Masakr v Českém Malíně
13. července 1943 nacisté vypálili obec Český Malín na Volyni a zavraždili 374 Čechů a 26 Poláků.
Český Malín byl prosperující obcí se školou, obchody, řemeslníky a statky. U jeho založení stáli Češi převážně z Lounska, Žatecka a Rakovnicka. Na Volyň se vydali v době, kdy se tam dala pořídit úrodná půda doslova za pár šupů, jeden morg (necelý hektar) přišel na dvacet rublů. Počátek dvacátého století přinesl změny režimů a s těmi přišly krádeže, vraždění, pogromy. Češi přečkali první světovou válku, kdy byli vyhnáni a obec téměř zničena, přežívali sovětskou i nacistickou okupaci, s ukrajinskými a polskými sousedy žili v míru. Pak ale přišel osudný 13. červenec 1943.
Do obce vpochodovala jednotka o síle 1500 mužů v německých uniformách. Ženy, děti, staří lidé byli zaživa upáleni. Celkem 374 Čechů a 26 Poláků. Přežilo jen pár lidí, kteří odešli ráno na trh a 20 mužů, které Němci potřebovali k naložení a přepravě nakradeného majetku. Jedním z nich byl Josef Alois Martinovský, který v Kronice Českého Malína vzpomínal: „ Němci oddělovali muže od žen a dětí. Stáli jsme proti svým ženám a dětem. Za námi hlavně kulometů, před námi bodáky. Nic nechápeme, úzkostlivě pozorujeme, co se bude dít. Šestiletý synek Jaroslava Stuchlého, neustále plačící u své matky, se jí vytrhl, běžel k důstojníkovi, prose ho dětským hláskem: “Pane, nezabíjejte mi mého tatínka.“
„ Otec našel kusy matčiných šatů, ze sestry zůstal jenom botek s chodidlem od kotníku dolů…“
Slitování se nikdo nedočkal. V roce 1944 navštívili Malín důstojníci československé jednotky v SSSR a sestavili komisi, která na základě výpovědi svědků sepsala zprávu. "Němci nejdříve obklíčili Ukrajinský Malín a odtud i obec Český Malín. V Českém Malíně zašli do každého domu a pod záminkou přezkoumání dokumentů vyhnali všechno obyvatelstvo na ulice, od nejmladšího do nejstaršího, nemocné i zdravé. Kdo nemohl jíti, musel býti odvezen. Seskupili je a po skupinách pod bodáky odvedli na pole do Ukrajinského Malína. Tam oddělili děti, ženy a starce od mužů a mladíků… Potom Němci zahnali všechny muže a část žen po skupinách do kostela, školy a jiných budov v Ukrajinském Malíně, které polili hořlavinou a podpálili. Ty, kdož se snažili utéci nebo vyskočit z oken, pobili ranami z automatů," uvádí zpráva.
Jedním z přeživších byl tehdy osmiletý Josef Řepík. S otcem osudného dne vyrazili už brzy ráno na vzdálené pole. Pro Paměť národa po letech vzpomínal, jak je zastavila jedna Polka, aby se do vesnice nevracely, že tam řádí vojáci. Schovali se tedy hluboko v lese. Do Malína se vydali až za tři dny.
“ Šli jsme přes spáleniště. Naše stodola byla vypálená, shořely i chlévy. Ovce byly zavřené v kůlně a dostaly se ven, až když při požáru vypadla vrata. Měly spálenou kůži na zádech, popálený byl i pes. V předsíni jsme měli sporák a letní kuchyň a tam jsme našli babičku. Nemohla se hýbat, tak ji Němci propíchli bodákem – bylo jí sedmasedmdesát. Na dvoře zastřelili Němci kačenu, babičku položili na lavici a tu kačenu jí dali pod hlavu. Ti dacani ještě takhle zesměšňovali smrt starých lidí. Do baráku hodili granát, ale ten naštěstí dům nezapálil.“
Proč? Důvody masakru jsou dodnes nejasné
„ Komunistům se nelíbilo, když volyňští Češi mluvili o děsivých zkušenostech ze života v Sovětském svazu.“
Rodina Andělova, Cibulkova, Címalova, Čechova, šest rodin Cinkových, Dědkova, Dobrých, Drbohlavova, Flanderkova, Frančíkova, dvě rodiny Fricových, Helichova, pět rodin Holomíčkových, rodina Houdova, rodina Hrádkova……Tato a další jména najde návštěvník Malína na památníku, který byl v obci vztyčen v roce 1998 jako připomínka děsivé události, podobné té v Lidicích nebo Ležákách. Otázkou ovšem zůstává, proč k tomu došlo. Proč si Němci vybrali českou vesnici, která poctivě plnila potravinové dodávky, které Němci potřebovali. Odborníci se kloní k teorii, že k masakru došlo omylem. Němci šli vypálit nedaleký Ukrajinský Malín a spletli si ho s českou obcí. Tak to posléze sami tvrdili. V kyjevském archívu se nenašly žádné dokumenty, které by pomohly tuto otázku objasnit.
Zapomenutá tragédie
134 obyvatel Českého Malína se v roce 1947 vrátilo do Československa. Usadili se u Šumperka, kde obci Frankšát přejmenovali na Nový Malín. Tím ovšem na dlouhé roky skončila jakákoli připomínka volyňské tragédie. Volyňští Češi, kterých se na základě dohody mezi SSSR a ČSR přesídlilo na 40 tisíc, zejména do míst opuštěných po odsunu Němců, například na Žatecko, čelili značné perzekuci. Komunistickým vládcům se nelíbilo, co vykládají o životě ve stalinském státě. A tak namísto, aby byli oceněni za boj proti nacistům, dočkali se mnozí z nich podobně jako letci z RAF pronásledování a politických procesů. O příběhu Českého Malína, který před 80 lety lehl popelem, se tak širší veřejnost dozvěděla až po pádu komunismu.
