V Brazílii se češtinu vedle našich krajanů učili i čeští Němci
České krajany najdeme i v jihoamerické Brazílii. Jde často o potomky baťováků, kteří zde spolu s Janem Antonínem Baťou zakládali nová města. V jednom z nich, v Bataypoře, tři roky působila jako česká učitelka Anežka Santos Veselá. A poznala i málo známou komunitu českých Němců, kteří do Brazílie odešli už v 19. století z Liberecka. Více uslyšíte v rubrice Češi v zahraničí, kterou připravuje Milena Štráfeldová:
"Už je to jedenáct let. Já jsem dělala dva roky dobrovolnou práci s dětmi z chudých rodin v Brazílii, A tak jsem přemýšlela o tom, jak bych se tam mohla eventuálně vrátit. Sama jsem studovala antropologii na Fakultě humanitních studií v Praze, takže jsem přemýšlela, že bych se tam mohla vrátit nějakou formou studia."
Nakonec to ale dopadlo tak, že místo vlastního studia začala učit jiné - češtinu:
"Čirou náhodou jsem našla na webu odkaz na Dům zahraničních služeb na konkurz, tak jsem se do něho přihlásila."
Dům zahraničních služeb v současné době vysílá do světa kolem tuctu českých učitelů. Ti působí v českých krajanských komunitách v Chorvatsku, v Rumunsku, na Ukrajině, ale třeba také v Argentině. Učitelé sem přijíždějí na pozvání místních krajanských sdružení a zdaleka nevyučují jen jazyk. Připravují i řadu dalších akcí: od promítání filmů přes pečení vánoček až po sportovní turnaje. Na jejich kurzy chodí jak malé děti, tak i osmdesátiletí senioři. Anežka Santos Veselá působila v Brazílii hned na dvou místech:
"Jedna komunita je ve městě Bataypora. To je skutečně městečko, které bylo založeno Janem Antonínem Baťou v r. 1953. S ním tam samozřejmě při tom zakládání fungovalo mnohem víc československých občanů."
Nedaleko Bataypory, tedy Baťovy dobré vody, dodnes žije Baťova vnučka paní Dolores Bata Arambasic, která řadu let usilovala o očištění Baťova jména.
"Bataypora je městečko, kde žije asi deset tisíc obyvatel. K tomu se ale počítají i všechny přilehlé statky a všichni bezzemci, kteří zrovna táboří v katastrálním území toho městečka. V současné době tam žijí potomci tří pánů, protože to byli všichni muži a ženili se s Brazilkami, takže ta komunita je opravdu miniaturní."
Jedním z nejbližších Baťových spolupracovníků, kteří se podíleli na vzniku Bataypory, byl její pozdější starosta Jindřich Trachta.
"Pan Jindřich Trachta se vlastně stal vedoucím kolonizačního jádra Bataypory. Trachtovi jsou veliká rodina, protože pan Trachta měl čtyři děti, všechny založily rodiny a mají děti. A navíc společně se svou manželkou paní Marinou, to je tedy Brazilka, vychovali a starali se o nejméně půl tuctu dalších dětí. Takže někteří z nich jsou tomu češství taky trošku nakloněni."
Trachtova rodina v Bataypoře dosud žije:
"V domě, ve kterém bydlí a který se vlastně stavěl tehdy jako centrum kolonizace, otevřeli malé muzeum z pozůstalosti pana Jindřicha Trachty. Je tam spousta fotografií, mají tam 23 kompletních originálních krojů z různých oblastí Čech a Moravy, které darovala muzeu paní Ludmila Baťová, dcera pana Bati. A mají tam i spoustu map a různých dokladů z kolonizace. Spolupracují s některými univerzitami, takže už o muzeu a kolonizaci Bataypory vzniklo několik diplomových prací. Do Bataypory taky zásluhou paní Baťové a pana Evandra Trachty jezdí od roku 2005 učitel českého jazyka."
Anežka Santos Veselá přitom nebyla první českou učitelkou v Bataypoře. Před ní se sem vypravila Markéta Pilátová, která o českých krajanech v Brazílii pak napsala knihu Žluté oči vedou domů. A jak se výuka dařila Anežce?
"V prvním roce jsem měla dvanáct žáků, v dalším roce jsem měla osm žáků. V těch dvou letech to byli spíš dospělí lidé a právě potomci Čechů. Oni ale na to nemají moc času. Hrozně rádi by se učili, ale ty hlavičky už taky moc neslouží. Bataypora je navíc relativně chudé městečko, takže lidi, aby mohli dobře žít, se musejí hodně otáčet, aby celou tu situaci ustáli. A v roce 2008 jsem najednou měla 37 studentů a většina z nich byly děti mezi jedenácti a patnácti lety. To byl najednou úplný objev."
Právě pro sedm studentek češtiny z Bataypory teď Anežka Santos Veselá spolu s pražským skautským oddílem Lumturo připravuje prázdninovou cestu do Česka:
"Měly by přijet na třítýdenní skautský tábor. Ten proběhne, jak je ve skautském oddíle zvykem, holčičky odjedou do jižních Čech. Od toho si hodně slibujeme, že se zapojí do programu a že navážou přátelské vztahy. Takhle ale nepoznají Českou republiku. Takže jsme vymysleli, že k tomu ještě zorganizujeme týdenní poznávací pobyt. Budou asi dva dny v Praze, dva dny v Brně a pojedou se podívat samozřejmě do Zlína, aby poznaly, odkud pan Jan Antonín Baťa pochází, kde jsou vlastně kořeny jejich města."
Cesta brazilských děvčat do Česka je ale ohrožena. Anežka Santos Veselá pro ně nakonec nezískala přislíbený grant ministerstva zahraničí. Dotaci naštěstí získal samotný skautský oddíl, který je přijme. A podle Anežky se i samotné dívky pokoušejí v Bataypoře vydělat peníze na cestu:
"Holky, které se budou účastnit toho projektu, se hrozně snaží. Začaly péct pizzy, prodávají je dům od domu, pekly české cukroví. Teď budou pořádat českou večeři. Takhle pomalinku získávají drobný obnos na to, aby každá měla nějaké kapesné nebo aby si mohly zaplatit pas. Výjezd z Brazílie pro nezletilé je mnohem komplikovanější než výjezd z Čech, protože musí mít soudní povolení."
Bataypora však nebyla jediné místo, kde Anežka Santos Veselá češtinu učila:
"Druhé působiště v Nové Petropolis je docela zajímavé, protože se tam nejedná o potomky Čechů, ale o potomky českých Němců. Jsou to ale čeští Němci, kteří vycestovali z tehdejšího Rakouska-Uherska v 19. století. Když se mluví o Němcích v Latinské Americe, mnoho lidí se domnívá, že to jsou váleční zločinci. V případě Nové Petropolis to ale vůbec není pravda, protože odjížděli mezi lety 1873 až 1892."
Většina rodin českých Němců, kteří v 19. století zamířili za živobytím do Brazílie, pocházela z Liberecka:
"Jim se zachovaly doklady z Rakouska-Uherska, kde stojí Böhmen. A oni vědí, že Böhmen je dneska Česká republika. Když se nezachovaly doklady, zachovaly se náhrobky. Jim to vlastně děti nechaly napsat na hrob. Dost často se v němčině dochovalo město nebo vesnice, ze které jsou."
I oni se dnes chtějí naučit česky. A nejen to: jejich folklorní soubor už navštívil Českou republiku a na výměnu v Nové Petropolis vystupoval jablonecký soubor Nisanka. A měl by tam zamířit i další, tentokrát pěvecký soubor z Jablonce. Nová Petropolis totiž s Jabloncem uzavřela partnerskou smlouvu - vůbec první mezi Brazílií a Českem.
