Po stopách českých židovských dětí, zachráněných za války v Dánsku, se Judita Matyášová vydá i do Izraele

Skupina 80 kamarádů z Prahy, kteří přijeli do Dánska, zdroj: archiv J.Matyášové

V minulé historické rubrice jsme přinesli rozhovor s publicistkou Juditou Matyášovou, která pátrá po osudech 150 českých židovských dětí za druhé světové války. Podařilo se je zachránit tím, že byly včas odvezeny do Dánska. Po válce se osudy dětí rozdělily, někteří ze zachráněných dnes žijí například v Izraeli. A Judita Matyášová je našla i tam.

Skupina 80 kamarádů z Prahy, kteří přijeli do Dánska, zdroj: archiv J.Matyášové
Nejprve se ale krátce vraťme k záchranné operaci, kdy se děti, vyvezené v roce 1939 z okupovaného Československa do Dánska, ocitly znovu v nebezpečí. Nacisté okupovali Dánsko v. 1940, to ale dětem deportace do vyhlazovacích táborů na východě ještě nehrozily. V r. 1943 už byly ale znovu v nebezpečí. Čekal je dramatický útěk na dánských rybářských lodích do Švédska. A právě k této kapitole protinacistického odboje se vrací rodilá Dánka Charlotte Thuesen, která dnes učí dánštinu v Praze:

"Já jsem se narodila v roce 1966, takže pro mou generaci a pro mé rodiče to bylo důležité. Existuje o tom hodně filmů, hodně dokumentů. A ti rybáři byli naši hrdinové, protože hodně riskovali. Němci a gestapo pochopili, že vlastně dělají odboj, takže se je snažili hlídat. Ti rybáři proto měli smutný osud, ale díky nim přežilo hodně Židů. Já jsem tehdy nevěděla, že tam byli i Židé z Československa. Věděli jsme jen to, že šlo o Židy. Učili jsme se to i ve škole. Já ale nevím, jestli i mladá generace o tom dnes ví. U nás doma to ale bylo hodně důležité, protože můj děda, který ještě žije, je mu 101 a půl roku, byl v odboji. Takže pro nás ti rybáři byli hrdinové. A jsme na to hrdí."

Judita Matyášová, která po dětech z této "dánské" skupiny pátrá, našla jejich stopu i v Izraeli:

"Nejenom v Izraeli, ale i na řadě různých míst, protože ty děti sice přijely do Čech, ale zůstalo jich tady velmi málo. Asi šest nebo sedm. A ostatní odjely do Palestiny, později Izraele, nebo se vrátily do Dánska, jsou v Americe, všude možně po světě."

Jak se vám je podařilo vyhledat? Nebo kolik lidí se vám podařilo najít?

Zuzana Ledererová, zdroj: archiv J.Matyášové
"Jsem moc ráda, že se to už daří. Kdybych řekla číslo, bylo by to mezi dvaceti až třiceti propátranými osudy. Jsou to opravdu lidé, kteří byli nejblíže Zuzaně /Ledererové, viz předchozí rubrika/ nebo v jejím nejbližším okolí. Zrovna se mi zřejmě podařilo najít další z těch dětí. Zpráva, která je opravdu velmi čerstvá, je ta, že by měly být ještě dvě děti. Jedno přímo tady v Čechách a jedno v Jihoafrické republice. Já bych se ráda pokusila dohledat buď přímo je nebo jejich blízké, protože jejich svědectví by určitě bylo velmi zajímavé a ostatní děti by to velmi potěšilo. Tak jen ve zkratce bych shrnula, o koho se jedná. Jedná se o Jiřího Holzra, který prošel celou tu cestu. Odjel v roce 1939, byl do roku 1943 v Dánsku, uprchl do Švédska a potom, po válce, se vrátil sem do Čech. Byl zřejmě nějakou dobu v Praze a pak z ní odešel a pracoval na statku ve vesnici Kunovice u Uherského Hradiště. Tím dnes stopa končí. Mám několik dalších stop, že buď ještě někde je ten pán nebo jeho blízcí. Takže bych se ráda pokusila ho najít. Jsem si jistá, že paní Zuzana i ostatní děti by s ním rády mluvily nebo si vyměnily dopisy. A další paní je Edit Morawetz. To je její jméno za svoboda. Bohužel nevíme, jestli se provdala. Ona se také dostala do Švédska, vrátila se do Prahy a podle poslední informace, kterou mám ověřenou z r. 1989, žila v Jihoafrické republice. Takže kdyby kdokoliv měl nějakou zprávu, budu moc vděčná. Stále je to ve vývoji a já jsem moc ráda, že můžu tyto osudy zpracovávat pro Vojenský historický ústav, protože, jak jsem se dozvěděla, vůbec neznali podrobněji osudy chlapců, kteří přišli ze Skandinávie do Anglie a tam sloužili v armádě."

Věděly pak tyto "děti" o sobě navzájem? Dostáváte se od jednoho k druhému, nebo jakými cestami po nich vlastně pátráte?

"Jsou to úplně neuvěřitelné nitky a vazby. To by asi opravdu bylo na dlouhé vyprávění. Musím ale říct, že jsou to ohromně dojemná setkání. Zatím po telefonu, s některými dětmi jsem už ale dělala rozhovory, v Dánsku a ve Švédsku. A s těmi, co jsou v Izraeli, to bylo úžasné, protože třeba bydlí hodinu od sebe, a desítky let vůbec nevědí, že tam žije i jejich kamarád nebo kamarádka. Takže já se moc těším na to osobní setkání a opravdu z toho mám hroznou radost, protože mi projevují podporu a jsou velice rádi, že se snažím zpracovávat tento jejich společný příběh."

Wintonovy děti dal v podstatě dohromady jeden pořad BBC. Tam ovšem byla postava Nicholase Wintona. Tady, jak se zdá, taková postava, se kterou by bylo možné spojit celý příběh sto padesáti zachráněných dětí, není. Nebo znáte jméno někoho, kdo to všechno vlastně zaštítil a zorganizoval?

"Velice významná osobnost, na kterou řada dětí vzpomíná, je Egon Redlich. Byl ředitelem nebo vedoucím té pražské skupiny, všech čtyř tříd. Měl na ně ohromný vliv. Jedno z těch dětí mi řeklo, že toho moc nenamluvil. Ale to, co řekl, si pamatuje ještě dnes, a to je mu osmdesát osm let. Opravdu na něj hodně vzpomínají. Ještě než děti odjely, řekl jim, aby si psaly deník. Aby si zapisovaly své pocity, prožitky. A na začátek toho deníku napsal naprosto neuvěřitelnou pohádku. Pro mne neuvěřitelnou, protože mi připadá téměř jasnovidná. Jmenuje se Pohádka o zvoncích a jen ve zkratce je o zlém králi, který neměl rád určité poddané, takže museli z toho království utéct. Než utekli, každý z těch lidí měl malý zvoneček jako znamení. Rozprchli se po celém světě. Občas se i trošku poškorpili, ale po letech zazvonili tím zvonkem a setkali se. Tohle on napsal, aniž by věděl, co se s těmi dětmi stane. Myslím, že je ale velmi dobře znal, takže věděl, že i mezi sebou mají lecjaké rozpory. Nakonec je ale něco zvláštního spojuje. A musím říct, že jsem byla velmi dojatá, když mi jedno z dětí chtělo ten zvoneček věnovat. Ta paní mi věnovala i ten deník, ve kterém jsou naprosto úžasné poznámky dětí."

Památníkem Yad Vashem v Izraeli, foto: David Shankbon / Creative Commons 3.0 Unported
Vy na zveřejnění celého tohoto příběhu spolupracujete i s Památníkem Yad Vashem v Izraeli, je to tak?

"Ano, je to tak. Hned na začátku celého pátrání jedna z mých prvních otázek byla, jak je možné, že tato skupina není zdokumentovaná. A jedna z prvních institucí byl Yad Vashem. Mám velkou radost, že mne pozvali, abych tam na konci dubna měla přednášku. A na tu přednášku přijede jedno z dětí. Na to se moc těším."

To bude možná podobný případ, jako s Nicholasem Wintonem a BBC. Možná se jich tam sejde víc...

"Já se trošku obávám, že zdravotní stav jim to asi úplně nedovolí. Každopádně jedna zásadní novinka je ta, že celý tento příběh, to pátrání, bude zfilmováno. Myslím si, že je velmi důležité, aby nezůstalo jen u psaného textu, který já pak zpracovávám, ale i u toho vizuálního, protože některé věci prostě nejdou popsat."

Amélie Posse Brázdová
Je vůbec možné, že by z archivů ještě vyplul nějaký podobný transport? Před pár lety jsme vůbec netušili, že tu byl nějaký Nicholas Winton, a teď se objevuje další a poměrně velká skupina dětí. Je možné, že takových skupin bylo víc, jen o nich vůbec nevíme?

"To nejen že je možné, ale je to pravda, protože takových organizací, konkrétně ve Skandinávii, které se snažily pomoci dětem nebo mladým lidem, skutečně bylo víc. Já jsem si na počátku také myslela, že tahle akce do Dánska byl nějaký zvláštní případ. Jak jsem ale poměrně rychle zjistila, byla jedna také dosti početná skupina, která jela do Norska, do norských rodin. A další, méně organizovaná aktivita, byla práce hraběnky Posse Brázdové, která byla provdaná za českého malíře Okiho Brázdu. Ta zase dostala jednu skupinu nejen dětí, ale i dospělých lidí do Švédska. A všechny tyto organizace měly mezi sebou nejrůznější kontakty, protože kdo se jednou rozhodne pomáhat, potřebuje i stejně nadšené spojky a partnery."

Takže to máte co dělat!

"Asi tak."