Na jedno použití: proč se nedaří odpady recyklovat a co to znamená pro klima?

V Evropské unii vznikne každoročně zhruba dvě a půl miliardy tun odpadu. To je asi pět tun na osobu. Co se s odpadem děje po tom, co ho vytřídíme? A jak vůbec souvisí produkce a zpracování odpadů s klimatickou změnou?

Ilustrační foto: ACE Solid Waste,  Flickr,  CC BY 2.0

„V Evropě dochází k takzvanému decouplingu, to znamená, že množství vyprodukovaného odpadu sice stále pomalu roste, ale ne tak rychle jako ekonomika,“ vysvětluje Henning Wilts z Wuppertalského institutu pro klima, životní prostředí a energetiku. „Nic to ale nemění na tom, že množství vyprodukovaných odpadů se nadále zvětšuje. V Evropě jsou to momentálně asi 2,5 miliardy tun ročně. Snižování množství odpadů tedy zůstává jedním z naléhavých úkolů současnosti,“ dodává Wilts a připomíná, že naprostá většina odpadů nevzniká v domácnostech, ale při těžbě materiálů, ve stavebnictví či v průmyslu. „Odpady z domácností a menších podniků – tedy nejrůznější věci, které končí v popelnicích – tvoří asi 20 procent veškerých odpadů. V případě odpadů z domácností je to jen asi 10 procent. Diskuze o odpadech se navíc často zužuje na obaly, které přitom tvoří pouze 1–2 % celkových odpadů. Ale přicházíme s nimi každý den do styku, sami je vyhazujeme do popelnice, takže je logické, že se zajímáme právě o ně. Je ale důležité si uvědomit, že většina odpadů vzniká jinde. Komunální odpady sice tvoří pouze malou část celkových odpadů, i přesto jsou v mnoha ohledech problematické. Na rozdíl od ostatních, například těžebních či stavebních odpadů totiž až polovina z nich končí na skládkách", říká Ivo Kropáček z Hnutí DUHA. „U komunálních odpadů máme obrovský problém s jejich využitím. Jsme schopni využít jen asi třetinu z nich.  To je sice víc než před nějakými 20 lety, kdy jsme byli na 7 %, ale pořád je to málo. Téměř polovina všech komunálních odpadů končí na skládkách, třetina se materiálově využije a asi  12 % je využito energeticky.“ To znamená, že se spálí.

Češi hodně třídí, ale málo recyklují

Češi i Němci jsou poměrně dobří v třídění komunálního odpadu. Je ovšem velký rozdíl v tom, jak velká část se nakonec skutečně zrecykluje. Zatímco v Německu jsou to zhruba dvě třetiny, v Česku je to jen asi 40 %. Podle Ivo Kropáčka to souvisí především s nedokonalým systémem dotřiďování. „Dotřiďování v Česku probíhá většinou ručně. To znamená, že tam je pás, kam se obsah kontejneru vysype, a obsluha pak manuálně vybírá, co půjde na recyklaci a co nikoliv. Tímto způsobem jsme schopni vytřídit asi 40 % vstupních plastů. 60 % zůstává materiálově nevyužito. Většinou se z toho dělá nějaké tuhé alternativní palivo, náhrada uhlí a tak podobně,“ vysvětluje Kropáček.

V České republice se také stále velmi málo třídí – a znovu využívá – bioodpad. Více než milion tun biologicky rozložitelného odpadu končí každoročně na skládkách. „To je velký problém právě proto, že se biologicky rozpadá. A na skládkách bez přístupu vzduchu z něho vzniká skládkový plyn, jehož hlavní složkou je metan. To je přitom mnohem horší skleníkový plyn než oxid uhličitý. Metan se sice na skládkách zachytává, všechny skládky musí být odplyněné. Nicméně to odplynění není stoprocentní. Je tam účinnost 50-80 %. Zbytek prostě uniká do ovzduší. Skládkování nerozloženého bioodpadu se přitom dá jednoduše legislativně zakázat,“ říká Ivo Kropáček. Přesně takový krok učinilo v minulosti Německo. „Už v roce 2006 jsme v Německu zakázali ukládání nezpracovaného odpadu na skládky. Díky tomu došlo k obrovskému snížení emisí skleníkových plynů, protože na skládkách už teď nic netlí a neuvolňuje se do ovzduší. Tento krok výrazně přispěl k naplňování klimatických cílů,“ připomíná Henning Wilts.

Odpady a klimatická změna

Odpadové hospodářství se na emisích skleníkových plynů v Česku podílí asi ze 4 %. Z hlediska ochrany klimatu mají odpady ale ještě jeden důležitý rozměr. Veškeré odpady jsou totiž zároveň cenné suroviny, zdůrazňuje Ivo Kropáček. „Když se něco dá recyklovat nebo kompostovat, což je v podstatě způsob recyklace, tak by se to mělo udělat. Když se to neudělá a skončí to v kontejneru na směsný odpad, tak je to v podstatě plýtvání. My žijeme na planetě – to je podobné jako kdybychom žili na ostrově. Máme nějaké množství surovin a pokud je vyhazujeme, tak buď nezbydou nám nebo našim dětem. Už je nebudou moct využít. Ve chvíli, kdy je zahodíte, zahrabete, smícháte s nebezpečným nebo problematickým odpadem, tak už je těžko kdy využijete. Proto je důležité o těch věcech přemýšlet a snažit se odpady znovu materiálově využívat. A to je jedna z politik, kterou dlouhodobě razí Evropská Unie. Říká se tomu cirkulární ekonomika.“

 Jak funguje cirkulární ekonomika?

Právě oběhové hospodářství má podle Soni Jonášové z Institutu cirkulární ekonomiky potenciál přispět k výraznému snížení globálních emisí. „Pokud vracíme materiály zpátky do oběhu, tak šetříme kolem 70–90 % emisí oproti těžbě primárních surovin. Takže když mluvíme o klimatické agendě, tak je extrémně důležité mluvit o materiálech. I energetiku pohánějí nějaké materiály, které se těží a zpracovávají. Jsou to všechno spojené nádoby. Kromě toho například bioodpady, pokud se vrací zpátky do půdy, tak mají větší schopnost vytvářet biomasu a vázat uhlík v půdě. To jsou důležité zádržné systémy, které pomáhají krajině. Koneckonců celá příroda funguje v uzavřených cyklech, kde nic není odpadem. A to je základní myšlenka, kterou se inspiruje i cirkulární ekonomika,“ vysvětluje Jonášová. V souvislosti s klimatickou změnou je takový přístup zcela zásadní, souhlasí Henning Wilts. „Pokud budeme i nadále fungovat jako společnost, která věci vyhazuje, tak se nám nikdy nepodaří zastavit oteplování planety na jednom a půl stupni Celsia. V případě Německa je potřeba ztrojnásobit podíl recyklovaných materiálů v průmyslu ze současných zhruba 15 na 50 %. Naopak spotřeba primárních surovin by se měla čtyřnásobně snížit. Jde tedy o obrovské změny. Ale díky obchodním modelům cirkulární ekonomiky je to uskutečnitelné. Pokud se nám podaří oběhové hospodářství skutečně nastartovat, tak máme šanci dosáhnout i klimatických cílů, které jsou nyní v Německu stanoveny zákonem,“ uzavírá Wilts.

Za jakých podmínek se může přechod na cirkulární ekonomiku podařit? A jakou roli by v tom měl sehrát stát? Poslechněte si osmou epizodu podcastu Karbon.

Autor: Štěpán Vizi; Filip Rambousek
klíčové slovo:
spustit audio

Související