Markéta Pilátová napsala román o českých krajanech v Brazílii
Život na odlehlé farmě v brazilské provincii Mato Groso i v osmnáctimilionovém Sao Paulu si v minulých letech vyzkoušela hispanistka, překladatelka a novinářka Markéta Pilátová. Dva roky tam totiž učila naše krajany češtinu. Své zážitky a pozoruhodná setkání vylíčila na setkání učitelů, kteří působí v českých krajanských komunitách ve světě. Více už Milena Štráfeldová:
"Paní Hrubešová nepřišla do klubu na čaj. Bylo k poledni a všechny dámy se jako obvykle shromáždily v přední místnosti nad větrníky s červenou třešničkou bez pecky. A paní Hrubešová nikde. Bylo to divné, protože za těch padesát let, co žije v Sao Paulu, nevynechala ani jednou. Jenže tady není. Nasednu tedy do auta a jedu se podívat, co s ní je. Nebydlí daleko, a tak za pár minut buším na její dveře. Nakonec je musíme s domovníkem vyrazit, protože nikdo neodpovídá. Paní Hrubešová leží v posteli a je celá pomuchlaná a mrtvá. Jsem praktická, a tak si pomyslím, že než přijede její syn, paní Hrubešová určitě ztuhne a do rakve bude muset tak pomačkaná. Rychle najdu v staré, poctivě smontované skříni plné kuliček proti molům černé hedvábné šaty. Navleču je na paní Hrubešovou a zatlačím jí oči. A mám pravdu, než syn přijel, trvalo to dlouho a paní Hrubešová celá ztuhla."
Tolik ukázka z románu Markéty Pilátové Žluté oči vedou domů, který vyšel v loňském roce. Námět k němu čerpala ze svého dvouletého pobytu mezi českými krajany v brazilském Sao Paulu. V osmnáctimilionové metropoli jich žijí asi tři nebo čtyři stovky. Jsou mezi nimi i úspěšní továrníci i obchodníci. Založili si tu i svůj klub nazvaný Česko - brazilská kulturní unie:
"Je to jeden z nejstarších klubů v Latinské Americe, možná nejstarší vůbec. Vznikl už v 19. století, kdy tam přicházeli krajani ještě za Rakouska-Uherska. Ten klub soustředí zhruba devadesát lidí, kteří mají průměrný věk 60, 70 let,"
vysvětluje Markéta Pilátová. Do Brazílie ji za krajany jako učitelku češtiny vyslalo české ministerstvo zahraničí.
"První rok jsem měla sedmdesát žáků, kteří chodili pravidelně, ten další už jich bylo méně. Měla jsem odpad asi dvaceti nebo třiceti lidí, ale pořád ještě těch čtyřicet mi tam chodilo."
Byli mezi nimi lidé, kteří svůj mateřský jazyk nebo jazyk svých rodičů téměř zapomněli, ale i takoví, kterým nedělal žádné potíže. Jako paní Janě Cardoso Vojáček:
"Paní Cardoso je zubařka a představovala skupinu lidí, kteří přišli v r. 1948. Rodiče utekli z Čech za dramatických okolností. Paní Vojáčková mluvila se svými rodiči česky během celého života. Když měla asi 50 let, oba rodiče zemřeli na rakovinu a ona ztratila veškerý kontakt s jazykem. Takže do jisté míry češtinu zapomněla a na kurs přišla s vizí, že se znovu vrátí k jazyku, kterým mluvila s rodiči."
Markéta Pilátová se zmínila i o další zajímavé skupině svých "žákyň":
"Třeba manželky Čechů, které se touží domluvit se svou českou tchyní, se učily česky. Dopadlo to většinou katastrofálně, protože ta česká tchyně na jejich snahy reagovala třeba posměchem nebo je opravovala. Takže ony se to potom učily s vědomím, že se stejně s tchyní nedomluví. Vztahy se tak nejen nezlepšily, ale naopak zhoršily. Přesto mnohé snachy vytrvaly, měla jsem takových deset snach, to byla zajímavá skupina. Byly to většinou ženy v domácnosti, které chodily dopoledne, a byla to taková společenská záležitost. Učily jsme se česky a pak jsme se ještě dívaly na nějaký film. Potom jsme třeba ještě vyráběly nějaké české pokrmy, aby ony mohly té tchyni dokázat, že jsou schopné upéct také české koláče."
Během své učitelské praxe v Sao Paulu ovšem narazila i na skutečně výjimečné případy:
"Jedna krajanka, která měla manžela Brazilce, ale tatínka Čecha, toužila velmi po dítěti a nemohla otěhotnět. Jeden český bratranec jí daroval sperma a ona od té doby nedá na Čechy dopustit, protože žádný Brazilec to pro ni nechtěl udělat. A ta paní i ta holčička se učí česky."
Při výuce češtiny nešlo podle Markéty Pilátové jen o slovíčka a gramatiku:
"Já jsem s nimi probírala hlavně český kontext nebo jsem je uváděla do nějakých kulturních souvislostí, pouštěla jsem jim nové filmy. Oni z toho byli hrozně zklamaní, protože čeština se opravdu natolik změnila, že spoustě filmů vůbec nerozuměli. Bylo to dojemné, protože často ve filmu viděli nějaké jídlo nebo zaslechli větu, kterou vždycky říkala jejich matka, tak se třeba rozplakali."
Při příjezdu do Sao Paula narazila Markéta Pilátová na problémy, se kterými se potýkají téměř všechny české krajanské komunity v zahraničí:
"Ti osmačtyřicátníci v podstatě nenáviděli osmašedesátníky, popřípadě si mysleli, že my, tedy já a pan konzul, jsme vyrostli v komunismu, a proto jsme tím komunismem nasáklí a jsme vlastně taky komunisté. Takže bylo hodně těžké zlomit určitou bariéru. Za komunismu měli veliké problémy, generální konzulát v Sao Paulu je nejrůznějším způsobem šikanoval, sledoval. Jsou to problémy, které krajané měli v celém světě, ale v Sao Paulu to bylo hodně vyhrocené. Takže ti krajané velice ostražitě přijímají jakoukoli věc, která přijde z České republiky."
Komplikovaný vztah, který čeští krajané starší generace dosud mají k České republice, se podle Markéty Pilátové často projevil i při přednáškách a besedách, které tam pořádala:
"Starší generace byla problematická. Ti krajané jsou hodně zahořklí v tom smyslu, že se už nemohou nebo nechtějí vrátit. A proto také na setkáních, když jsem třeba měla přednášku o České republice, velice neradi slyšeli, že Česká republika je na tom dobře nebo že máme nějaký ekonomický růst. Že se tu lidem žije poměrně slušně. To hrozně neradi slyšeli, protože měli pocit, že tam u nás je to špatné, a proto nemají důvod se vrátit."
Docela jiná je situace u mladých lidí, kteří mají alespoň z jedné strany po svých rodičích české kořeny.
"Teď je to pro Brazilce velice zajímavá záležitost, protože hodně z nich dostalo české občanství a pro ně je to vstup do Evropské unie. Čili oni se často učí česky i z pragmatických důvodů, mají pocit, že by tu třeba mohli studovat, jet sem nebo se nějakým způsobem uplatnit."
Díky jim se v posledních letech obnovuje i činnost krajanského spolku v Sao Paulu:
"Myslím si, že to ale má hluboký smysl právě kvůli mladé generaci, která se začala do česko - brazilské unie vracet, začali platit členské příspěvky, takže klub se tam myslím docela oživil."
Markéta Pilátová ovšem neučila češtinu jen v této mnohamilionové metropoli. Navštívila i farmu paní Dolores Bata Arambasic, kde vnučka Jana Antonína Bati chová téměř dvoutisícové stádo dobytka. Její zdejší zážitky se od těch ze Sao Paula hodně lišily. Dozvíte se o nich v některé z příštích krajanských rubrik.
