Mladé Čechokanaďany z Toronta krajanský život moc nezajímá
Je jim kolem dvaceti let, bydlí v kanadském Torontu a česky mluví jen lámaně. Jde o děti či dokonce vnuky českých exulantů, kteří do Kanady odcházeli hlavně po srpnu 1968. Jací tito mladí Čechokanaďané jsou, co je zajímá a jaké mají plány? To zjišťovala Milena Štráfeldová:
"Jsem jako ve snu. Když si uvědomím, že jsem ještě před pár týdny seděla v Praze, v nejistotách a plná obav, a najednou jsem tady, v úplně jiném světě. Cestou jsme krátce přistáli v New Yorku, a tak mohu říct, že jsem tam už byla. V letadle z Prahy nás bylo strašně málo, každý se mohl rozvalovat na jednom trojsedadle. Já to stihla za minutu půlnoc, která teď potrvá nejmíň dalších dvacet, třicet let. Přemýšlela jsem, kam nás, pár Čecháčků, v tom velikém letadle má namířeno, jaké místo nám kde osud přidělí. ... Na torontském letišti se všichni rozprchli beze slova, bez pozdravu, bez úsměvu, jako kdybychom se na té daleké cestě nikdy nesetkali."
Tak v r. 1994 popsala Zdeňka Salivarová ve svém románu Hnůj země příjezd českých exulantů do kanadského Toronta. Jde o jednu z největších zahraničních komunit Čechů. V Torontu se usazovali už po r. 1948 a silná vlna jich sem dorazila po srpnu 1968. Na okraji Toronta vybudovali tzv. Masaryktown, komplex budov, kde kromě bytů je i knihovna a restaurace. Jsou tu také hřiště a poměrně rozsáhlý park, kde se Češi pravidelně scházejí. V Torontu se hraje ochotnické divadlo, cvičí tu Sokolové, vydávají si tu vlastní krajanské noviny Nový domov, otevírají se nové třídy češtiny pro děti. Jak ale svou příslušnost k české komunitě prožívají děti emigrantů, které se v Kanadě už narodily? Jak se domluví česky a hraje vůbec Česko ještě nějakou roli v jejich plánech?
řekla mi na loňských krajanských kurzech češtiny v Dobrušce Karolina Smula. Honza Rozehnal z Toronta je na tom s češtinou o trochu lépe:
"Rodiče emigrovali do Kanady v 70. letech, od té doby občas, skoro každý rok, jsem se sem vraceli na léto nebo aspoň na pár týdnů."
Zajímají se mladí Češi o to, co jejich rodiče vyhnalo z bývalého Československa? Chtějí se vůbec v Torontu stýkat mezi sebou, nebo se dokonce podílet na činnosti krajanských spolků?
"Mě to zajímá, ale ... Já ani nevím, protože bydlím v centru. Tam jsou ale různí krajané, kteří žijou trošku dál od centra. Tam jsou pořád nějaké akce, každé léto je tam Československý den. Já nevím, ale na to moc nechodíme,"
zmínila se Karolina o torontském Masaryktownu.
/Honza/ "V létě je tam Český kulturní den. Letos jsem ve městě nebyl, ale loni a předloni ano. Chodíme, když můžeme. Je tam strašně moc lidí, skoro tisíc. Celý den se tam hraje fotbal, uvádějí se národní tance a hudba. Samozřejmě je tam celé prase, to se tam celý den peče a pak je barbecue."
Zato další krajanská setkání, činnost spolků nebo české ochotnické divadlo Honzu příliš nelákají. Důvod? Toronto nabízí mnohem víc zajímavostí:
"Tam je toho tolik, že je příležitost všechno uvidět. a já bohužel jsem to ještě nestihl."
Toronto je pro nás spojeno i s exilovým nakladatelstvím manželů Škvoreckých 68´s Publishers. Říká to něco generaci mladých Čechů v Kanadě?
/Honza/ "Nečetl jsem to, ale asi se o tom někdy doma mluvilo."
O mnoho lepší to není ani s českou literaturou:
/Honza/ "Zkouším to občas, ale jde to pomalu. Občas na to nemám trpělivost. Moc tomu nerozumím, tak si vezmu něco anglického a pak na to zapomenu. Ale chtěl bych číst víc česky. Já jsem vlastně teď bral na vysoké škole kurs české literatury a animace. Tam jsme četli Čapka a Meyrinka a taky jsme se dívali na Švankmajera a na Trnku."
"Já můžu normálně mluvit, i když mám pořad chyby, ale dá se mi trošku rozumět. Nikdy jsem se ale neučila psát nebo číst a podobné věci. To je těžší, teď mi to ale jde o trošku líp."
A jaké mají oba mladí Češi z Toronta plány do budoucna?
/Karolina/ "Já ještě nevím, ale doufám, že budu něco jako diplomatka a tak dále. Já teď studuji mezinárodní vztahy a všechny dveře jsou otevřené."
/Honza/ "Já studuju biologii a mezinárodní vztahy. To jsem si zatím vybral, protože se mi líbí biologie a taky jiné předměty. Můžu si kombinovat různé dějepisy a zeměpisy a tak. Můžu prostě brát všechno, co mne zajímá. Možná to vede na medicínu, možná na biologii a možná třeba s těmi mezinárodními vztahy půjdu na něco úplně jiného, na nějakou politiku. Letos si to asi musím rozhodnout, ale ještě nevím."
Na to, jací jsou mladí Kanaďané, kteří se narodili českým rodičům, jsem se zeptala i historika Romana Zaorala, který se studiem české krajanské komunity dlouhodobě zabývá:
"Na základě svých zkušeností z těchto cest musím přiznat, že obrázek mladé generace je všude velmi podobný. Starší si stěžují, že mladí mají jen velmi malý zájem o udržení někdy až stoleté tradice krajanského hnutí, jako je tomu například ve Winnipegu. Je to samozřejmě také problém rodinné výchovy a v tom se situace v rodinách dosti liší. Lze pozorovat i mladé lidi v krajanském hnutí, ale celkově je jich poměrně málo. Zatímco ta druhá generace, obecně řečeno, ještě jakés takés povědomí o České republice udržuje, třetí generace se už plně integruje do života Kanady."
Jaká je situace u mladých Čechů, kteří do Kanady přicházejí teď? Jdou tam studovat nebo za prací. Zapadnou vůbec do české krajanské komunity, nebo žijí úplně separátně?
"Tuto situaci jsme měl možnost pozorovat zejména v Calgary, kde jsem se setkal s nově příchozími Čechy. Ti se dokonce v Calgary sdružují kolem vlastních webových stránek. Existuje i snaha starší krajanské komunity je nějak zapojit do krajanského života, protože tvrdí, že to nebudou jejich vlastní děti, kdo po nich převezme žezlo. U těchto Čechů lze ale pozorovat, že to povědomí je docela jiné. Oni tam přijíždějí jen na několik let, přivydělat si, naučit se angličtinu, studovat. Rozhodně jejich vazba k zemi a jejich motivy jsou docela jiné, než u starších generací."
