Čeští loutkáři za války: světélkující Skupa, útěk Matěje Kopeckého i renesance kočovných loutkářů
Umění, loutky, válka, dobrodružné útěky z vězení, archivní vzpomínky na slavné loutkáře. Jak jde tohle všechno dohromady? Zavzpomínáme na válečné období poněkud netradičně, prostřednictvím loutek. Loutková divadla, kterých si cenzoři příliš nevšímali, totiž často nastavovala zrcadlo své době. A tuhle etapu dějin zmapovalo Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi, které ukazuje, jak vypadalo loutkářství v době nacistické okupace.
"Těch loutkoherců je samozřejmě více, ale asi nejznámější je Josef Skupa a jeho Plzeňské loutkové divadlo, které proslulo svými odbojnými hrami. Měl zkušenosti už s hraním za první světové války, kdy pomáhal pochovávat habsburskou monarchii svým revolučním Kašpárkem. Za druhé světové války taky produkoval odbojné hry, kdy za pomocí alegorií a jinotajů nastavoval zrcadlo okupantům a režimu."
"Asi nejznámější byla ta první z roku 1939 a to byla hra Kolotoč o třech poschodích. Hlavní roli tu hrála paní Drbálková. Byla to domovnice, která si chtěla uzurpovat co nejvíce prostoru pro sebe. Dokonce měla zálusk i na byt Spejbla a Hurvínka. Diváci v postavě paní Drbálkové mohli rozeznávat parodii na Hitlera a jeho mocenskou rozpínavou politiku."
Loutku paní Drbálkové vytvořil Skupův spolupracovník Jan Vavřík - Rýz. Zajímavé je, že původně stvořil paní Drbálkovou jako rozhlasovou postavičku, která jako pavlačová drbna jedovatým jazykem komentovala aktuální dění.
Vzhledem k činnosti divadla bylo jen otázkou času, kdy proti němu zasáhnou správní a policejní úřady. Stalo se tak 18. ledna 1944, kdy gestapo Skupu s odůvodněním, že prostřednictvím svých loutkových představení šíří mezi obyvatelstvem nepřátelskou propagandu vůči Říši, zatklo a vsadilo do vězení.
Podle tajné zprávy pražského ústředí SS, lze ve výjevu, v němž vystupuje Hurvínek v roli zázračného dítěte, spatřovat přímý výsměch Vůdci. Ve zprávě se také píše: "Benešovi přívrženci nadšením přímo třeštili... taková představení zničí více, nežli lze vybudovat za celý rok práce na výchově českých lidí k říšskému smýšlení."
"Při bombardování Drážďan bylo bombardováno i vězení, kde byl uvězněn. Při tom bombardování se mu podařilo ještě s pár vězni utéct. Na parníku se přepravil po Labi až do Ústí nad Labem. Pak se dostal do Prahy a odtud do Plzně. Takže dva dny na to, v únoru 1945 už byl v Plzni."
Rozhlasový archiv ukrývá vzpomínky Skupových spolupracovníků
"Spejbl vznikl tak, že rodiče jistého Karla Šlajse měli statek a čeledína, kterému starý pan Šlajs říkal: ty Spejble jeden. Tak vznikla figurka, kterou nakreslil Skupa a vyřezal ji Karel Nosek. Skupa byl moc hodný člověk a milosrdný ke všem lidem."
Na pásku v rozhlasovém archivu je uložena i vzpomínka doktora Lubora Zahrádky. Ten loutku Spejbla vodil. Se Skupou strávil sedm let, z toho první čtyři roky během druhé světové války. Tehdy Němci zavřeli vysoké školy.
Josef Skupa zemřel v roce 1956, za osm dní by se byl dožil 65 let. Z jeho bohaté pozůstalosti existuje 44 metrů archivního materiálu. Jsou tu hry, plakáty, programy, osobní korespondence, kresby i první dopisy dětských diváků.
Cenzura na loutky zapomínala
Zpracování pro loutkové divadlo se dočkaly i verše Karla Jaromíra Erbena a Karla Hynka Máchy. Loutkáři ze Sokola v Praze - Libni nastudovali pásmo veršů Pomněnky (1939). Byl to výběr české lyriky od Jana Nerudy, Jaroslava Vrchlického, Svatopluka Čecha, Viktora Dyka a Otakara Březiny.
Loutky nastavovaly zrcadlo své době. Vznikaly inscenace s mnoho narážkami. Cenzura je zpočátku přehlížela, ale publikum jim rozumělo, uvedla Kateřina Valíková:
Kluci z jednoho heimu si dokonce sami udělali loutky, napsali scénář a sehráli hru Začarovaný hrad. Stínohra pak našla uplatnění při oslavách židovských svátků, kdy byly jejím prostřednictvím ztvárněny příběhy obsažené ve svitcích knihy Ester.
Po Mnichovu se z mapy vytratila třetina loutkářských souborů
Svou činnost obnovila v roce 1939 i loutková scéna Radost. Během okupace uváděla například Erbenovu Svatební košili. Divadlu pomáhali i místní profesionální výtvarníci, třeba Vincenc Makovský.
Okupační úřady vyžadovaly, aby divadla uváděla německé autory. Na několika jevištích se pak objevila staroněmecká pověst o Krysaři. I když paradoxně v jiném vyznění, než si nacisté přáli. Například inscenace divadla Umělecké výchovy vyzněla jako protest vůči malosti, sobectví a zbabělosti, navíc tu byla řada drobných narážek na nacistické okupanty.
Hra Sedmikrásky patří k tomu nejlepšímu, co v českém loutkářství v době okupace vzniklo
Například Loutkové divadlo Sokola v Jaroměři, tzv. Boučkovo divadlo, bylo vydrancováno, rekvizity, dekorace i celý rozsáhlý soubor marionet Rudolfa Boučka odvezli nacisté do Říše neznámo kam. Dovybavit divadlo se souboru podařilo až po roce 1944 a od té doby je stále v provozu.
Některá divadla stihla před zákazem Sokola založit novou nezávislou scénu. Jako třeba loutkáři z Prahy - Libně. Jejich hra Sedmikrásky z roku 1940 byla sestavena z dramatizací drobných povídek Karla Čapka.
Kočovní loutkáři zažili za okupace renesanci
Období okupace bylo paradoxně obdobím renesance kočovných loutkářů, jejichž produkce už od počátku 20. století byla přijímána s rozpaky. Úřady se na jejich hry dívaly jako na pokleslou zábavu. Díky předsudkům však kočovní loutkáři zůstali stranou cenzury a mohli hrát tradiční repertoár z národních dějin, uvedla Kateřina Valíková.
Český rozhlas ukrývá ve svém archivu pásek, kde Matěj Kopecký vzpomíná na svého otce, se kterým musela rodina prchat před zatčením z Hradce Králové.
"Působí mě vždycky největší rozpaky, když se někdy musím představit plným jménem. Když řeknu, že jsem Matěj Kopecký, tak se zeptají: prosím vás, kde máte tu bradku? Lidé totiž mají zafixovanou podobu Matěje Kopeckého z Alšova obrázku, kde je s tou typickou kozí bradkou."
České loutky hrály i v Jeruzalémě
V kočovném loutkovém divadle mohli lidé slyšet to, co v jiných divadlech ne: svobodně vyslovovaná tvrzení o neporazitelnosti českého národa. Loutkáři začali opouštět malé vesnické štace a začali se uchylovat do větších měst.
Po násilném uzavření českých divadel se k loutkoherectví uchýlil například Josef Pehr, herec divadla na Vinohradech. Společně se svou manželkou Lubou Skořepovou založil zájezdovou loutkářskou skupinu, pro kterou nastudovali maňáskové komedie vycházející z her lidových loutkářů. Hráli přímo na jevišti, neschovávali se, jak to bylo běžnou praxí.
Shromáždil kolem sebe na 17 nadšenců, včetně vojenských invalidů a žen, které šily kostýmy pro loutky. Původně chtěli hrát jen pro děti československých imigrantů. Zájem byl tak velký, že začali hry přizpůsobovat i pro dospělé publikum.
Podsedníkovy loutky nikdy nehrály
"V době své hospitalizace vyřezal loutky pro svou hru Legenda legendovitá. Po pravdě nevíme, o čem přesně ta hra je dochovaly se jen ukázky, které byly vydávány v Silvestrovské příloze deníku Naše noviny, které vojáci vydávali. Ta hra nebyla nikdy uvedena, zůstala jen v hlavě Václava Podsedníka v těch krátkých ukázkách. Loutky nikde nehrály a nastoupily rovnou výstavní dráhu. Už s výstavou Československé armády procestovaly velkou část Anglie a Severní Irsko."
"Jsou velmi humorné. Jsou to vlastně karikatury. Můžeme tady vidět karikaturu válečné zbohatlice, na které Václav Podsedník ukazuje všechno to špatné, co z války je. Pak je tu karikatura Hitlera, francouzských partyzánů, Skota a mnoha dalších."
Říše loutek hraje už 95 let
Pozoruhodným divadlem je i Říše loutek. Jak uvedla kurátorka Denisa Horníková, letos slaví 95 let nepřetržité činnosti:
"Divadlo jako takové vzniklo v roce 1920 a zakládali ho Vojtěch Sucharda a jeho žena, malířka Anna Suchardová - Brichová. Vojtěch Sucharda pochází ze známé řezbářské rodiny Suchardů, kteří vyřezávali loutky již pro kočovné loutkáře."
"Asi i tím, že manželé Suchardovi navazovali na tradici kočovných loutkářů. Anna, manželka Vojty Suchardy loutky hodně stylizovala. Šla s trendem, který se objevoval v umění v první republice. Myslím, že i tím byly loutky pro diváky atraktivní, protože v nich poznávali stejný styl, který objevovali v galeriích, a bylo jim to blízké."
Jaká byla první hra Říše loutek?
"První hra se jmenovala Dlouhý, Široký a Bystrozraký a byla uvedena 26. září 1920."
"Říše loutek za války hrála. Hrají 95 let bez přestávky, jak je už v názvu výstavy. Hráli během války představení pro děti i pro dospělé."
Válečné události divadlo citelně zasáhly. Několik členů prošlo koncentračním táborem, někteří v něm zahynuli. Divadlo však stále hrálo. Některé projekty musely být odloženy. Na repertoár se vrátila řada starších pohádek. Nechyběly ani nové inscenace.
Cvrček a houslista s nápaditě stylizovanými Suchardovými loutkami patřil k tomu nejlepšímu, co Anna Suchardová-Brichová jako autorka textu, výpravy i režie vytvořila.
Divadlo má nádherně vypracované kostýmy pro loutky. Vypadají jako šaty pro šlechtice v muzeích. Kdo je vyráběl?
"Ty vyráběla Anna Suchardová - Brichová, manželka Vojty Suchardy. V oboru vůbec vyučená nebyla, ale byla tak nadšená do toho loutkářství, že si vše zjišťovala a studovala historické kroje a podle toho šila ty kostýmky."
O které jejich hře se nejvíc mluvilo?
"Myslím, že to byl hlavně Dlouhý, Široký a Bystrozraký, což byla jejich první hra. Pak si myslím, že to byla například Princezna Nafta. Máme tu na výstavě Cvrčka houslistu, což je hra z druhé světové války. Ta byla také hodně uznávaná. Anna Suchardová bohužel během války zemřela. Zemřela v roce 1944 a Vojta Sucharda v Říši loutek působil jako principál, jako vedoucí souboru až do roku 1956, kdy šel do důchodu."
Zakladatelé odešli. Jak fungovala Říše loutek dál?
"Vojta Sucharda předal vedení sochaři Bohumíru Koubkovi. Tradice nebyla přerušena. Pan Koubek zavedl určité změny, nějaké inovace. Ke každé inscenaci se začala vyrábět sada loutek. Vojta Sucharda vyřezal určité typy, které byly nasazovány do jednotlivých inscenací. Teď se začaly používat konkrétní loutky pro danou inscenaci. Soubor pokračoval dál bez přerušení a pokračuje dodnes."
Jak dodala Denisa Horníková, Říše loutek přežila i další složité období - povodeň v srpnu 2002. Ta zničila všechny dekorace, zasáhla část loutek, technického zařízení a celý divadelní archiv. Při obnově divadla pak pomáhal stát, nejrůznější organizace i loutkáři z mnoha souborů. Finanční pomoc přicházela z celé republiky, z Evropy, Spojených států i Japonska.
"Jako dítě si pamatuju, že jsme navštěvovaly loutková představení. Pocházím i z tohoto kraje a do muzea jsme sem jezdili."
Zkoušeli jste si vodit nějakou loutku?
"Ano, člověk tu s loutky přichází denně do styku. Zjišťujeme, jak fungují ty mechanismy a technologie."
Je to složité?
"V některých případech velmi. Třeba u marionet kočovných loutkářů, u varietních loutek, které mají třeba i 15 nití, tak jejich ovládání musela být velká fuška."
Která loutka se vám na výstavě nejvíc líbí?
"Oni jsou hezké všechny. Mě se moc líbí loutky z inscenace Pohádkový zákon, loutky řezal pan Bohumír Koubek."
"U mě asi vede kolekce loutek Václava Podsedníka pro jejich vtip. Vybrat bych asi jednu nemohla,"
dodala Kateřina Valíková.
