Mýtus bouřliváka rozbořím filmem!
Mladý romantický hrdina, bohém a bouřlivák, to je typ, jímž se záhy zapsal sedmadvacetiletý divadelní, filmový a televizní herec Richard Krajčo. Současně zpěvák, skladatel a textař skupiny Kryštof, která nyní svojí třetí vydanou deskou Magnetická pole slaví deset let existence.
Richard Krajčo po absolutoriu konzervatoře jako herec začínal v ostravském Divadle Petra Bezruče. Upozornil na sebe rolí Hamleta v klasickém Shakespearově dramatu a dostal nabídku z Prahy. Jaký byl přechod začínajícího herce z oblasti do přední scény metropole?
"Já jsem z toho měl velký strach, protože doma jsem byl na malém jevišti a najednou jsem vystoupil na prkna Stavovského divadla, ale jsem tam rád. Já myslím, že mě ta parta herců přijala, spolupracoval jsem na hezkých představeních a paradoxně se tam cítím lépe než u Bezručů. Tam jste byl pod takovým drobnohledem a navíc to, že o vás tehdy lidi psali ve spojitosti s kapelou Kryštof a s tím, že děláte v televizi a tak dále a tak dále, tak to nebylo hercům okolo zrovna dvakrát příjemné. Tady ti lidé mají sami spousty práce i mimo divadlo a neřeší, jestli vy jste někde jinde, takže se v tom souboru cítím svobodnější."
Jaká je vaše poslední premiéra Černé mléko?
"Je to současná ruská hra, jakoby ruská coolnes dramatika. Moje role Levčika je opět jedna z těch pro mě typických, nicméně v jedné recenzi vyšlo, že Krajčo hraje opět toho svého týpka a opět ho dokázal zahrát jinak, což mě samozřejmě moc moc potěšilo. Těmto rolím neustále dodávat něco nového, to není žádná legrace... Teď doufám, že mýtus bouřliváka rozbořím díky filmu. Do svého nového filmu Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště mě obsadili Honza Budař a Vladimír Morávek. Budu hrát opožděného, retardovaného, ale velmi vstřícného a hodného kluka. je to role, která se jen tak nevidí. Myslím, že pokud ji zvládnu, tak ukážu, že jsem schopný hrát i jiné role. Tak bych mohl začít dostávat i trochu jiný typ rolí. Čas ukáže."
Jaký je váš divadelní ideál? Co byste si rád někdy zkusil?
"Já mám na role docela štěstí, takže jsem spokojený, dostávají se ke mně nové hry a nové postavy, o kterých jsem třeba neměl ani tušení. Nicméně kdybych si chtěl něco zahrát, tak bych si toho Hamleta střihnul ještě jednou, trochu s odstupem, protože toho Ostravského jsem hrál, když mi bylo jednadvacet. A pak bych si chtěl zahrát Cyrana."
Kapelu Kryštof zakládal Richard Krajčo před deseti lety, jak říká v garáži. Jak se od té doby skupina proměnila?
"No asi hodně, protože ty první měsíce, to byly výkřiky touhy něco říct, zablbnout si, a v podstatě my jsme na ty nástroje ani neuměli hrát a ukradli jsme rodičům magnetofony, do kterých jsme si napíchali elektrické kytary a tím jsme jim zničili repráky. Časem jsme se zdokonalovali, začali jsme skládat písničky a od pseudo folkpunku jsme se dostali k nějakému underpopu. Bylo to velmi roztomilé, moc rádi na to vzpomínáme. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsme pro gramofirmu uspořádali koncert a ta se přijela podívat, jestli to, co máme na demáčích, opravdu zahrajeme, a nezapomenu na to, kdy jsem koupil obytnou avii, abychom mohli jezdit na koncerty, protože nás je sedm plus řidič, která jela 40 km v hodině a cesta do Prahy nám trvala 12 hodin, všude stříkala nafta a my jsme nemohli spát, byli jsme jako zfetovaní... Nicméně ty under-začátky jsou strašně krásné a kdyby se s Kryštofem už nic nestalo, tak jsme si splnili sny."
Jako rebel se Krajčo projevil i ve vztahu k hudebnímu šoubyznysu. Jeho kapela po dva roky protestovala proti cenám Český slavík: letos se předávání cen zúčastnili a naživo zahráli.
"Ve chvíli, kdy mě pořadatelé pozvali, jsem řekl: Nezlobte se, já nemůžu přijít, protože kdybych měl přijít, musel bych zpívat naživo. A protože vím, že to ve slavících za posledních 15 let nebylo možné, ani jsem neočekával, že to možné je. A oni mi řekli: Dobrá, pane Krajčo, chcete-li přijít zazpívat naživo, můžete. A jelikož jsme před třemi lety na Slavících protestovali proti playbacku přelepením pusy isolepou, tak jsem si říkal, že by teď nebylo fér tam nejít a nezazpívat živě, tváří v tvář všem, kteří tam sedí a kteří tam poskakují na playback. Já myslím, že jsou to hudební ceny a že by člověk měl dokázat, že si tu popularitu zaslouží nejen ze studia. Tak jsme si řekli, že tam natruc půjdeme a dokážeme, že to jde. Myslím, že se nám to povedlo, sklidili jsme velké ovace. O to paradoxnější se mi zdálo, když na tiskové konferenci Lucie Bílá a Karel Gott říkali, že na živo není možné zpívat, čímž myslím tak trošku shodili sami sebe i své pěvecké umění, protože dva mladí lidi, Richard Krajčo a Aneta Langerová dokázali, že to jde a že stará garda se možná jenom bojí a třese."
