Loutka? Je jako člověk, ale člověk to není...

"Napodobuje člověka, je jako člověk, ale není člověk. Může ztvárnit veškeré lidské pocity, ať už v groteskní nebo tragické podobě, je na ní spousta lidského, ale není to člověk." Co je to? Nina Malíková jako šéfredaktorka časopisu Loutkář mluví pochopitelně o fenoménu loutky. Tomuto divadelně výtvarném fenoménu se budeme dnes věnovat v rubrice Knihovnička Radia Praha prostřednictvím dvou nových knižních publikací.

Odborníci mluví o české tradici loutkového divadla jako o rodinném stříbře. Na podzim loňského roku vyšla rozsáhlá obrazová publikace Česká loutka, která se tuto tradici snaží popsat. Není to ale zdaleka jenom Spejbl a Hurvínek Josefa Skupy, co v knize najdeme. Je tu také řada unikátů.

Malíková: "Jsou tam například velice zajímavé loutky Váchalovy, je tam velice hezká loutka od Schroifa Vodník, kterou měl profesor Masaryk na stole. Jsou tam věci Suchardovy. Sucharda je autorem pražského Orloje a toto jsou věci příbuzné jeho pracem z divadla. Jsou tam například méně známé věci Skupovy, jsou tam věci z loutkářského období Jiřího Trnky. To myslím v té knížce stojí za to."

Kniha Česká loutka je především publikace obrazová, zaměřuje se na výtvarnou stránku loutek, důraz je tu kladen na zdokumentování a nové nafotografování starých a často zapomenutých loutek. Byla výsledkem grantu ministerstva kultury. Autory jsou Jaroslav Blecha za textovou část knihy, bratři Jiráskové za obrazovou část. Pavel Jirásek je u mikrofonu:

Jirásek: "Kniha Česká loutka vznikla ze spolupráce, kterou jsme navázali jako soukromí sběratelé s divadelním oddělením Moravského zemského muzea, hlavně s kolegou Jaroslavem Blechou, kdy jsme začali přemýšlet o loutce jako o výtvarném artefaktu. Protože loutkářská literatura je poměrně široká, píše se v ní o spoustě věcí, ale nikdo se nezabýval důsledněji těmi výsostně výtvarnými dimenzemi loutky. Tím, že byla jakousi pohyblivou sochou. Že vždy od 19. století až po dnešek hodně loutkářů pečovalo o výtvarnou hodnotu svých loutek. Chtěli jsme proto vytvořit nějakou mapu výtvarné kvality, a zároveň dějiny české loutky. Aby byl v jedné knize výběrově shromážděn vzorek toho, jak se loutka v tvarosloví, v technologii vyvíjela od roku 1850 do roku 2000."

Kořeny projektu míří do dětství autorů. Pavel Jirásek je muzikolog, televizní dokumentarista, básník a proazik. Působí v Brně. Jak se dostal k tak specializované oblasti, jakou je historie loutkového divadla?

"Jako děti jsme si hrály s loutkovým divadlem, které dnes už vím, odkud bylo a kdo ho vytvořil - s loutkovým divadlem Antonína Münzberga, který působil v Praze a byl to pečlivý výrobce rodinných loutkových divadélek. my jsme ho zdědili po mém dědečkovi, který pracoval jako prvorepublikový úředník na Zakarpatské Ukrajině. tam si ho nechal poslat, složil si ho, loutky dodělal, babička šila kostýmky a pak to divadlo zase putovalo zpátky přes bratislavu do brna a my jako děti jsme si s ním výjimečně hrály. bylo nám půjčováno ve výjimečných chvílích a fungovalo jako artefakt, nikoli jako hračka na zničení. později, když jsem se seznámil se svojí dnešní manželkou, která vystudovala shodou okolností loutkářskou scénografii, tak jsme to divadlo chtěli rozšířit. Dali jsem několik inzerátů a zjistili jsme, že i těch rodinných divadélek bylo během první republiky vyprodukováno spousta, že bylo mnoho výrobsů i návrhářů. A začali jsme se tím zabývat."

Loutky Antonína Münzberga měly zřejmě magickou moc. Před dvěma lety vyšla obsáhlá kniha Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla v českých zemích a na Slovensku od vystopované minulosti do roku 1950. Jejím autorem je ředitel Národní galerie Milan Knížák. Také jeho zájem vede až k Münzbergovým loutkám.

Knížák: "Jako dítě jsem měl sadu loutek, tehdy se daly koupit Münzbergovy a já jsem je jako dítě dostával. A později, když mi bylo asi 30 let jsem objevil jejich torza. Tak jsem si je opravil, pověsil a tím to začalo. Začal jsem loutky sbírat. Šel jsem s nimi do Národního muzea, kde je velká sbírka, a zjistil jsem, že o nich neměli žádné informace. A když mi něco řekli, tak to většinou byl omyl. tak jsem se o to začal zajímat hlouběji a tak začla ta moje pídivá práce, na jejímž konci byla encyklopedie."

Jen na vysvětlenou, Milana Knížáka jsem potkal na veletrhu Svět knihy u stánku s papírovými loutkovými divadly - proto ten hluk v pozadí.

Jaké jsou obě knihy? Nina Malíková oceňuje přínos obou. Na trhu i v povědomí o tomto fenoménu totiž byla mnohaletá díra, kterou v rozmezí tří let zaplňují právě tyto dvě publikace.

Malíková: "Obě dvě se určitě shodnou na velkém obdivu k loutce. To je oběma autorům společné. Je to obdiv k jejím vyjadřovacím schopnostem, k jejím estetickým a výtvarným hodnotám."

Na obou knihách zároveň nachází jisté nedostatky. Kniha česká loutka bratrů Jiráskových a Jaroslava Blechy je populárně napsaná, což vedle kladů přináší i jistá negativa.

Malíková: "Tahle knížka měla cíle popularizační. To se projevuje i v koncepci. Čímž nechci vůbec snižovat tu informativní, historicko-teoretickou část, která tam je, a která je velmi dobrá. Pochopitelně pro lidi, kteří se hluboce zabývají loutkovým divadlem, je sporná třeba definice loutky, otázka původu loutky, ale pro normálního čtenáře je to přehledně podané."

Velkou předností podle Malíkové je to, že všechny loutky jsou nově nafocené v jednotném stylu, jedním fotografem. Knížákova publikace je podle ní velkoryse pojatá, ale její hlavní přínos zůstává informativní.

Malíková: "Je to gigantické dílo, vytvořit takové dílo jako jediný autor je skutečně úctyhodné. Knížák na tom pracoval skoro 30 let. Je to přehled výtvarníků a sleduje to jejich tvorbu až do roku 1950. Myslím si ale upřímně, že z toho širokého záběru pak vyplývá určitá nevyrovnanost materiálu, který neprocházel podrobnějším redakčním zpracováním."

Milan Knížák vysvětlil, proč s tetrology ani jiné odborníky na loutkové divadlo nepřizval ke spolupráci.

Knížák: "Poněvadž já jsem se nezajímal o hraní divadla jako takové. Mě zajímala loutka jako výtvarné dílo. A navíc ta teatrologie kolem loutkového divadla je velmi jednoduchá, to jsem se velmi brzo naučil. Já jsem se samozřejmě nezajímal o loutku současnou, končil jsem v roce 1950, to znamená ta teatrologie, která provázela tyhle věci, byla poměrně jednoduchá a já tím, že jsem pročetl veškeré časopisy Loutkář, všechna čísla, tak jsem získal dokonalý přehled."

Milan Knížák se netají kritickým názorem na knihu Česká loutka. (Jeho vlastní dílo se dočkalo v časopise Loutkář krátce po vydání rozporuplné kritiky od mladé recenzentky.)

Knížák: "Za prvé si myslím, že zcela zkresluje situaci, poněvadž je udělaná tak, aby dobře vypadala. Jsou tam třeba scény, které si naaranžovali ve skladišti loutek, a to myslím nemá s loutkovým divadlem nic společného. Mně ta kniha připadá povrchní. Některým částem se věnuje podrobně, jiné zcela opomíjí a je tam hrozně moc věcných chyb co se týče určování loutek."

Obě knihy, ať už Česká loutka nebo Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla, nezpracovávají systematicky současné loutkové divadlo. Nebo jeho novodobou historii. Milan Knížák záměrně končí rokem 1950, Jiráskovi sice zasahují do současnosti, ale výběr není komplexní. Najdeme tu Petra Nikla, ale chybí třeba Buchty a loutky. Pavel Jirásek vysvětluje:

Jirásek: "Se současnými soubory, jako jsou třeba Buchty a loutky, což jsou mimochodem naši velcí přátelé, je to složité. Tyhle až postmodernistické party používají kde co, ony vedle sebe staví soudobou loutku, klasickou loutku, předmětové divadlo atd. Ale vybrané práce jejich splupracovníků, třeba řezbářů, tam jsou..."

Podle Niny Malíkové si české loutkové divadlo na zevrubnou práci o loutkách posledních 50 let bude ještě muset počkat.