Müllerova vila v Praze
Na řadě je pravidelné cestování. Dnes se vydáme na pražskou Ořechovku a do známé Müllerovy vily. Slovo má Zdeňka Kuchyňová.
Často se proto setkáváme se dvěma názvy. Jednou slyšíme Loosova vila, podruhé Müllerova. Jelikož Adolf Loos postavil vily také ve Vídni, v Paříži a u Brna, začalo se těmto vilám říkat podle jména jejich majitelů. A v případě Loosovy pražské vily jím byl, doktor František Müller.
"Spolumajitel velké stavební firmy Kapsa-Müller, která vznikla v Plzni a jelikož prosperovala velmi dobře, tak se pan František Müller rozhodl svoje sídlo přenést do Prahy a zde postavit jak rodinný dům, tak reprezentaci firmy. Proto se tomu domu dnes říká správně vila doktora Františka Müllera."
Jak uvedla Maria Szadkowska, z Muzea hlavního města Prahy, když se člověk k vile přiblíží, vidí neutrální bílou kostku se žlutými okny. Fasáda však klame a to je také architektův záměr. Neprozradit soukromí majitele a lidí, kteří v domě bydlí.
"Proto také hned od začátku hlásal, že ornament je zločin, protože ornament v podstatě prozrazuje styl, charakter a i způsob života lidí, kteří bydlí v domě. Bílá kostka je naprosto anonymní. Takže řada návštěvníků, když se blíží k Müllerově vile, má dojem, že uvnitř je strohý funkcionalistický černobílý interiér. Není to tak. Loos záměrně použil bílou kostku, aby vlastně lidi trošičku držel v distanci."
Interiér domu ostře konstrastuje s jeho fasádou. Jednotlivá patra zde nenajdete. Koncept, který tu Loos použil, je znám pod názvem prostorový plán.
"Tento plán rezignuje na klasické rozdělení interiéru domu na patra. V domě jsou pouze úrovně. Každá místnost má svou vlastní velikost podle funkce. To znamená, že největší místností v Müllerově vile je společenská místnost. Je takovým náměstím, kde se schází různí lidé. Ale úplně jiná už je jídelna tónovaná v hnědé barevnosti, která je klidnější, je menší. Stejně tak dámský budoár, který je typickým ženským interiérem po vzoru barokních nebo rokokových budoárů, kde dáma má dvě možnosti vchodů a útěků, kde se může setkat se svými kamarádkami u čaje, u sklenky vína."
A tak to pokračuje dál a dál. Každý interiér je jiný. V každém Adolf Loos použil jiný typ materiálu, jiný typ obkladu a jiný typ nábytku. Z prostorného obyváku zdoláte pár schůdků a v jeho třetině je jídelna, ve dvou třetinách výšky pak dámský a panský pokoj. Po několika schůdcích tak přecházíte z pokoje do pokoje. Máte pocit, že jste mnoho schodů nezdolali a přesto se najednou ocitnete pod střechou domu, kam by se vešla tři poschodí. Naprostým unikátem jsou bohaté šatní skříně, vytvořené sice ve třicátých letech, ale stejně moderní jako ty dnešní. A šatny zde byly opravdu prostorné, neboť paní Müllerová si dávala každoročně šít novou kolekci šatů. Všude v domě jsou žluté záclonky, barva, kterou měl Adolf Loos velmi rád. V nejvyšším patře u rozlehlé terasy najdete letní jídelnu v japonském stylu. Když jsem dům prošla, hned bych se sem nastěhovala. Tak příjemně působí. Ve třicátých letech tu žili manželé Müllerovi, jejich dcera Eva, služebná, šofér a kuchařka. Poklidným životem tu však žili jen asi 10 let.
"Po druhé světové válce byl dům v roce 1948 znárodněn. Nicméně ještě do smrti pana Františka Müllera, do roku 1952, mohli manželé dům používat pro své účely. Zlom nastává po roce 1952, kdy umírá pan František Müller a paní Müllerové byl vyčleněn malý byt v prostorách dámského budoáru a v pánské knihovně. Jinak dům sloužil jako depozitář Národní galerie. Byly zde umístěny sbírky textilu. No a po smrti paní Müllerové od roku 1969 byl dům používán institutem Marxismu - leninismu."
Ten užíval dům až do restituce do roku 1990. Tehdy se dům vrátil paní Evě Maternové, dceři Müllerových, která odešla do emigrace. Dům chtěla v Londýně vydražit a přihlásilo se hodně zájemců. Odborníci z Čech i zahraničí však naléhali, aby byl tento unikát zpřístupněn veřejnosti jako kulturní památka a tak ho nakonec koupilo hlavní město Praha. Vila byla zrekonstruována a vrácena na původního stavu z roku 1930. Od roku 2000 byla zpřístupněna veřejnosti a funguje jako muzeum interiéru Adolfa Loose. Zájem o stavbu je veliký, chodí sem řada architektů i umělců. Ale také laiků, kteří se chtějí nadechnout atmosféry 30-let a vidět Loosův interiér. Letos v srpnu uplyne 70. let od jeho úmrtí a muzeum mu proto věnuje řadu akcí. Jak uvedla Maria Szadkowska, Adolf Loos vlastně architektem ve skutečnosti ani nebyl.
"Nikdy architekturu nedostudoval a žil velmi bohémským životem, zajímal se o veškeré oblasti kultury. Rád pobýval v Paříži, ve Vídni, ve Spojených státech, v Čechách. Sám o sobě říkal, že je světoobčan a že je kulturní filozof nikoliv architekt. Napsal spoustu esejů a článků, které pojednávají třeba o sedění, o módě, o kloboucích, samozřejmě o stavitelství, o památkové péči. Je to osobnost, která se asi rodí jednou za sto let. Tento život by naplnil asi několik životů jak architektů, tak i umělců."
Adolf Loos v roce 1930 v jednom rozhovoru řekl. "Tážete se, které místo v řadě mých prací přisuzuji nové vile Dr. Müllera v Praze. V základní linii mého architektonického myšlení, místo první."
