, kdo si myslel, že už to musí krachnout. Kteří to dneska říkají, tak je spíš podezírám, že to říkají až po válce, kdy už je každý generál. Ale ještě v roce 1988 jsem psal Egonu Bondymu k narozeninám a psal jsem mu: milý doktore, naše cesta končí za obzorem, ale přišlo to."
A o tom, jak to přišlo z pohledu osmnáctileté dívky, se dozvíte třeba z filmu Z deníku Ivany A. Dnes se jmenuje Ivana Skálová, v roce 1989 chodila na střední školu, měla rada Beatles a psala si deník. Osobitým pohledem v něm mapuje poslední rok existence komunistického Československa. Maturitní ples tu kontrastuje s událostmi Palachova týdne, oslavy 1. máje a biflování sovětských reálií s první cestou na "Západ". Zážitky ze školy s nástupem do nevábného zaměstnání a vyhlídky na šedivý život. Režie se ujal Karel Strachota a vytvořil film, který je originální filmovou výpovědí o době před 25 lety. Film začíná i končí silvestrovským mejdanem, přiblížil jeho vznik Karel Strachota:
Takže místo složitého hledání nakonec nabídla deník kolegyně.
"Ano. Organizace Člověk v tísni je veliká. Ona byla z jiného oddělení a netušila, že nějaký film vzniká. My jsme tu informaci posílali na všechny strany, ale nenapadlo nás to poslat taky dovnitř do Člověka v tísni. Celý víkend jsem pak listoval a četl. Pak jsem se jí zeptal, jestli by s tím souhlasila a zároveň jsem ji prosil, ať to probere s celou rodinou, protože je to nejenom o ní, ale také o jejích rodičích, o sourozencích, aby se o tom pobavili, jestli to takhle chtějí. Jela za rodiči a ti řekli, že ano, že to bude pod plnou identitou. Nabízeli jsme totiž také, že bychom její identitu zatajili. Pak přišla jednou do střižny a to se trošku vyděsila. Říkala, že už tam nepůjde. Rozdělaný film nevypadá nikdy moc dobře. Pak si uvědomila, jak moc je to o ní, jak moc je to osobní. Film viděla až na premiéře v Lucerně 28. října. Přišla celá rodina a já jsem se jich ptal, jestli bylo něco špatně a myslím, že výhrady žádné neměli, naopak se jim to líbilo."
Věděli jste už od začátku, že chcete konfrontovat deník s dobovými záběry z televize a novin?
"Pro mě bylo od začátku zadání jasné, děláme film pro náctileté děti, osmáky, deváťáky a středoškoláky. Hledali jsme formu, která by pro ně byla atraktivní. Oni jsou zvyklí na rychlé střihy. Právě kombinace mnoha různých zdrojů se mi zdála jako nosná."
Já jsem byla překvapená, když jsem se při besedě dozvěděla, že úvodní scéna, která začíná Silvestrem, nebyla autentická, ale hraná.
"Dokonce i v postprodukční společnosti, když to řeknu v uvozovkách, naletěli. To je jediná věc, která není autentická. Ty fotografie nejsou z roku 1989. Chtěli jsme mít na začátku něco kontaktního, aby mladí hned naskočili. Ona se skutečně zúčastnila nějakého mejdanu, ale neměli jsme z něj žádné materiály. Tak jsme postavili v hale obývák jejich rodičů, vzali jsme ve fundusu na Barrandově oblečení z roku 1989, našli jsme holku, která jako by autorce deníku z oka vypadla. Odpoledne v červnu jsme udělali silvestrovský mejdan a fotili. Pak jsme ty fotky ještě hodně pokazili, aby působily dojmem, že jsou z roku 1989."
V kolika školách bude film běžet? Nebo už běží?
"Běží od 1. listopadu a škol, které se zapojily do projektu Příběhy bezpráví - měsíc filmů na školách, je 700. Tenhle film dostaly všechny školy, ale některé měly ještě možnost pustit si dva jiné. Já sám chodím do škol, protože mě zajímá, jak žáci reagují. Ještě než jsme dostříhali, tak jsme dělali modelové projekce. To děláme vždycky, abychom zjistili, jestli jsou tam věci srozumitelné. Dokonce jsme jim nechali číst ten původní deník a vyškrtávali nám věci, kterým nerozumí. Viděl jsem reakcí řadu, mile mě překvapilo jak třeba osmáci reagují velmi otevřeně, neztrácí se v tom. Záleží samozřejmě na pedagogovi, jestli jim před filmem něco řekne a jak s tím pracuje ještě dál. Reagují tak, že je to baví."
Myslíte si, že se doma mluví o listopadu?
"Já si myslím, že se bude mluvit. Možná už teď část studentů, kteří viděli film, doma řekne, co se dělo ve škole a budou se ptát rodičů. Já si myslím, že o listopadu se bude mluvit třeba víc, než o osmdesátých letech jako takových. V listopadu se to už lámalo, tak se o tom mluví rodičům lépe než o době, kdy se někteří z nich přinejmenším sklonili a mlčeli a někteří z nich nějakou formou "kolaborovali". A to se nevysvětluje svým dětem lehce, i když si myslím, že bychom to jako rodiče měli umět vysvětlit, poukázat na to, jaká ta doba byla. Že se tomu v řadě rodin vyhýbají, to vím, to i ti studenti říkají."
Co vy sám jste dělal 17. listopadu?
"To vím přesně. Já jsem se krátce před 17. listopadem přestěhoval. Měl jsem hodně malou dceru a v té době jsem dával dohromady byt. Teprve až 18. listopadu, asi ve dvě hodiny odpoledne mi volala známá, ať přijedu někam na vysokou školu, že se něco děje. Já už jsem v té době na VŠ nebyl. Takže já jsem se zapojil až v těch dalších dnech. Ale nebyl jsem nějaký výrazný aktér jako je třeba Šimon Pánek nebo někteří další. To vůbec ne."
Jak ale přiblížit 17. listopad těm nejmenším, tedy dětem na prvním stupni základní školy? Jak to říct dětem (?), to je i název animovaného dokumentárního filmu režisérů Miroslava Trejtnara a Taťány Markové. Oba se před 25 lety zúčastnili demonstrace na Národní třídě.
Jak se vám podařilo projít?
"Z nějakého úřadu v Mikulandské vyšel pán, který měl klasický oblek, černý kabát, aktovku. Prodíral se studenty až ke kordonu policistů. Ty stáli v řadách za sebou se štíty. Křičel na policisty: já jdu z práce, koukejte mě pustit. Oni ho nepouštěli, tak vzal tu aktovku a začal mlátit do štítu policisty před ním, až si jakoby prostrkal cestu mezi policisty. Já jsem pronikl za ním tou úzkou uličkou plus nějakých pět deset dalších lidí."
Uběhlo 25 let a natočili o listopadu film. I když první myšlenka přišla už před pěti lety, při dvacátém výročí. Miroslav Trejtnar a Taťána Marková se domluvili s přáteli, vzali své děti a po letech se znovu setkali. Přímo na autentických místech postavili v den výročí maketu okolí Národní třídy a s pomocí malých postaviček a hraček ze stavebnice vyprávěli dětem a kolemjdoucím své zážitky. Prošli si ještě jednou trasu průvodu tak, jak ji tehdy šli coby studenti a vylovili dávno zapomenuté vzpomínky. Trasu i dcera Miroslava Trejtnara Johanka, která přišla taky do studia.
M. T. "Já jsem byl zvědavý na příhody těch ostatních studentů, tak jsem uspořádal takové setkání, když bylo 20. výročí revoluce a ptal jsem se jich: kde jste byli, co jste dělali, jak jste skončili, co jste viděli? Už k tomuhle setkání jsem udělal velkou mapu, kde jsem připravil malé loutky nebo panáčky. Každý si vzal panáčka a procházel postupně od Albertova na Národní třídu a ukazoval s tím panáčkem, kde a jak skončil. Vzali jsme tam svoje děti a manželky a mě přišlo líto, že si to tady řekneme a už to zmizí, tahle vzpomínka. Takže jsme se dohodli s Táňou, že uděláme příští rok další setkání u mapy Národní třídy a okolí a pozveme tam znovu přímé účastníky, jejich rodiny a uděláme si takové rodinné vzpomínkové odpoledne."
To se taky odehrálo. Vy jste tam měli maketu s figurkami, s loutkami. Jak reagovali kolemjdoucí, když vás to viděli natáčet?
T. M. "Zastavovalo se tam hodně lidí, kteří si to fotili nebo zvali svoje děti a říkali: pojď, tady ti to vysvětlí. Nebo se ptali, jestli je to rekonstrukce a někteří z nich se dokonce zapojili se svými vzpomínkami. Začali říkat, co tady viděli, prožili. Měli jsme tam studenta z Afriky, který se tam taky ocitl aniž věděl, co se děje. Pak když viděl, že je tam hodně policistů, tak odešel pryč. "
Johanko, jak se ti natáčení líbilo?
"Mě se líbilo, když tam chodili s panáčky. Bylo to docela zábavné."
Byli lidé ochotni říkat svoje příběhy nebo jste se setkali třeba s reakcí: co to tady dělají?
M. T. "Na to první natáčení jsme si ty lidi pozvali, takže oni věděli, že si o tom budeme povídat a že se pokusíme jejich výpověď zaznamenat. Ti se nevzpouzeli, naopak byli velmi ochotní, protože výsledkem toho odpoledne 17. listopadu 2011 bylo DVD s jejich výpovědí. To jsme jim dali do jejich rodinných vzpomínkových alb s tím, že se - řekněme za 20 let - na to podívají a řeknou si: takhle to tenkrát bylo, já už jsem to všechno zapomněl."
T. M. "Chtěla bych to trošku opravit, natáčení nebylo v roce 2011, ale 2010. On ten čas strašně rychle utíká. To první setkání bylo na 20. výročí, v roce 2009. My jsme si už tenkrát říkali, že je strašná škoda, že se to nenatočilo. Tenkrát to nešlo tu kameru vytáhnout, protože by to narušilo to vzpomínání na dvacáté výročí. Tam o tom lidé mluvili třeba poprvé po dvaceti letech. Proto se točilo o rok později."
M. T. "Chodci, kteří šli s rodinami položit svíčku před pomníček 17. listopadu v tom podloubí, se zastavovali, poslouchali jejich výpovědi, jejich děti si hrály s loutkami, které jsme tam měli vystavené. Byli i tací, kteří se přidali, dali jsme jim mikrofon a oni nám řekli ten svůj příběh. Každý má nějakou příhodu, lidé vzpomínají rádi. I když to bylo tenkrát hrozné, tak je to pozitivní vzpomínka na něco, co bylo důležité."
T. M. "Neměli jsme žádnou negativní reakci, ale prošel kolem jeden pán kolem s transparentem, který očividně nehodnotil 17. listopad kladně, ale ten se zdržel jakýchkoliv komentářů. Jenom tam s tím transparentem postál, u té mapy, díval se na to a pak zase mlčky odešel. Neříkal: co to tady děláte a tohle jsme nechtěli. Tak k tomu nedošlo."
Vynořily se i vám během natáčení nějaké zasuté vzpomínky ať už na samotnou demonstraci nebo třeba dobu po ní?
T. M. "Už v roce 2009 jsem byla okouzlená, že někteří kamarádi vzpomínali na věci, které už jsem kdysi věděla, ale za těch dvacet let jsem je zapomněla. I teď při střihu filmu jsme řešili problém zvonění klíčů. Spousta lidí říkala: tam se vůbec nezvonilo, to až později na Václaváku, ale když jsme si pustili archivy a vzpomínky některých lidí, kteří říkali, že šli po nábřeží a zvonili s klíči, tak jsme zjistili, že to tak je. Skutečně už na tom nábřeží se poprvé vytáhly klíče a křičelo se: poslední zvonění, komu zvoní hrana a tak. To jsou věci, které člověk zapomene a pak se mu znovu vybaví, když někdo jiný na to vzpomíná."
Kdo vám vyráběl loutky a makety?
M. T. "Loutky, autíčka, to byly hračky našich dětí. Dostal jsem originální model policejního antonu. Jeden z těch vypovídajících studentů nám daroval plechové autíčko v podobě policejní avie i s tou barvou a nápisem VB, což je veliká vzácnost, protože to už se nedělá. Toho studenta tenkrát naložili do tohoto auta a odvezli na policejní stanici do Bartolomějské ulice k výslechu."
Natočit film, je finančně náročné, jak se vám podařilo sehnat peníze?
M. T. "Peníze jsme sháněli opravdu jen na nejnutnější věci, které se musí opravdu zaplatit, jako je půjčení střižny, zaplacení profesionálů, kteří mají techniku jako je kamera, nahrávací zařízení, mikrofony a postprodukční práce. Na to jsme sháněli peníze přes internet. Je tam webová stránka, kde uveřejníte svůj projekt. Lidem za příspěvek nabídnete odměny: například, že budou v titulkách filmu nebo jim dáte DVD nebo je pozvete na premiéru a takové věci. Pak jsme udělali kampaň, že tam projekt je a jestli by nám nepřispěli. Díky tomu máme peníze na dodělání filmu."
Pro jakou věkovou skupinu je určen?
T. M. "Chtěli jsme to hlavně pro děti z prvního stupně, ale myslím si, že to má větší přesah. Rodiče, kteří byli tenkrát na demonstraci, mají děti různě staré. To nejstarší "dítě", které tam vypovídá, má 24 let. Děti, které se zúčastnily natáčení, mají od čtyř do 24 let."
M. T. "Ten film je zamýšlený pro projekce, při kterých budou přítomné děti a jejich rodiče, pak by měla nastat nějaká beseda nebo diskuse mezi rodiči a dětmi. Rádi bychom, aby se na to dívali děti od druhé třetí třídy, plus kategorie jejich rodičů nebo prarodičů, aby nastala diskuse typu: tati, co jsi dělal, mami, kde jsi tenkrát byla a proč, co to je kordon, co to je Veřejná bezpečnost a proč jste tenkrát vlastně demonstrovali nebo naopak proč ty jsi nedemonstrovala a tak. Je to takový rodinný film."
Myslíte si, že se doma s dětmi baví rodiče o 17. listopadu?
T. M. "V některých rodinách se baví už s docela s malými dětmi. Já sama jsem zjistila, že jsem se bavila s dětmi málo. Když měla moje dcera dělat přijímací zkoušky na gymnázium a snažila jsem se jí to srozumitelně vysvětlit, alespoň jsem si myslela, že srozumitelně, tak ona mi řekla, že v tom má šílený guláš, že mi vůbec nerozumí, a jestli to bylo v roce 1939 nebo 1989 a kdo tam vlastně byl a jak se to stalo. Tak jsem zjistila, že o tom ve škole vůbec nemluvili a že i já jsem o tom měla začít vyprávět mnohem dřív jako to dělá Mirek."
M. T. "Je pravda, že ve školách se mnohem víc místa věnuje trojským válkám než tomu, co se dělo po druhé světové válce, natož pak v roce 1989 a po roce 1989 už vůbec ne. Tam je obrovská mezera, obrovský dluh, který by měli nahradit rodiče, prarodiče a s dětmi mluvit. Ten náš film má tu diskusi vybudit."
Už se promítal někde ve škole?
T. M. "Premiéru bude mít 17. listopadu na Národní třídě, tam, kde ta demonstrace skončila a bude se promítat v půl šesté večer. Následující den se bude promítat v Cihelné 4 v Sametovém centru. Další projekce bychom chtěli dělat ve školách."
Hrajete ve filmu také vy?
M. T. "Je to kombinovaný dokument, to znamená, že tam jsou lidi a částečně jsou nahrazovaní animací, tou loutkou, kterou předváděli tu svoji pouť z Albertova na Národní. Některé pasáže výpovědí nahrazujeme animací, která je řekněme zajímavější, než když tam člověk jenom stojí a mluví do kamery. Takže když někdo říká, šel jsem tudy a tady do mě mlátil ten policajt, pak jsem utekl, vlezl jsem do nějakého auta a odjel jsem do nemocnice, tak to zahrajeme s loutkami a to je ta animace, která to má dětem nějak přiblížit a udělat zajímavější."
Děti si taky zahrály? Johanko, zahrála sis?
"Ano, mám na prstech loutky, táta něco povídá a my s kamarády pobíháme."
Už jsi film viděla?
"Ano, myslím, že je dobrý."
Kritika filmu od Johanky dopadla pozitivně. Není to však jediný film, který Taťána Marková natočila. Její prací je i dokument Holky z fildy. Je o čtyřech ženách, které vzpomínají na studentskou stávku. Vy jste asi byla jedna z těch čtyř.
"Ne nebyla. Ty čtyři jsou Alena Ježková, která je nyní spisovatelka, Alice Rahmanová, v době natáčení filmu překladatelka, spolumajitelka tlumočnické agentury a současně matka několika dětí. Pak tam byla Pavla Milcová, která je zpěvačka a Jana Hybášková, která je politička. Je zajímavé, že do politiky vstoupily i dvě další. Alena Ježková a Alice Rahmanová. Ta se stala starostkou a Alena kandidovala v současných volbách v Praze 1. Ve filmu šlo o vzpomínku těchto čtyř žen, které společně prožily dny listopadové revoluce ve stávkovém výboru Filozofické fakulty a jak se na to nyní dívají, jestli je to nějakým způsobem ovlivnilo v jejich dalším životě, co pro ně společně prožité chvíle znamenají a vůbec celá ta stávka."
O své vzpomínky na 17. listopad se s Radiem Praha podělili Taťána Marková a Miroslav Trejtnar.
