Marie Terezie, panovnice z vůle svého otce

Maria Theresa, photo: Public Domain

Jmenovala se taky Walburga Amalie Kristina, do historie vstoupila ale jako Marie Terezie. Narodila se právě před třemi sty lety a za jejího čtyřicetiletého panování se zcela změnily nejen české země, ale i celá habsburská monarchie. Její život, reformy i legendy, které po sobě zanechala, přiblíží cyklus pořadů, který k jejímu jubileu budeme vysílat v příštích týdnech.

Marie Terezie
13. května roku 1717 v půl osmé ráno začaly vyzvánět všechny vídeňské zvony. V Hofburgu se totiž právě narodila holčička, která při křtu dostane tu dlouhou řadu jmen. Vídeň slavila, první okamžiky jejího života ale možná provázelo hluboké zklamání jejích rodičů. Její otec, arcivévoda rakouský, císař Svaté říše římské, král český a uherský atd. Karel VI. by si přál raději syna. Jeho jediný mužský potomek ale zemřel roku 1716, krátce po svém narození. A císařovna Alžběta Kristina bude napříště přivádět na svět už jen dcery. Nástupnictví korunní princezny Marie Terezie však její otec prozíravě zajistil vydáním tzv. Pragmatické sankce.

„Tam nešlo ani tak o to, že to byla žena. Z historie známe, že ženy na trůnech byly úspěšnými panovnicemi. Nebylo neobvyklé, že by mohly být panovnicemi. Tady šlo o vybočení z habsburských tradic, kdy se uvažovalo o primogenituře v mužské linii,“

uvádí historička Ivana Čornejová z Ústavu dějin Univerzity Karlovy a Archivu UK. Mylně se traduje, že císař vydal Pragmatickou sankci až poté, co pochopil, že mužského dědice se už nedočká. Ve skutečnosti tak učinil už čtyři roky před narozením Marie Terezie. Chtěl si zkrátka pojistit, že v podunajské monarchii budou vládnout jeho děti a země se nebude drobit. Jedna věc ovšem bylo sankci vydat a diplomaticky ji prosadit u dalších evropských mocností, a docela jiná bylo její uznání po roce 1740 vynutit. Tehdy totiž Karel VI. zemřel a vládu měla převzít jeho dcera. Bylo jí třiadvacet let, díky jezuitské výchově uměla řadu jazyků, dovedla taky krásně zpívat, tančit a hrát divadlo, zcela jí ale chyběly politické zkušenosti a znalosti. Do těch ji otec jaksi nestačil zasvětit, říká Ivana Čornejová:

„Její mládí bylo podobné jako u všech panovnických dětí. Byla to dosti přísná výchova, vedená k tomu, aby děti byly vzdělané. Marie Terezie se učila hudbě a pak různá ženská povolání. Ona se nikdy nepřipravovala na to, že bude jednou panovnicí. Její otec Karel VI. dlouho doufal, že bude mít mužského potomka, který bude životaschopný, přežije a on mu předá vládu. Ona sice nebyla nikdy vychovávána jako panovnice, ale jak se později ukázalo, měla k tomu velmi přirozené sklony a naučila se být velmi dobrou panovnicí.“

Korunovace Marie Terezie
Panovníci okolních zemí však zprvu zcela zákonitě počítali s tím, že monarchie pod vládou mladé a nezkušené Marie Terezie bude snadnou kořistí. Tím spíš, že po svém otci zdědila říši s nevýkonnou státní správou, prázdnou pokladnou a zastaralou armádou s neschopnými důstojníky. Nastala tak dlouhá řada let, kdy jako panovnice byla prakticky pořád ve válce. Jejím úhlavním nepřítelem se stal pruský král Fridrich II. a neuralgickým bodem jejich konfliktů bohaté Slezsko. Doba nazývaná válkou o dědictví rakouské se přitom vyznačovala tím, že jednotliví evropští panovníci spolu uzavírali koalice, vzápětí se z nich ale stávali zase nepřátelé. Pokračuje historik Pavel Bělina, autor monografií o období vlády Marie Terezie.

„Tady hrály roli velmocenské vztahy v globálním měřítku. Habsburská monarchie v počátečním období byla spíše objektem než subjektem mezinárodních vztahů. Proto taky mohl vzniknout šílený plán, že bude roztrhána na kusy. A ne toliko monarchie, ale i jednotlivé korunní země, jako Čechy, Morava a Slezsko.“

Vleklé válečné konflikty ustaly až po tzv. sedmileté válce, tedy v polovině 60. let 18. století.

„Když uvážíme, jaká byla situace v době jejího nástupu na trůn, tak po necelém čtvrtstoletí se jí podařilo navrátit Habsburské monarchii velmocenský respekt. A musíme ocenit nejen její vytrvalost, ale i schopnost nebo cit, se kterými si uměla vybírat vysoké úředníky a vojenské velitele, takže se ta kvalita zlepšovala,“ dodává Pavel Bělina.

Je až neuvěřitelné, že při všech těchto státnických a válečnických starostech prožívala Marie Terezie i rušný rodinný život. Roku 1736 se provdala za lotrinského vévodu Františka Štěpána a postupně s ním měla celkem šestnáct dětí! Mezi ty nejznámější patřili její synové Josef II. a Leopold, a také Marie Antonie, která se stala francouzskou královnou - a rovněž obětí Velké francouzské revoluce. Marie Terezie byla při výchově svých dětí velmi důsledná, vypracovala pro ně přísný denní řád, který musely pod dohledem sloužících dodržovat. Zásadní změna v jejím rodinném životě nastala roku 1765, kdy její milovaný manžel zemřel. Od té doby chodila jen v černém a stahovala se do ústraní. Smrt císaře Františka však prospěla státní pokladně. Podle Ivany Čornejové po něm zůstalo totiž víc jak 18 milionů zlatých:

Marie Terezie s rodinou
„On byl velmi úspěšný podnikatel, zakladatel prvních manufaktur. Asi nebyl příliš dobrý správce říše, ostatně centrální moc v říši byla v té době už velice iluzorní, čili on se věnoval spíše svým zálibám a koníčkům.“

Po Františkově smrti se spoluvládcem Marie Terezie stal její nejstarší syn Josef II., který mimo jiné proslul řadou radikálních reforem. K mnoha hospodářským, vojenským i správním reformám však dala podnět už jeho matka. Budeme se jim věnovat v příštím díle našeho tereziánského cyklu.