Maroko mě přijalo s otevřenou náručí
V Maroku dnes žije zhruba stovka Čechů. Nejvíc jich najdeme ve dvou největších městech království, tedy v hlavním městě Rabatu a v dynamické a rušné Casablance, která čítá i s aglomerací víc jak tři miliony obyvatel. V jedné z upravených čtvrtí v centru města navštívíme rodinu Pavly Hilmiové, která žije v Casablance už 49 let. Následovala sem svého muže, s nímž se seznámila v Praze.
Je neděle a okolo svátečně prostřeného stolu nás sedí sedm. Kromě paní Pavly, jejího syna Kamila a vnuka Janise, jsou tu také přátelé Pavla a Hakim Safadiovi, kteří žijí střídavě v Maroku a v Čechách. Maročané společně strávený čas u dobrého jídla milují a tak se okolo něj točí celá naše návštěva.
„Dnes jsme vám připravili knedlo-vepřo-zelo,“žertuje Kamil Hilmi.
„Musíš ale dodat, že je to samozřejmě knedlo-vepřo-zelo halal,“ dodává Hakim Safadi. Kamil vzápětí uvádí vše na správnou míru:
„Nebojte se, ochutnáte samé marocké speciality.“
„Základem je listové těsto,“ vysvětlují hostitelé. „V náplni jsou mandle, cukr, maso, cibule a hodně petržele. Maso může být kuřecí nebo rybí, kdysi se pastilla dělala i z holoubátek. Je to jídlo, které se často podává na svatbách, jako slavnostní předkrm.“
Dokonce i Pavla Hilmiová se se svým marockým manželem seznámila u společného oběda. Nebylo to v Maroku, ale v Praze, kam její budoucí muž přijel studovat stavebnictví.
Do Maroka jsem si vezla 200 kilo věcí
„Právě dnes mám výročí, je to přesně 49 let, co jsem přijela do Maroka natrvalo. Tehdy bylo přímé letecké spojení mezi Prahou a Rabatem, létalo se našimi, českými letadly.“
Nikdy předtím jste v Maroku nebyla?
„Byla jsem tu synem dvakrát na dovolené, když mu bylo šest měsíců a rok a půl. Věděla jsem tedy, do čeho jdu. Přesto jsem odjížděla s velkou bolestí v srdci. Já jsem totiž hrozně ráda učila a své studenty jsem milovala. Opouštěla jsem rodiče a tři sourozence… Nevím, jak je to možné, ale mohla jsem si do letadla vzít cokoliv. Měla jsem asi 200 kilogramů věcí. Vezla jsem si všechno: talíře, peřiny… Věděla jsem, že tady nic mít nebudu. Manžel sice sehnal byt, ale měli jsme jen postele, stůl a hezkou sedací soupravu. Byl to pěkný byt ve starém domě, s velkou terasou.“
„Sice jsem z Čech odjížděla s těžkým srdcem, ale stalo se něco nečekaného. Měla jsem pocit, že mě Maroko přijalo s otevřenou náručí. Když jsem s malým synem vystoupila z letadla, byl krásný slunečný den a od moře vál teplý vítr. Já se na to dodnes pamatuji, protože jsem to psala rodičům. Dodnes mám pocit, že jsem tu vítaná. Nikdo mi v Maroku nic špatného neudělal, manželova rodina mě přijala velice hezky. Manžel pocházel z lidové čtvrti, kde vedle sebe nebydlí jednotlivé rodiny, ale všichni žijí pospolu. Když jsem vystoupila z taxíku, celá ulice mě přišla pozdravit a obejmout. Arabsky jsem neuměla, musela jsem se rychle naučit alespoň to, že se mám dobře.“
Maročané mají kulaté stoly, aby se k nim vešlo co nejvíc lidí
Bylo tu přeci jen něco, co vám na zdejším životě či tradicích vadilo?
„V podstatě ne, žiji jsme totiž jako v Praze. Manžel mluvil česky a bydleli jsme ve vlastním bytě, ne s rodinou, k ní jsme chodili jen na návštěvy. Vadilo mi, že jsem nemohla často jezdit domů, protože jsme na to neměli peníze. Chyběla mi tu spousta věcí...“
Co například?
„Dnes už to vidím trochu jinak, ale tehdy mi chyběly knihy, české písničky, hlavně ale školy pro děti. A svíčková samozřejmě,“ směje se Pavla Hilmiová. „Nakonec jsem přišla na to, že marocký tajine je opravdu výborný. Je to zdejší oblíbené jídlo, které se připravuje v kamenné nádobě. Připravuje se z různých druhů masa a zeleniny.“
„Změnila se hodně. Staví se tu, podle mého názoru, bez ladu a skladu, povolují se i jiné barvy domů než bílá. Dřív se mi tu líbilo víc. Casablanca bývala příjemnější, čistší, ulice se tu každý den myly a zametaly, podobně jako ve Francii.“
V Čechách jsme jezdili na Kocábu a opékali buřty
Pavla Hilmiová pracovala v Casablance ve stavební firmě svého muže, a hlavně se starala o své dva syny. Starší Radvan vystudoval v Čechách medicínu, mladší Kamil pracuje v gastronomii a hotelnictví. V tomto oboru působil několik let i v České republice. Do Československa začal jezdit už jako malý kluk.
„Líbila se mi řeč, kultura, kterou jsem znal prostřednictvím maminky. A vůbec život, jaký tam tehdy byl. Jako dítě vidíte jen samé pozitivní věci. Pamatuju si hlavně na krásnou přírodu. Jezdívali jsme třeba s tetou na Kocábu. Utkvělo mi v paměti, že tam byl velký sud s vodou, kde jsme se myli. V té vodě plavali malí červíčci a mně se to strašně líbilo. Rád jsem chodil na houby, miloval jsem táboráky a opékání buřtů.“
„Přes L’Association des originaires de la Tchécoslovaquie, což byla organizace Čechoslováků v Paříži, jsem jezdil na pionýrské tábory. Bývalo tam se mnou vždy několik Francouzů českého původu. Malí Češi, Slováci, Poláci a Rumuni ráno stáli u praporu a zpívali pionýrské písně, což jsme my nemuseli. Byl to čas prvních cigaret, takže jsme se s nimi schovávali někde v rohu. Neměli jsme povinnost dodržovat disciplínu, ale přesto jsme s ostatními dětmi vše prožívali.“
Doma jsme slavili muslimské i křesťanské svátky
Jak žila vaše česko-marocká rodina? Jak se u vás doma mluvilo? Jaké svátky jste slavili?
Synové Kamila Hilmiho, čtrnáctiletý Samy a devítiletý Janis, mluví také česky a tráví v Čechách několik týdnů v roce. Nakonec se Kamila ptám, jak se projevuje česká část jeho osobnosti.
„Co je na mě jako na Maročanovi českého? Všechno! To není tak, že bychom my, co jsme ze smíšených manželství, byli padesát na padesát. Svým způsobem jsem stoprocentní Čech a také stoprocentní Maročan. To je mé bohatství.“
