Na krajanských kurzech češtiny v Dobrušce se letos hrálo i na dudy

Photo: Libor Kukal

Nedávno jsme se v našem vysílání vrátili ke krajanským kurzům češtiny ve východočeské Dobrušce, které zde proběhly před dvěma lety. Potomci českých vystěhovalců se ale do Dobrušky sjeli i letos. A i tentokrát se za nimi vypravila Milena Štráfeldová

V jedné třídě se letos v Dobrušce sešli Ukrajinec, Kanaďanka, Jihoafričanka, Ruska nebo Finka. Jinde zase nacvičovali rozhovory Američané s Gruzínkou nebo pravnučkou Jana Bati z Brazílie. Profesorka Marie Vonešová o letošních účastnících řekla:

"Krajané se sjeli do Dobrušky ze 42 zemí, přijeli v počtu 66 účastníků. Máme tu zastoupeny prakticky všechny kontinenty, protože tu jsou i studenti ze severní Afriky a samozřejmě také z Austrálie."

Do Dobrušky se tak krajané přijíždějí učit češtinu už od počátku 90. let minulého století. Jsou mezi nimi jak potomci Čechů, kteří odcházeli do světa už před sto padesáti lety, tak děti exulantů, kteří z Československa utíkali po roce 1948 nebo po srpnové okupaci v r. 1968. A tak, jak přijíždějí ze všech koutů světa, je také rozdílná jejich znalost češtiny. Někteří se tu učí doslova první slova, jiní se už trošku domluví:

"Tak začneme?

Jo. Dobrý den. Co si přejete?

Chtěl bych si koupit lístek na ten film.

Máme do první řady nebo do první řady na galerii.

Ano. Kolik to stojí?

Padesát korun.

Padesát korun? Tak stačí, stačí. Dejte mi jeden lístek.

Jo..."

V Dobrušce ale studují i lidé, kteří mluví česky plynně. Patří mezi ně Hana Schoots z kanadské Ottawy.

Krajané v Dobrušce
"V Česku jsem se narodila, pocházím z Prahy. Český jazyk jsem ale používala neaktivně, tím, že jsem četla české knihy,"

upřesňuje posrpnová emigrantka, která v r. 1968 odešla do Anglie, později prožila deset let v Nizozemí a nakonec se s rodinou usadila v Kanadě. Přiznává, že její děti už česky příliš neznají:

"Moje děti česky rozumí, ale bohužel nemluví, neodpovídají zpátky česky. Čili bych jim velice ráda doporučila právě kurz v Dobrušce, protože když tady vidím lidi, kteří česky nikdy neuměli, jak dneska hovoří, jsem velice překvapená. Rozhodně bych to každému doporučila, hlavně svým dětem."

Zato Martin Segers z holandské Bredy mluví česky velmi dobře:



"Moje mamka je Češka. Ona se vdala za Holanďana, ale ne jako emigrant, jako uprchlík, ale normálně, z lásky."

Vy mluvíte moc dobře česky. Jak to Vaše maminka dokázala?

"Moje maminka pracovala jako učitelka na Utrechtské univerzitě, na fakultě slovanských jazyků."

Takže jste doma běžně mluvili česky? A co tatínek?

"Můj táta česky vůbec nemluví."

Ani nerozumí?

"No, tak trochu. Zná slova jako pivo, dobrý den, ahoj, ale tím to tak asi končí."

A neměl nic proti tomu, když jste se s maminkou bavili jazykem, kterému on vlastně nerozuměl?

"Moc se mu to nelíbí, ale musel si na to zvyknout. Neměl na vybranou."

A Martin Segers má k vlasti své maminky ještě jedno pojítko - dudy. Na tradiční české dudy hraje už několik let, pravidelně jezdí i na dudácké festivaly do Strakonic a přivezl si je s sebou i do Dobrušky:

Do Dobrušky však letos přijeli i "studenti", kteří nemají žádné české předky. Zato mají velmi blízký vztah k České republice, jako například Miquel Oramas z uruguayského Montevidea:

"Nemám žádné české kořeny, ale skupinu přátel v Uruguayi. /V Montevideu/ je asi sto padesát Čechů. Jsme Společnost přátel České republiky a řeknu vám proč vůbec máme takové vztahy. My totiž milujeme svobodu, stejně jako lidé v Česku. Vím z historie, že Češi bojovali za svobodu od dob Jana Husa a později za 1. světové války jste měli Masaryka, který vynaložil velké úsilí, aby tehdejší Československo získalo svobodu. A později tu byl mladý muž Jan Palach, který se upálil. Tak právě toto nás spojuje - stejná potřeba žít svobodně."

Venezuelka Ailin Machado zase přijela do Čech proto, aby se tu seznámila se zdejší tradiční kuchyní, a mohla tak česká jídla nabídnout svým hostům:

"Přijela jsem do Česka, protože jsem vždycky měla ráda zdejší kulturu a protože mám ve Venezuele spoustu přátel, kteří patří k české komunitě. Jsem šéfkuchařka a vždycky mne zajímalo, jak bych mohla zpopularizovat tradiční česká jídla. Ve své malé restauraci v Caracasu chci připravovat národní jídla, ovšem svým vlastním způsobem. Doufám, že to pro lidi v mé zemi bude zajímavé. A to je důvod, proč jsem tady."

Paola Kattar přijela do Dobrušky z jižního Libanonu:

"Moji rodiče nemají český původ, mám ale českého manžela. Když jsem /poprvé/ přijela do téhle země, užasla jsem, jak je krásná. Nemohla jsem odjet zpátky. Musím sem teď jezdit každý rok, dává mi to energii."

A jak úroveň znalostí hodnotí například sama profesorka Vonešová?

"Samozřejmě je v tom velký rozdíl, protože někteří češtinu už i učí. Je tu jedna paní z Rumunska, která tam prakticky vede češtinu na české škole. Potom jsou to potomci různých emigrantů, já třeba mám ve třídě dívku z Mexika, která má maminku Češku a tatínka Mexičana. Bohužel toho ale moc neumí, skoro vůbec nic. A zase někteří jsou třeba už ve třetí generaci emigranti někde v Argentině, tak ti ještě teď mluví hezky česky, jak je to rodiče a prarodiče učili."

Účastníci kurzů v Dobrušce se ale jen neučí celé dny češtinu. Jezdí také na výlety, poznávají hrady a zámky v severovýchodních Čechách, během měsíčního kurzu pokaždé navštíví i Prahu nebo další města v České republice. A u táboráku se třeba sejdou i s místními lidmi z Dobrušky. Nechybějí přitom ani písničky Jaroslava Ježka, které se naučili při hodinách češtiny.

Ve dnech 18. až 22. září 2006 proběhne v Praze Týden zahraničních Čechů. Po tříleté přestávce se tu tak znovu sejdou stovky českých exulantů i krajanů z celého světa. Jejich setkání tradičně pořádá Mezinárodní koordinační výbor zahraničních Čechů ve spolupráci se Senátem ČR, Ministerstvem zahraničních věcí ČR a Univerzitou Karlovou v Praze. Záštitu nad touto akcí převzal prezident ČR Václav Klaus. Více informací naleznete zde.