Mohou majetkové restituce prolomit Benešovy dekrety?
V dnešní právní rubrice navážeme na téma restitucí majetku zabaveného po Únoru 1948 a v některých případech či dříve v letech druhé světové války a těsně po ní. V minulém díle jsme prozradili, že i dnes lidé mohou žádat o náhradu na základě zákona č. 212/2009, který upravuje odškodnění českých občanů za nemovitý majetek, který zanechali na Podkarpatské Rusi při jejím postoupení Sovětskému svazu, a také o navrácení majetku podle zákona č. 212/2000 Sb. o zmírnění některých křivd způsobených holocaustem. Danou problematiku probral kolega Jan Hloch s Hynkem Peroutkou z advokátní kanceláře Peterka partners, který se ve své praxi zabývá soudními spory s mezinárodním prvkem.
Restituční předpisy, které jste uváděl, jsou tedy jediným nástrojem, který mohou použít lidé, jejichž majetek byl v době komunistického režimu nebo i dříve zabaven?
"Až do roku 2005 české soudy mnohdy rozhodovaly i spory o určení vlastnictví mimo rámec restitučních zákonů, pouze na základě obecné úpravy ochrany vlastnického práva v občanském zákoníku (neboť vlastnické právo se nepromlčuje). Tyto spory probíhaly v případech, kdy žalobci nebyli českými občany a jejich majetek byl zabrán bez právního důvodu, to znamená v rozporu i s tehdy platným socialistickým právem, což nebyl řídký jev, neboť mnohdy státní orgány zabíraly majetek jen pomocí své faktické a politické moci a neohlížely se ani na tehdy platné právo. Nicméně v listopadu 2005 vydal Ústavní soud stanovisko, že takový postup poškozených vlastníků nebo jejich potomků není možný. Podstatou tohoto stanoviska je názor, že restituční předpisy byly zároveň konfiskační ve vztahu k majetku, který stát převzal bez právního důvodu a který nebyl podle restitučních zákonů vydán. Zní to sice absurdně, ale restituční zákony, jejichž účelem bylo napravovat křivdy komunistického režimu, zhojily podle tohoto stanoviska zásahy komunistických státních orgánů, které byly protiprávní dokonce i z hlediska dřívějšího socialistického práva. Domnívám se, že aplikací tohoto stanoviska při rozhodování soudů v uvedených případech dochází ke skutečnému vyvlastnění až nyní, v důsledku čehož se poškození mohou dovolávat ochrany u Evropského soudu pro lidská práva. Takže je možné, že se tento přístup českých soudů ještě změní."
Jak se v této souvislosti díváte na diskuze o hrozbě prolomení Benešových dekretů?
"Ty případy ochrany vlastnictví, o které jsem nyní hovořil, nijak účinky dekretů presidenta Beneše neprolamují, neboť jejich podstatou je důsledná aplikace práva platného vždy v té které době, a Benešovy dekrety součástí platného práva jsou. Současné diskuze o této otázce se točí zejména kolem důsledků Lisabonské smlouvy na majetkové uspořádání založené na Benešových dekretech. Účinky vyvlastnění majetků sudetských Němců (a též i zrádců a kolaborantů) podle těchto dekretů nastaly jednorázově jejich přijetím. Lisabonská smlouva je mezinárodní smlouvou, která nemůže mít zpětné účinky. Obdobnou argumentaci lišící se pouze názvem smlouvy použil Evropský soud pro lidská práva, když odmítal stížnosti sudetských Němců založené na Evropské úmluvě o ochraně lidských práv. Dosud jsem neslyšel žádný právní argument, podle kterého by Lisabonská smlouva měla zakládat právo na vrácení těchto majetků."
