Myslivecká svévole

V Česku se prý zavádí myslivecký stát. Tento názor zazněl v uplynulých dnech z tábora ekologů. A zřejmě ho sdílejí i mnozí majitelé lesů. Jak uvádí Zdeněk Vališ ani ekologů, ani majitelům se nelze moc divit, když mají před očima návrh mysliveckého zákona, který má zanedlouho začít projednávat sněmovna.

Návrh zákona, pod který se podepsalo 17 poslanců vyvolává smíšené pocity už proto, že na jeho vzniku se velkou měrou podílela právě Českomoravská myslivecká jednota. Odpůrci návrhu upozorňují na nepřípustné preferování jedné úzké zájmové skupiny na úkor jiné skupiny občanů a potažmo i celé společnosti. Podle nich jsou jednak ohrožena vlastnická práva k lesům, jednak se otevírá cesta k lovu chráněných druhů živočichů a ničení lesních porostů přemnoženou zvěří. Zákon by třeba ukládal vlastníkům povinnost pronajmout 75 procent lesů jako honitby, i kdyby třeba jednotlivec nebo obec chtěli svých pozemků využívat sami. Nájem za výkon práv myslivosti by přitom ale nešel vlastníkovi, nýbrž by měl být odváděn do Státního fondu životního prostředí. Vlastník by ani neměl právo rozhodnout o tom, kolik chce mít na svém pozemku jelení a srnčí zvěře. To je další mimořádný zásah do vlastnických práv, neboť myslivci v českých lesích uměle udržují přemnožené stavy spárkaté zvěře, a ta pak doslova spásáním mladých stromků brání přirozenému omlazování především listnáčů. Odhaduje se, že škody přijdou ročně vlastníky lesů na více než jednu miliardu korun. A jelikož velká část porostů patří stále státu, podílejí se na náhradě škod rovněž daňoví poplatníci. Je možné zaslechnout námitku, že divoká zvěř přece nepatří vlastníkům lesů, že se jedná svým způsobem o národní bohatství. Jenže podle navrhovaného zákona by volně žijící zvěř, stejně jako dosud, nepatřila nikomu. Ale pokud ji myslivec uloví, stává se jeho majetkem. A člověk, který by se ujal zraněného zvířete, by mohl být paradoxně obviněn z poškozování cizího majetku. Ano, i na takové sankce návrh zákona pamatuje. Tvrdším trestem pro zachránce zvířete, než pro případného bezohledného lovce. Myslivci by dokonce získali právo vstoupit se zbraní v ruce na soukromou zahradu a prohledat ji s argumentem, že se tam možná skrývá postřelený bažant. Myslivecké spolky by rovněž získaly nárok inkasovat náhradu za škody na zvěři, která jim přitom právně vzato vůbec nepatří. Majitelům porostů by ovšem žádný odškodnění nepříslušelo. Na druhé straně ohrožené a státem chráněné druhy zvířat, jako jsou například orel, bobr či rys, řadí návrh mysliveckého zákona mezi lovnou zvěř. Zdá se, že myslivci také v tomto případě zkoušejí, kam až bude stát ochoten ustoupit jejich lobbyistickým tlakům. Předseda Českomoravské myslivecké jednoty profesor Josef Hromas z Masarykovy university v Brně řekl loni Radiu Praha při příležitosti mezinárodní výstavy myslivosti a rybářství v Lysé nad Labem, že kdyby nebylo myslivců, nebyla by už v živé přírodě žádná divoká zvěř. Před zraky běžného občana je skryta pěkná celoroční dřina myslivců. To je jistě pravda. Ale pouze poloviční. Myslivci už nepřiznají, že uměle vysoké stavy zvěře udržují především kvůli své zábavě a že si přitom v krajině počínají tak, jako by patřila jen této úzké, ale vlivné zájmové skupině. Nemluvě už o tom, že na podivný zvyk střílet bez rozmyšlení po čemkoli živém doplatilo v devadesátých letech několik desítek nevinných lidí.