Napůl Češka, napůl Nepálka. Sangita Shresthová tančí život mezi Prahou, Káthmándú a Los Angeles
Narodila se v Praze české mamince a nepálskému otci, dětství prožila v Káthmándú a dnes přednáší na University of Southern California. Sangita Shresthová je světově uznávaná odbornice na tanec, autorka sedmi knih a žena, která propojuje kultury stejně přirozeně jako taneční kroky. O svém životě, práci i nové knize o mezikulturním rodičovství mluvila v češtině během rozhovoru v losangeleské Alliance Française.
Sangita Shresthová se narodila v Praze, vyrůstala v Káthmándú, má doktorát z katedry světového umění a kultur na UCLA a magisterské tituly z MIT a LSE. Bakalářský titul získala na Princetonské univerzitě. Publikovala sedm knih, včetně jedné o bollywoodském tanci a globalizaci. Momentálně se věnuje výzkumu a přednáší na University of Southern California.
Její současná práce se týká mezikulturního rodičovství v nové knize The Cross-Cultural Parenting Playbook, která právě vyšla. O tom všem jsme si povídali v češtině ve foyeru losangeleského institutu Alliance Française, kde měl její syn lekci francouzštiny.
Jak jste se dostala z Československa až do Nepálu?
„Celý život balancuji mezi kontinenty, ale právě to mě naučilo vnímat svět otevřeně.“
Díky rodičům. Tatínek je Nepálec a maminka Češka. Poznali se ještě v době totality, kdy otec získal inženýrské stipendium na univerzitě. Tehdy to bylo tak, že i když se oženil a měl dítě, musel se po absolutoriu vystěhovat, jinak mu hrozila deportace. Aby rodina mohla zůstat spolu, jedinou možností bylo odstěhovat se zpět do Nepálu.
Kde jste se naučila česky?
Maminka nastavila češtinu jako domácí jazyk, který díky studiu zvládal téměř bez přízvuku i tatínek. Do základní školy v Praze jsem začala chodit až po vyřízení žádosti o návrat do Československa. Stihla jsem dokončit jen druhou třídu a opět jsme se vrátili do Nepálu, kde jsem vystudovala i střední školu.
Káthmándú je výchozím bodem expedic na Mount Everest. Nelákal vás výstup?
Z města je hora trochu vidět. Sama jsem se k ní nejvíce přiblížila, když jsem doprovázela jednu československou expedici až do základního tábora. To bylo nejvýš, kam jsem se odvážila. Nejsem horolezkyně. Mnohokrát jsem zažila, že se mnoho odvážlivců zpět nevrátilo. Mám proto k horám obrovský respekt, strach a odstup.
Dnes jste uznávanou tanečnicí a odbornicí na choreografii spojující indický a moderní tanec. Zkoušela jste něco podobného i v Česku?
Hodně jsem se na tamější umělecké scéně angažovala. Před více než dvaceti lety jsem byla v Praze spoluzakladatelkou Bollywoodského festivalu. Kromě toho jsem měla vlastní skupinu Bollynatyam, se kterou jsem vystupovala v různých divadlech. Učila jsem také zájemce o indické tance, aby mohli poznat jinou kulturu a hledat propojení.
Inspirovalo vás to i k napsání publikace Is It All About Hips?
Určitě. Kniha vznikla z výzkumu, který jsem dělala v rámci diplomové práce na UCLA. Rozdělila jsem ji do čtyř částí – Los Angeles, Nepálu, Bombaje a Prahy – a dívám se v ní na bollywoodský tanec z perspektivy tanečníků, jeho adopci a geografické ukotvení.
Co je vlastně bollywoodský styl?
Má masivní, více než stoletou filmovou tradici a svým způsobem připomíná muzikály. Bollywoodský styl ale vždy vznikal z prolínání různých vlivů. Sama jsem vystudovala indický tanec, a proto moje choreografie přirozeně propojují klasické a moderní prvky. Tento přístup jsem pojmenovala bollynatyam – jako odkaz na spojení principů Bollywoodu a klasické formy indického tance bharatanatjam.
Který z oborů, kterým se věnujete – výzkum populární kultury, performance, nová média, politika či mezikulturní rodičovství – je vám nejbližší a proč?
„Moje identita je mozaika míst, jazyků a lidí, kteří mě formovali.“
Všechny tyto oblasti pro mě spojuje jedna základní otázka: jak lidé udržují vztahy a pocit, že někam patří napříč vzdálenostmi, jazyky a kulturami. Právě proto se dlouhodobě věnuji komunikaci a novým médiím, tedy tomu, jak technologie vstupují do každodenního života.
Na tuto práci dnes přímo navazuje i moje nová kniha, která se věnuje mezikulturnímu rodičovství. Vychází z výzkumu i rozhovorů s rodinami po celém světě a zkoumá, jak média a každodenní rituály pomáhají dětem vyrůstat mezi kulturami. Silným impulzem pro ni bylo i srovnání mého vlastního dětství v Nepálu a vyrůstání mého syna v Los Angeles. S babičkou v Československu jsem tehdy mohla po telefonu mluvit jen jednou za rok tři minuty, zatímco můj syn si dnes s babičkou (mojí matkou) povídá online skoro každé ráno…
V čem se zvyky mezi Českem a Nepálem liší?
„Česko je pro mě domov srdce, Nepál domov duše.“
Je toho hodně, ale naštěstí jsem to zvládla vstřebat ještě v dětství. Uvedu jeden příklad: babičku v Česku můžete jako dítě s radostí obejmout, ale v Nepálu jí musíte vyjádřit úctu tím, že se jí nedotknete a jen se pokloníte.
Jaké máte vzpomínky na Prahu?
Krásné. Miluji procházky v klidu a bez turistů po Vyšehradu a nejvíc si užívám jízdu z hlavního nádraží vlakem na Smíchov. Výhledy ze železničního mostu přes Vltavu jsou pro mě nezapomenutelné.
Pořád tančíte?
Tančím, ale už nepotřebuji jeviště. Tanec zůstal součástí mého života, jen se přesunul do soukromějšího prostoru. Dnes tančím hlavně pro svoji duši a tělo a nepotřebuji toto umění sdílet veřejně s publikem.
