Miroslav Srnka: Bavilo mně jít na koncert, kde mně nikdo nezná
Je jedním z mezinárodně nejúspěšnějších českých hudebníků. Na svém kontě má několik operních děl, která uvedly významné zahraniční scéně. Šíře Srnkovy tvorby se neomezuje jen na operu. Jeho kompozice uvádějí orchestry v různých koutech světa. Symfonický orchestr Českého rozhlasu uvedl letos v premiéře jeho skladbu Standstill pro cembalo a orchestr.
Jste slavný skladatel a vaše skladby se hrají po celém světě. Ale začněme od začátku. Než jste se rozhodl začít hudbu psát, studoval jste hudební vědu, že? A potom jste jen tak pro zábavu napsal krátkou skladbu a odnesl ji profesoru Milanu Slavickému. A ten vás přiměl, abyste se o kompozici zajímal vážně. Je to tak?
Ano, ano. Je to tak. Akorát ta skladba nebyla úplně krátká, dokonce bych řekl, že byla poměrně rozsáhlá, měla asi 40 minut. No a profesor Slavický mě přinutil dělat zkoušky na Akademii múzických umění v Praze, ale já jsem neuspěl, což mi rozhodně nepřidalo na sebevědomí a chtěl jsem toho nechat. Ale profesor Slavický měl v sobě ten svůj neuvěřitelný klid a když jsem mu říkal, že teď vidí jak to se mnou doopravdy je, tak jen přikyvoval. A pak mi řekl, že se za pár týdnů zase uvidíme.
Takže za svou kariéru vděčíte profesoru Slavickému?
Ano, technicky vzato, ano. A musím hlavně říct, že to byl právě on, kdo na mě měl v prvních letech největší vliv a kdo ovlivňoval moji tvorbu.
Jedním z vašich přelomových děl bylo Přehřívání (Overheating). Klíčovým tématem, jestli to chápu správně je, že lidstvo stále slaví, zatímco všechno kolem nás se stále ohřívá. Hned mě napadlo, že to souvisí s globálním oteplováním a změnou klimatu. Měl jste na mysli toto nebo něco jiného?
Ano, myslím jsem tím klima. Já totiž nerad zacházím do věcí příliš konkrétně. Je to prostě inspirace a ta se musí promítnout do struktury hudby. Jinak je to pro mě příliš laciné a ploché. Takže, aby taková inspirace mohla vstoupit do struktury hudby, nemůže být příliš konkrétní. Je to jenom nápad, který musí být hodně flexibilní. Protože jak víme, hudba není schopná nést slovní sémantiku a zobrazovat věci příliš konkrétně.
Takže vám nevadí, když posluchač přijde na koncert a slyší odkaz na něco vlastně negativního jako je změna klimatu nebo zvyšující se rychlost moderního světa a vlastně se mu to líbí. Je pro vás v pořádku, když možná ani neví čeho se ta hudba, kterou slyší týká?
Jasně, ono je to zároveň požehnáním i prokletím. Hudba prostě nemůže něco říci přesně a my jako skladatelé se s tím musíme nějak vyrovnat. A je několik způsobů, jak se s tím vypořádat. A někteří lidé včetně mě jdou tou abstraktnější cestou. Někteří naopak jsou více explicitní. Ale obojí funguje, jen pro každého jinak. Navíc v současné hudbě je nutné najít si způsob jak ji poslouchat. A podle mých zkušeností je důležité dát lidem nějakou inspiraci, která je tak nějak organická a pasující k té skladbě, protože pak je to při prvním poslechu vede mnohem snáz.
Před osmi lety uvedla Bavorská státní opera v Mnichově vaši operu Jižní pól. Ta vypráví příběh dvou polárních výprav pod vedení Roalda Amundsena a Roberta Falcona Scotta, kteří soupeřili o dosažení pólu. Brzy po premiéře jsme si mohli přečíst v novinách velkou chválu. Podle českého tisku podobného uznání nedosáhl žádný český skladatel od dob Bohuslava Martinů. Těšil jste se z té slávy? Jak to na vás působilo?
Já jsem poměrně plachý a nesmělý člověk, takže vždy když mám někde veřejně vystupovat, tak se na to musím tak trochu připravit. A ten humbuk po Jižním pólu byl samozřejmě velký a velmi mě to motivovalo a dalo mi to jistotu, že na to mám a že bych měl ve skládání pokračovat. Takže ano, v tomto smyslu jsem si to samozřejmě užil. Na druhou stranu jsem se zase těšil, až zalezu zpátky ke svému stolu a budu moci psát další hudbu.
Jak moc vám k úspěchu opery pomohl australský spisovatel Tom Holloway?
Oh, velmi. Tom je můj stálý spolupracovník a je to někdo, kdo má věci, které mě chybí a to především velký dar pozorovat lidi. On vidí v lidech drobné detaily velké empatie a soucitu a všech těchto věcí, které jsou v libretech nebo jevištních dílech velmi potřebné. A já jsem mnohem víc takový ten matematicky a racionálně uvažující člověk, což v kompozici bývá docela tradice. Takže Tom moji práci poté udělá mnohem více atraktivní.
A jak jste se vlastně vy dva dali dohromady? Vyhledal jste ho přímo?
To byla vlastně docela náhoda, protože jsem se na studiích nebo spíše na studijním programu setkal s jedním australským režisérem. Jednalo se o Jerwood Opera Writing Program, který jsem absolvoval v Británii. Pracovali jsme s tím režisérem na nějaké práci a pak jsme potřebovali připravit nějaký text. A on vytáhl pár textů od svých kamarádů z Austrálie a jedním z nich byl právě Tom. Já jsem si ty texty přečetl a chtěl si vybrat, kterého z nich oslovíme. A vtipné bylo, že jedním z nich byl i Andrew Upton, manžel herečky Cate Blanchettové. A tak jsem si nějak říkal, jestli si prostě nevybrat jeho, ale nakonec jsem musel být upřímný sám k sobě a vybrat si Toma, protože on byl přesně to, co jsem potřeboval.
Jižní pól není tak úplně klasická opera. Je to dvojitá opera. Proč to tak je?
Protože celý příběh vlastně probíhal současně. Scott a Amundsen, kteří vedli výpravy se vlastně nikdy nesetkali. A celé to probíhalo paralelně. Odehrává se to v době, kdy lidé nemohli komunikovat, nebyly žádné telefony ani internet. Soupeřili spolu, aniž by věděli, jak se daří těm druhým. A to je součástí celé dramaturgie té opery. Je tam to určité napětí, že nevíme, kdo z nich nakonec zvítězí, jestli se jednomu nebo druhému něco nestane, atd.
Když například navštívíte koncert klasické hudby v Praze, řekněme třeba v Domě umělců, všechno je tam tradiční. Atmosféra, prostředí, způsoby oblékání lidí. Vy nejste úplně příznivcem tohohle trendu, proč si myslíte, že se to lidem pořád líbí?
Na to je hrozně těžké odpovědět. Existuje tady taková ta koncertní tradice, tak jak ji známe, která se vyvíjí už od 19. století. A tehdy to bylo samozřejmě spojováno s tím řekněme, vážnějším oblékáním a všemi těmi věcmi, které dnes už tak vážené nejsou a které nepotřebujeme. Zároveň lidé jaksi oslavují výjimečné okamžiky. A to je trošku prokletí Prahy, protože v Praze je spousta různých nádherných budov z doby, kdy s tím byla vážná hudba spojená. Což samozřejmě také vede k tomu, že očekávání jsou pak taková, že se akce ponese v podobném duchu jako dříve. A v Praze bohužel nemáme, respektive snad brzy budeme mít budovu filharmonie. A můžete vidět ve městech, kde už postavili nové budovy to, že i koncerty a atmosféra na nich se přizpůsobuje. Je to patrné třeba v Hamburku nebo Paříži, kde už ta tradice té noblesy slábne. Je těžké ji tady ale zlomit, protože když jdete do Rudolfina, těžko tam půjdete bez obleku, ačkoli já to tedy dělám.
Nějakou dobu jste byl známější v zahraničí než tady v Čechách. Přiznal jste, že když jste tady v Česku a pracujete, baví vás, že jste tak trochu neviditelný. Znamená to, předpokládám, že málokdo vás poznává. Je to stále pravda? Jste stále v Česku neviditelný?
No když jdu na koncert do Rudolfina tak bohužel už ne. Což je to co mě nejvíc bavilo. Jít na koncert, kde mě nikdo nezná a já zas je a pak prostě zmizet. Zároveň je tady v Česku spousta skvělých lidí, kteří patří do naší hudebnické komunity a které mohu nazývat svými přáteli. A je skvělé se s nimi potkávat. Ale je to pro mě těžké, nedokážu tyhle dvě věci úplně rozdělit a rozhodnout se, co mi vyhovuje více.
Jednou jste řekl, že se cítíte sebevědoměji, když mluvíte anglicky nebo německy než česky. Je to pravda? A nepřijde vám, že my jako Češi trpíme určitým komplexem stydlivosti a méněcennosti?
Řekl bych, že bohužel ano a je velmi těžké si to přiznat. Je velmi těžké pracovat s Čechy a brát věci vážně. Lidé tady nejsou tak zvyklí chovat se seriózně, brát věci opravdu vážně a tak dále. A to má samozřejmě svůj otisk i v jazyce a ve způsobu mluvení a vyjadřování. A druhá věc je to, že už hodně dlouho mluvím převážně anglicky. A pak najednou se přistihnete při tom, že anglicky nebo jiným jazykem už i přemýšlíte. Zrovna nedávno jsem poskytoval rozhovor pro festival Pražské jaro, protože na letošním ročníku bude hrát i jedna moje skladby a odpověď jsem poskytoval samozřejmě v češtině a jeden můj dlouholetý kamarád si to četl a řekl mi, že je z toho cítit, že nad některými z těch věcí už česky nepřemýšlím. Na jednu stranu to je zdrcující zjištění, ale na druhou stranu je to prostě pravda.
Celý rozhovor s Miroslavem Srnkou v originále v anglickém jazyce můžete slyšet v podcastu "Faces of Czech Music".
Související
-
Tváře české hudby
Vedle velikánů „klasiky“ nabízí současná česká hudební scéna jazzmany, filmové skladatele a skvělé interprety světové úrovně.
