Mnichov – memento naší historie i budoucnosti
23. září 1938 ve 22.20 hodin byla v Československu vyhlášena všeobecná mobilizace. Více než milion mužů se připravoval k obraně vlasti proti hitlerovskému Německu.
Rozhovor točíme 25. září, jak to vypadalo v Československu před 80 lety?
"25. září byl den takového mezidobí. Na určitou dobu se na jedné straně podařilo pozastavit Hitlerův nápor na Československo, když 23. září ztroskotala jednání mezi britským premiérem Nevillem Chamberlainem a německým kancléřem Hitlerem v Bad Godesbergu, kdy aspoň na chvíli britský premiér nepřistoupil na další eskalaci německých nároků vůči Československu. Nebyly to nároky jen německé, Hitler k nim přidal také maďarské a polské. Na druhé straně už máme za sebou mobilizaci, která připravovala Československo k válce. Byla to úspěšná mobilizace. Samozřejmě byla tady část německých záložníků, kteří ke svým jednotkám nenastoupili, ale tento fakt byl vyvážen tím, že ostatní nastoupili okamžitě a v pořádku. Československo bylo v daný okamžik připraveno k válce. A teď se rozhodovalo, co bude dál."
"Samozřejmě. Rozhodnutí Mnichova 1938 byla rozhodnutí politická nikoliv vojenská. Prezident i ministři komunikovali s velením československé armády o dalším postupu, ale klíčové bylo, že přestože jednání v Bad Godesbergu ztroskotala, britský premiér posílá do Berlína svého pověřence, který má udržovat kontakt s Němci a hledat nějaké východisko. Tady politika appeasementu, snaha situaci usmířit, stabilizovat, oddálit válečný konflikt pokračuje."
Jaká byla situace mezi civilním obyvatelstvem Československa?
"Podporu celého národa ukazují kupříkladu demonstrace, které tady proběhly už po přijetí britsko-francouzského ultimáta 20. září 1938 (republika měla souhlasit s postoupením pohraniční oblasti s více než 50 % německého obyvatelstva, jinak Británie a Francie do případného konfliktu na československé straně nezasáhnou) na protest proti tomuto ultimátu, které československá vláda pod nátlakem přijala, proběhly např. před Rudolfinem obrovské demonstrace, na nichž lidé přísahali věrnost republice. Viděl bych to jako velké vzedmutí národního ducha občanů, kdy lidé byli ochotni bojovat za svůj stát."
Kdy se pak lidé dozvěděli, že byla podepsána mnichovská dohoda?
Říkal jste, že jsme se chtěli bránit. Měli jsme se bránit?
"Z hlediska vojenského československá armáda připravena byla. Já se ale spíše zabývám záležitostmi zahraničněpolitického přístupu k věci. Co by bylo, kdybychom nepřijali dohodu čtyř velmocí z Mnichova? Dvou totalitních a dvou demokratických? Československo by se nemohlo opřít o podporu Společnosti národů. Je totiž více než jisté, že Velká Británie a Francie jako hegemoni ve Společnosti národů, by určitě podporu nepřislíbily. V podstatě to bylo jasné předem, už při tom britsko-francouzském ultimátu, kde bylo československému prezidentovi jasně řečeno: Když nepřistoupíte na tyto požadavky, budete si to muset s Německem vyřídit sami. Československo by se tedy nemohlo v konfliktu s Německem a případně i s Maďarskem a Polskem, které se snažily využít oslabení československého státu ke svým územním požadavkům, opřít o Francii a Velkou Británii. O koho by se tedy mohlo opřít? O Rumunsko? To je myslím iluze."
"Ano, byla tady otázka Sovětského svazu a jeho pomoci. Otázka, která se velmi diskutuje a není úplně uzavřená. Z dnes známých sovětských dokumentů víme, že Sověti měli na západě zmobilizované jednotky, které byly připraveny k boji. Teď je otázka, jakým způsobem a jak by se celá záležitost prováděla. Tehdy jsme společnou hranici s SSSR neměli. Vojáci by tedy museli násilně přejít před Polsko či Rumunsko, které odmítaly jejich vstup na svou půdu. A letecký most? I ten byl pro zmíněné státy nepřijatelný. I kdyby ta sovětská pomoc přišla, přišla by na nejvýchodnější území republiky. První boje by ale začínaly na západě. A mezitím máme pár set kilometrů, které by ty jednotky musely překonat. Tak či onak - Československo by v této válce nemohlo vyhrát. Nemohlo by zvítězit v tak nastaveném konfliktu, jako byl na konci září 1938.
Jak silným momentem českých dějin je vůbec podpis mnichovské dohody? Budou si jej třeba po staletích historikové připomínat?
"Mnichov je nadčasovou záležitostí z pohledu modelu vztahu velmocí a malého státu. Jeho paralely nacházíme v naší historii i současnosti stále a nejinak tomu bude v budoucnosti. Mnichov a vyrovnání se s ním je záležitostí, která se nám bude stále vracet. Myslím si, že Mnichov bude pro nás stále inspirací a také poučením. Poučením o tom, že Česká republika nemůže stát sama o sobě, vždycky bude závislá na spolupráci s dalšími spřízněnými státy. Tak tomu je nyní v souvislosti s Evropskou unií a bylo tomu v minulosti třeba v Malé dohodě."
