Lobkovický palác v centru německých dějin

Už jsme psali o Lobkovickém paláci, který je součástí hlavní linie Pražského hradu. Druhý známý palác, který patřil tomuto starému českému rodu najdete na Malé Straně. Poslední půlstoletí slouží jako sídlo německého velvyslanectví.

Pamětní deska se slovy Přicházíme k vám, abychom vám sdělili, že vaše vycestování bylo dnes umožněno...|Foto: Václav Bacovský, Velvyslanectví SRN v Praze

Asi nejčastěji zmiňovaný pražský palác v roce 1989. V onom pamětihodném roce prchaly tisíce občanů NDR přes Prahu na Západ. Historikové považují tento spontánní útěk za začátek cesty, která vedla ke spojení Německa. Palác má tak pochopitelně své místo v německé historii. Ale zanechal svou stopu i v českých dějinách jako sídlo mělnické větve slavného rodu Lobkoviců.

Přepych nad poměry

Z bohaté stropní výzdoby paláce|Foto: Václav Bacovský, Velvyslanectví SRN v Praze

Malostranský palác významného šlechtického rodu Lobkowiczů dal postavit František Karel Přehořovský podle návrhu slavného italského architekta Giovanni Battisty Alliprandiho začátkem osmnáctého století. S čerstvým hraběcím titulem, jako zdatný finančník a spekulant začal budovat velké majetkové zázemí. Dosáhl závratné kariéry i v zemských úřadech, a tak považoval za nutné své postavení ozdobit honosným sídlem v blízkosti Pražského hradu. Získal pozemek od strahovských premonstrátů pod Petřínem a začal stavět. Zbudování paláce ho přišlo na sto tisíc zlatých a Přehořovský dlužil, kam se podíval. Mezi věřiteli byli bankéři, vysoká šlechta i obyčejní řemeslníci. Věřitelé dosáhli vyhlášení konkursu nad majetkem Přehořovského. V roce 1713 musel pražský palác prodat, získaná suma ale nestačila pokrýt jeho dluhy, které dosáhly kosmické částky 340 000 zlatých rýnských. Malostranské sídlo získal největší věřitel Jan Bartoletti za velmi výhodnou cenu 70 tisíc zlatých. Po čtyřech letech ho prodal hraběti Libštejnskému z Kolowrat.  Za dalších sedm let palác přešel do majetku Černínů.

Střední válcový rizalit typický pro vídeňské paláce|Foto: Václav Bacovský, Velvyslanectví SRN v Praze

Mladá nevěsta s bohatým věnem

Hlavní dvouramenné schodiště završené stropem s malbou Alegorie války a míru|Foto: Václav Bacovský, Velvyslanectví SRN v Praze

Marii Ludmile Černínové bylo pouhých patnáct let a pět měsíců, když se provdala za Augusta Antonína Josefa, pohledného čtyřiadvacetiletého knížete z vedlejší větve Lobkoviců. Do manželství věnem přinesla panství Mělník, Byšice, Čečelice se zámkem Mělník a Hořín. Dále zdědila po otci panství Drhovle, Čížová, Sedlice a palác na Malé Straně v Praze. Vlastně až od tohoto III. knížete sekundogeniturní větve může o ní hovořit, díky věnu, jako o mělnické větvi. Na svatbu, která byla v kapli na vyženěném zámku v Hoříně u Mělníka přijel i bratr císaře a švagr Marie Terezie vévoda Karel Lotrinský. Narodilo se jim 19 dětí, ale jen čtyři se dožily vyššího věku a z nich jen tři přežily rodiče. August Antonín sloužil v rakouské armádě a v průběhu sedmileté války ho Prusové v bitvě u Lovosic zajali. Rakouské velení za něj muselo vyměnit tři sta vojáků. V armádě dosáhl hodnosti generála polního strážmistra. Marie Terezie ho později na několik let poslala jako svého vyslance do Španělska. I přes mnohé povinnosti nepřestával zvelebovat své sídlo na Malé Straně.

Zámecká zahrada začíná hned za nádvořím|Foto: Václav Bacovský, Velvyslanectví SRN v Praze

Palác jako ve Vídni

Balkon v prvním patře válcového rizalitu podepírají čtyři korintské sloupy|Foto: Václav Bacovský, Velvyslanectví SRN v Praze

Největší znalec pražských paláců Emanuel Poche (1903–1987) považuje původní palác Přehořovských na Malé Straně za Alliprandiho vrcholné dílo v Čechách. Výmluvný je sloh paláce. „Je to stavba vysloveně vídeňského ražení, jak v uliční straně s vysokým portálem, připomínajícím některé soudobé portály vídeňských paláců, zejména pak na straně zahradní, kde je typický vídeňský střední válcový rizalit a připojená sala terrena s pilastry.“ Alliprandi sevřel ústřední válcový rizalit dvěma křídly. Lobkovic je dal později po požáru v paláci zvýšit. I když úpravou pověřil znamenitého architekta Ignáce Palliardiho, podle znalce, jako je Poche, pozměnil a narušil proporce stavby. Ale to neubírá na jeho obdivu k paláci. „Zadní, nebo také zahradní strana, je i přes dodatečné zvýšení stavby na křídlech jedním z vrcholných děl českého světského baroka, je dílem vzácného smyslu pro působení architektonické hmoty v jejím půdorysném rozvržení i ve výstavbě.“ Pozornost si zasluhuje i samotná zahrada která původně sahala až k Petřínu. Jan Jiří Kapula ji navrhnul ve smíšeném vlašsko – francouzském slohu. Je dokonalým projevem barokního pojetí zahrady, která rozvádí a prodlužuje zámecký interiér. Koncem 18. století se z její části vydělil anglický park, který se později otevřel veřejnosti. Zahrada Lobkovického paláce měla první alpinum v Čechách. Vedle bohatých záhonů stojí výtvor Davida Černého Quo Vadis. Bronzový trabant na čtyřech nohách. Ale to už se dostáváme k nejnovější historii paláce.

20 fotek

Přes Prahu na Západ

Stany pro uprchlíky na zahradě Lobkovického paláce|Foto: Antonín Erich Nový, Velvyslanectví SRN v Praze

Spolková republika Německo navázala diplomatické vztahy s tehdejší ČSSR až v roce 1973. Československé ministerstvo zahraničí poskytlo západoněmecké straně jako sídlo pro zastupitelský úřad právě Lobkovický palác na Malé Straně. První uprchlíci z NDR přelezli plot do zahrad paláce v únoru a březnu 1989. Hlavní nápor přišel koncem léta. I když velvyslanec Herman Huber musel palác uzavřít, další uprchlíci si vynutili vstup. Pracovníci zastupitelského úřadu postavili zahradě v stany a sociální zařízení, pro děti tu byla i škola. Po celé Praze stála v té době opuštěná vozidla značek Trabant a Wartburg. Hygienické podmínky uprchlíků na zahradě velvyslanectví v průběhu deštivých zářijových dnů byly složité. V té době tu bylo asi 4 000 uprchlíků. Večer 30. září 1989 přicestoval tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher. Přicházel z jednání s ministry zahraničí SSSR Eduardem Ševardnadzem, NDR Oskarem Fischerem a ČSSR Jaromírem Johanesem.  Před sedmou hodinou z balkonu Lobkovického paláce pronesl: „Milí spoluobčané, přicházíme k vám, abychom vám sdělili, že vaše vycestování bylo dnes umožněno.“

Tisíce občanů NDR přelezlo plot na velvyslanectví spolkové republiky|Foto: Antonín Erich Nový, Velvyslanectví SRN v Praze

Od 1. října 1989 začaly jezdit první zvláštní vlaky z Prahy do Západního Německa. Ale už 3. listopadu bylo na pražském velvyslanectví znovu přes 5000 lidí. Ten večer československé ministerstvo zahraničí oznámilo, že i osoby bez souhlasu NDR mohou cestovat přímo z Prahy do Spolkové republiky, což oznámil uprchlíkům náměstek spolkového ministra zahraničí Armin Hiller z „Genscherova balkónu“.

Balkon, ze kterého mluvil spolkový ministr zahraničí Genscher|Foto: Václav Bacovský, Velvyslanectví SRN v Praze

Historický rozměr tohoto rozhodnutí o možnosti odchodu bez dalších podmínek byl jedním z hlavních momentů pádu  Železné opony. Podle tehdejší průpovídky „Wie geht’s? – Über Prag!“ („Jak to jde? - Přes Prahu!") tisíce občanů NDR denně nastupovaly do vlaků na Prahu a odtud dál na Západ. Pod tlakem událostí v Praze vedení NDR 9. listopadu oznámilo, že vycestovat může každý, což okamžitě vedlo k pádu Berlínské zdi ještě ten večer. O pár dnů později v Československu začala Sametová revoluce.