150 židovských dětí z Česka se před holocaustem zachránilo v Dánsku
Záchrana téměř sedmi set židovských dětí, které se díky úsilí britského makléře Nicholase Wintona podařilo vyvézt z okupovaného Československa do Velké Británie, je díky filmům Mateje Mináče Síla lidskosti, Všichni moji blízcí nebo Nickyho rodina dnes už dostatečně známá. I více než sedmdesát let poté zůstávají ale zcela neznámé či zapomenuté další akce, při kterých se podařilo zachránit životy židovských dětí. Publicistce Lidových novin Juditě Matyášové se podařilo objevit příběh 150 dětí, které byly v roce 1939 odvezeny do Dánska. I tam ale nakonec přišla nacistická vojska... Juditu Matyášovou jsme pozvali do studia Radia Praha:
Jak jste se vlastně k němu dostala? Co bylo na začátku?
"Na začátku byla jedna fotografie. Snímek, který našla skupina dětí s paní učitelkou z Velkého Beranova. Oni pátrají v rámci projektu, který se jmenuje Zmizelí sousedé. Poptávali se v okolí a od jedné pamětnice se dozvěděli nějaké informace. Bylo to zhruba takhle: šestnáctiletá Helenka Böhmová je židovská dívka a v roce 1942 ví, že jde do transportu. Jde se nechat vyfotit k fotografovi a ten fotograf se jí zeptá, kdy se pro ten snímek vrátí. A ona řekne, až bude po všem. Bohužel, Helenka se už nikdy nevrátila. Pak je velký skok do roku asi 2005, kdy tento stařičký fotograf třídil archiv a našel ten snímek. A už si samozřejmě nepamatoval jméno. Věděl jen, že je to jeho zákaznice a že jí ten snímek musí předat. Však si ho zaplatila! Takže do regionálních novin dal výzvu: kdo znáte tuto dívku, ozvěte se mi. Žádná reakce. A pak zase skok o čtyři roky, do r. 2009. Paní učitelka, kterou jsem zmiňovala, s dětmi pátrá a pátrá... Setká se při tom s jednou pamětnicí a ta jí říká, že tady už žádní Židé nejsou. "Před pár lety jsem ale viděla svou spolužačku v regionálních novinách." - Takže ten snímek najednou má jméno. Najednou víme, že to je Helenka Böhmová. A mne tenhle osud ohromně zaujal, publikovala jsem ho na titulní straně Lidových novin s tím, že jsme se domnívali, že z té rodiny už nikdo není."
"Jak se ukázalo, byl, protože po pár dnech se ozvala paní Zuzana Ledererová, která žije v Praze. Manžel jí ten článek přečetl a ona na něj reagovala: to je moje sestřenice. Nějak se to propojilo."
Jak se jí podařilo přežít holocaust?
"Přesně to byla jedna z mých prvních otázek. A ona mi velmi klidným hlasem začala vyprávět něco, co mne natolik uchvátilo, že se tomu velmi intenzívně věnuji už asi rok. Tehdy existovaly sionistické kurzy, které měly připravovat židovské děti nebo spíš mládež na vycestování do Palestiny. Tyto kurzy začínaly na jaře r. 1939 a jejich cílem skutečně bylo připravit mladé lidi na to, aby zvládli život v Palestině."
Když říkáte na jaře 1939, to už bylo po patnáctém březnu?
"Ano to už bylo po 15. březnu. Ty kurzy začaly v dubnu nebo v květnu 1939. A stejně jako u skupiny kolem Nicholase Wintona bylo cílem i této skupiny, aby děti co nejrychleji vycestovaly a dostaly se do bezpečí."
"Co vím od Zuzany a dalších dětí, nyní je jim osmdesát osm nebo osmdesát devět let, tak jenom tady v Praze to byly čtyři třídy. Ty třídy byly na Těšnově, u Florence. A odhadujeme, že jenom v Praze jich bylo asi osmdesát. Pak byla další skupina v Brně a je jedna minimálně zmapovaná skupina u Olomouce. Takže dohromady sto padesát."
Tady se o to staraly sionistické skupiny. A kdo byl jejich partnerem v zahraničí a kam ty děti mířily?
"Ústředí té organizace bylo v Palestině. A to, aby se tam člověk dostal, mělo jasné podmínky. Jedna z těch podmínek byla, že upřednostňují mladé lidi ve věku 14 až 16 let. Tito lidé už měli mít nějakou znalost práce v zemědělství. Ústředí té organizace v Palestině mělo nejrůznější pobočky po Evropě a přes tuto organizaci vycestovalo do Dánska zhruba sedm set dětí. Většina našich dětí vůbec netušila, že místo do Palestiny pojedou do tehdy neutrálního Dánska. O tom se ale rozhodlo už někdy v květnu nebo v červnu 1939. V Dánsku se o to, kam budou děti přiděleny, starala tzv. Liga pro mír a svobodu. To byl takový humanitárně zaměřený spolek, který měl pobočky po celém Dánsku. A skupina, kterou mapuji nejintenzivněji, byla okolo městečka, které se jmenuje Naestved. To město je asi hodinu cesty od Kodaně v jižním Dánsku. Jsou to vysloveně farmářské oblasti. Takže naše děti z Vinohrad, z Letné a všech možných měst se najednou ocitly kdesi na dánském venkově. "
"To bylo pro ně nové, protože oni si na sebe za toho půl nebo tři čtvrtě roku v Praze hodně zvykli. A až teprve ve vlaku cestou do Dánska se dozvěděli, že budou rozstrkaní do různých rodin. Ty rodiny byly buď farmářské, nebo žily v tom městečku."
Znamená to, že ty děti tam pak opravdu pracovaly v zemědělství? Nebo mohly chodit do školy? Jaký byl jejich život v Dánsku?
"Až na jednu výjimku, ta dívka chodila do školy, protože její pěstoun byl učitel a byla tam nějaká možnost, ostatní dětí opravdu pracovaly nebo vypomáhaly v domácnosti. Dánský systém v zemědělství je prý dost striktní. Ženy nedělají žádné tvrdší práce na poli, jsou spíš v domácnosti nebo vypomáhají na zahradě. A muži pracují na poli. A to byl právě případ řady českých chlapců."
Nicméně i do Dánska se nakonec dostal Hitler a nacistická vojska. Jak to probíhalo dál? Jak se děti zachránily?
"Opravdu, jak jsem říkala, děti tam přijely na podzim 1939. V dubnu 1940 tam přišli nacisté. Byli ale primárně v Kodani a nevyvíjeli žádnou velkou aktivitu v jednotlivých regionech. Takže ty děti tam v jakémsi zákoutí byly až do října 1943, kdy už opravdu začaly velké razie a už začal hon na lidi ze židovské komunity. Takže nezbývalo než ze dne na den opustit ty statky a utéct do Švédska."
Co to znamenalo - utéct?
"To je myslím pro každého z nich opravdu zásadní prožitek, protože každý utíkal už na vlastní pěst. Je to i moment, kdy se kontakty mezi nimi do značné míry zpřetrhaly. Dá se říct, že až na sedmdesát let, do loňského ledna, kdy jsem našla paní Zuzanu. Ten útěk spočíval v tom, že se snažili dostat na rybářské loďky. A byly to opravdu loďky, kde není příliš mnoho místa. Propašovali se do podpalubí, rybářům přitom museli zaplatit nemalé peníze. A cestu do Švédska, která jindy trvá hodinu, jeli dvanáct hodin, protože tam samozřejmě byly všude hlídky. Takže ten útěk byl velmi dramatický."
"Všichni z té skupiny, kterou mapuji, se zachránili. Ze skupiny, která byla více na severu, se bohužel všichni nezachránili v tom smyslu, že by uprchli do Švédska, ale dostali se do transportů, které jely do Terezína."
A ti pak skončili v Polsku, v Osvětimi? Nebo z nich někdo přežil?
"Ano, z těch skupin, které přejely z Dánska do Terezína, se zachránilo relativně dost lidí."
Jak to pak bylo ve Švédsku? Oni tam přežili do roku 1945, do konce války?
"Chlapci, kteří uprchli do Švédska, byli ve věku 17 až 18 let a téměř okamžitě se přihlásili do armády a chtěli odjet do Anglie. Vyřizování nejrůznějších dokumentů trvalo zhruba tři čtvrtě roku až rok, takže chlapci odjeli v r. 1944. Děvčata zůstala a jejich osudy pak byly velmi různé. Jedna skupinka asi deseti dětí byla v městečku, které se jmenuje Hedemora. Tam žili už dá se říct dospělým životem, hledali si tam práci, snažili se tam trošku uchytit. A ať chlapci, kteří byli v Anglii, tak děvčata, všichni se po válce vrátili sem do Československa. A nastala otázka, kam dál, protože jejich domov už dávno nebyl takový jako před válkou."
Byl vůbec někdo z jejich rodin naživu, když se sem vraceli?
"Bohužel, co vím, většina dětí přišla o rodiče, sourozence, své nejbližší. někteří měli sestřenice, bratrance, tety v Palestině nebo v Americe, ti nejbližší ale už většinou nejsou."
