Na Sever se před nacisty vydalo na 80 českých židovských dětí. Jejich příběhu se věnuje nový dokument

V Praze měl tento týden premiéru dokumentární film Na sever. Zpracovává nepříliš známý příběh českých židovských dětí, které nejprve před nacisty uprchly do Dánska, a když začalo hrozit nebezpečí i tam, tak později do Švédska. O jejich osudy se před několika lety začala zajímat novinářka Judita Matyášová, která je spolu s režisérkou Natašou Dudinskou podepsána i pod novým filmem. O zdánlivě starém příběhu, který ovšem prý zdaleka nekončí, si budeme s Juditou Matyášovou povídat v dnešních Historických obzorech.

Judita Matyášová, foto: MZV ČR

Wintonovy děti mají pomník na pražském hlavním nádraží. Kde by měly mít pomník tyto "dánské" děti?

"Teda, tak to je otázka. Na to jsem se asi nikdy nikoho neptala, jaké připomenutí této události by bylo vhodné. Fakt je ten, že Wintonovy děti a i tyto děti, které byly v Dánsku, označují jako hrdiny svoje rodiče. Říkají vždycky: Naši rodiče udělali pro nás tu největší a nejodvážnější věc, protože se rozhodli poslat nás do zahraničí úplně cizím lidem. Neptala jsem se nikdy na nějaký památník, ale často zmiňovali právě to, že rozhodnutí rodičů bylo opravdu těžké a nikdo by ho asi nechtěl zažít."

Jak technicky probíhalo to přemístění do Dánska?

'Na sever', photo: Mimesis Film

"Ta skupina 80 dětí z celého Československa se původně připravovala na vycestování do Palestiny. Děti chodily nejprve několik měsíců do takové přípravné školy a potom měly jet do Palestiny, do kibucu. Zhoršující se situace v roce 1939 zapříčinila to, že organizátoři akce, což byla židovská obec a sionistické spolky, se rozhodly, že najdou pro ty děti zatím nějaké dočasné útočiště. Jak ale všichni víme, v roce 1939 už nebylo příliš mnoho zemí, které by byly ochotny nějakým způsobem pomoci. Nakonec se podařilo najít spolek, takovou charitativní organizaci s názvem Ženská liga pro mír a svobodu, která měla početnou členskou základu po celém Dánsku. Byly to ženy jako: paní továrníková, paní doktorová, které vybíraly peníze na charitu. Byly to zdatné ženy, které měly, troufám si říct, docela dost času a byly pro věc velmi zapálené. Tyto dámy se rozhodly a přesvědčily dánskou vládu, aby umožnila těmto dětem přijet do Dánska. Ten plán byl takový, že by tam byly několik měsíců a pak by odjely do Palestiny. Nakonec se ale všechno zkomplikovalo, Dánsko bylo od dubna 1940 okupováno, takže děti tam pak zůstaly až do října 1943."

Jaký tam měly status?

"Byly bez občanství. Když odjížděli v říjnu a listopadu 1939, tak šlo o legální cestu. Na gestapu si vyřídily pas, který ale byl jednosměrný. Žily na statcích ve dvou regionech v Dánsku a bylo pro ně hodně specifické to, že byly ve věku 14 až 16 let, řada z nich se spolu od dětství kamarádila, takže pro ně to přátelství bylo dost důležité...a najednou pak od sebe byly vzdáleny i desítky kilometrů. Pro některé z nich bylo hodně těžké zvyknout si nejen v cizí zemi, u cizích lidí, ale i daleko od kamarádů."

Jak se vůbec ty děti vybíraly, podle jakého klíče?

'Na sever', photo: Mimesis Film

"No, to je, jak řekla jedna pamětnice, taková Sofiina volba po česku. Z rodiny, kde měli i více dětí, mohli ale poslat jen jedno, protože tam byl ten věkový limit. První byl tedy výběr v rodině. Druhá věc byla ta, že za každé dítě se platilo. Neexistoval nějaký ceník, jak mi říkala jedna paní: to bylo podle kabátu."

A komu se platilo?

"Samozřejmě nějaké výdaje měla židovská obec a zmíněné sionistické spolky. Nějaké peníze šly na úplatky na gestapo. Znám třeba jednu paní, která ani do té přípravné školy nechodila. Její maminka, ona to tak nevyslovila, ale z těch souvislostí to bylo jasné, ona musela někoho z těch organizátorů uplatit, aby na poslední chvíli, až na nádraží, se ta dívka mohla k té skupině připojit. Fungovalo to samozřejmě také tak, že si to v rámci židovské komunity lidé mezi sebou řekli. Převládaly děti z měst a středních a vyšších vrstev."

Kolik dětí potom na severu zůstalo? Třeba z Wintonových dětí některé ve Velké Británii zůstaly.

'Na sever', photo: Mimesis Film

"U Wintona je to jedna velká záhada, protože právě ty nejmladší děti, když se dostaly do Anglie a prožily tam několik let, tak se s tou rodinou často velmi sžily. Například, pokud bylo nejmladším okolo tří let a rodina je pak třeba adoptovala, tak si dítě z původního domova ani nic nepamatovalo. Existuje tak řada případů, kdy "dítě" dodnes neví, že má kořeny v Československu. Nejsem si jistá číslem, ale vzpomínám si, že několik desítek Wintonových dětí vůbec neví, že jsou prapůvodně z Československa. V případě dětí v Dánsku to bylo tak, že děti, já říkám děti, ale ono jim tehdy bylo nějakých 17/18 let, uprchly z Dánska do Švédska, kde byly do konce války. Když válka skončila, tak se naprostá většina z nich vypravila okamžitě domů. Zjistili ale, že téměř nikdo z rodin nezůstal. Bylo pro ně velice těžké v Československu zůstávat, všechno jim tady připomínalo ten původní domov. Proto jen asi 6 z nich zůstalo v Československu. Většina se vrátila do Skandinávie, kde už třeba měli nastartovaný nějaký svůj život, nebo jeli do Ameriky, Austrálie, ale řada z nich se dostala do vytoužené Palestiny."

Judita Matyášová se tématu věnuje dlouhodobě. Před časem jí vyšla i kniha nazvaná Přátelství navzdory Hitlerovi, ve které příběhy "dánských" židovských dětí zpracovává. V roce 2013 za ni získala cenu Arnošta Lustiga.