Národní cena za design a cena časopisu Architekt
V Betlémské kapli v Praze byly v minulých dnech slavnostně zveřejněny výsledky soutěže "Vynikající výrobek roku 2002" vyhlášené Design Centrem České republiky. Mezinárodní porota udělila "Národní cenu za design", a dále 11 ocenění "Vynikající design" a 15 cen "Dobrý design".
V soutěži, která se letos konala podvanácté a poprvé jako součást vládního programu Národní politiky podpory jakosti, byla předána také mezinárodní cena "Design prestige" za loňský rok. A to docentu Vysoké školy uměleckoprůmyslové školy v Praze, akademickému sochaři profesoru Václavu Šerákovi za více než padesátileté působení v oblasti designu porcelánu a keramiky.
Původně točíř porcelánu, poté absolvent Státní odborné keramické školy a Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, kde studoval pod vedením proslulého keramika profesora Otto Eckerta, patří k zakladatelům a organizátorům mezinárodních sympozií v Bechyni, je členem výboru Mezinárodní keramické akademie v Ženevě a jeho rozsáhlé dílo, vycházející ze sochařského výtvarného názoru, které zahrnuje tvarově dokonalé užitné soupravy, interiérovou plastiku a práce monumentálního charakteru, získává příznivce a řadu uznání také v zahraničí, kde ho mnohokrát prezentoval. Na svém kontě má četné ceny, například Zlatou medaili z roku 1966, kterou dostal na z mezinárodní výstavě keramiky v italské Faenze...
"Byly to soutěže, jako například trienále v italském Miláně, veletrhy v Itálii nebo v Německu, ...Frankfurt, Paříž apod., jinak ještě v rámci volné tvorby daleko více zemí - Spojené státy, Korea, Tchaiwan, Japonsko, bylo toho hodně."
Na svou nikdy neoceněnou, zato nejmilejší práci, určenou pro Prahu, má pan profesor Šerák poněkud trpkou vzpomínku...
"Já jsem dělal takovou plastiku v Čelakovského sadech, to byl naproti parlamentu. Vyšlo to z umělecké soutěže vítězně, ale když se to nainstalovalo,tak tehdejší parlament to zle popudilo a muselo to být odstraněno. Plastika musela být přestěhována, a tam došla k absolutnímu zničení. Myslím, že to byla jedna z mých nejsilnějších prací. Samozřejmě je řada dalších; uplatnily se třeba i v takové konkurenci jako minulý rok v Jižní Koreji v Inchonu, kde byla obrovská světová výstava keramiky EXPO, která byla na třech místech, postavili k tomu zvláštní muzea. Jenom pro ilustraci, jak ta kultura je rozdílná: Tu výstavu, na níž byly exponáty z celého světa, a my, i když jsme tam toho neměli mnoho, byli jsme hodně vidět, navštívilo za 80 dní přes šest miliónů lidí, což je pro nás, Evropany, absolutně neuvěřitelné množství."
Nejvíce si zakládá profesor Šerák na svých studentech, kterým obětavě a s láskou předává své zkušenosti a má raduje se z každého jejich úspěchu...
"Teď probíhá velká výstava v Budějovicích v Alšově jihočeské galerii. Udělali mi ji jako k jubileu, ale je tam podstatná část věnována ateliéru, aby tam byl zdůrazněn ten záběr, odkud pokud co všechno s posluchači děláme. My jsme už loni měli dvě podobné výstavy v Design centrech v Praze a Brně, kde byl ale spíš ten design, ten porcelán. Tady je to všeobecnější, ale je to reprezentační výstava; pokud někdo pojede do Budějovic, tak tam může zajít. Skutečně když s nimi člověk celých šest let dělá, tak má k nim různé výhrady, ale pak, když vidíte, kam až ta jejich práce vede, jak se to vyvíjí, tak najednou se mi tady začíná rýsovat, že zde vyrůstá nová kvalitní umělecká generace. Jen bych jí přál, aby v tom mohla pokračovat dál po té škole; to by bylo důležité,"
... uvedl se starostlivostí jemu vlastní na adresu žáků svého ateliéru na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze profesor Václav Šerák, čerstvý laureát Mezinárodní ceny "Design prestige 2001".
Také časopis Architekt uděloval výroční ceny. Letos ji získali režisér Radovan Lipus a architekt a herec několika pražských scén, mimo jiné Divadla Sklep, David Vávra - za cyklus dokumentů "Šumná města", který vysílá Česká televize. O tom, jak pořad vznikl, oceněná dvojice Radiu Praha řekla...
"Začalo to v roce 1995 v Ostravě, takže ty první tři díly vznikly v ostravském televizním studiu, tzn. Ostrava, Opava, Olomouc. Potom ta celá věc na čtyři roky usnula, než o ni projevila zájem skupina Čestmíra Kopeckého, posléze celý ten projekt převzal Richard Medek se svou skupinou. A od roku 1999 "šumná města" vznikají v pražském televizním studiu.
Ten první seriál začal tím, že bylo dobře představit architekturu 20. století v Ostravě, a zmínit architekturu industrální. Tuto tezi naplňujeme a i v dalších dílech se zajímáme především o architekturu 20. století. A my vždycky k tomu říkáme, že 'v srdcích lidí i v myslích by se měla zakořenit stejně funkcionalistická vila jako již je tam zakotvena barokní kaplička'."
Vávra a Lipus připravili pro Českou televizi už celkem 15 dílů cyklu "Šumná města". V současné době natáčejí dalších 11 a do konce roku by jich mělo být hotových 35. Mimořádný divácký úspěch pořadu zajistila kombinace Vávrovy architektonické erudice a komiky, s níž jeho legrační panáček pokaždé v jiném roztodivném dopravním prostředku cestuje za krásou moderní české architektury - naposledy do Jablonce nad Nisou a částečně i nedalekého Liberce. Jak vyplývá z ohlasů diváků, právě tento díl s velkým zaujetím, v dobré kvalitě obrazu i zvuku, sledovali i někteří naši krajané v příhraničním Polsku a Německu. To autory těší, a mají pro ně i pro ostatní Čechy žijící poněkud dále od vlasti, následující příznivou informaci...
"To je vynikající. A navíc si můžete koupit i knihu a kazetu, které vyjdou během jednoho měsíce, kde všechny ty domy budou nejen odprezentovány ve formě psaného scénáře, ale bude tam i mapka s vyznačením, kde ty domy jsou, a vy pak - jako tip víkendový - můžete chodit po těch domech a večer si to pouštět na kazetě.
Krajané letos už měli šanci to vidět - v lednu v Londýně a v březnu ve Washingtonu a New Yorku. Na podzim ji snad budou mít i v Bukurešti, takže jisté možnosti jsou."
Ceremoniál udělení "Ceny časopisu Architekt 2002" v Jazzovém klubu Lucerny byl zcela v kompetenci šéfredaktora Jiřího Horského. Sluší se, aby na našich vlnách dostal také slovo a časopis představil...
"To je profesní měsíčník barevný, který se věnuje také přidruženým oborům. Říká se o nás, že jsme taková prestižní česká 'Casabella'. Původně to byly osmistránkové černobílé noviny, které se, jako ostatně všechno po listopadu 1989, proměnily, zmutovaly, zmenšil se jejich formát na stávající A4, ale současně dlužno dodat, že architekti tehdejší časopis - a nejen u nás - vnímali jako něco naprosto vyjímečného, spíš jako pracovní noviny, které se daly s velkým zájmem přečíst, ale také vyhodit. To už dneska nejde, ale je to také otázka kvalitních fotografií, kterých by byla škoda. Pokud vím, tento čtrnáctideník měl jako jediného příbuzného britský 'Building Design', který kolegové v Británii dodnes čtou."
Jiřího Horského jsem se dále zeptala, zda mají navázány pracovní kontakty i s architekty v zahraničí, konkrétně českými krajany..?
"Ano, máme. Stále ještě udržujeme velmi kvalitní kontakty s architekty v zahraničí. Nejenom s těmi slavnými jako je Jan Kaplický, Eva Jiřičná nebo Zdeněk Zavřel, ale máme velmi úzké vztahy do Švýcarska ke kolegům Oplatkům nebo do Ameriky k panu architektu Holubovi, jehož dům zrovna publikujeme, stýkáme se alespoň na dálku s panem architektem Daliborem Veselým, který se stal dokonce členem redakční rady a pečuje o naši rubriku 'Interpretace'. Takže myslím si, že taková ta síť, kterou se snažíme udržovat, se díky našim spolupracujícím kolegům v zahraničí rozšiřuje a umožňuje globální představu o tom, co je dnes architektura i v českých zemích."
Vraťme se ještě k "Ceně Architekta"...
"Tato cena je udělována po složitých diskusích v redakci a v naší redakční radě. Není to cena průměrovaná, odhlasovaná větším či menším počtem hlasů. Je to takový riskantní tah, kdy se snažíme najít něco, co je potvrzením, co je inspirací pro architektonickou scénu. Nebývá to velmi často nebo minimálně samotný dům, bývá to spíš prostředí nebo něco, co vznik architektury nebo stavební umění ovlivňuje. Velmi často to bývá investor, ale byl to také historik umění, galerista, a myslím si, že letošní dvojice je vlastně taková inspirace směřující do oblasti vzdělávání, kde jsme našli ideální nebo spíše vyjímečný partnerský tým, který představuje architekturu jako vážné umění způsobem přijatelným pro široké vrstvy, ale aniž je to podání pokleslé. Je to vysoce jakostní umění, které pan režisér Lipus a pan architekt Vávra prezentují, a já jsem rád, že jsem mohl zmínit ve své řeči také takovou českou inspiraci, která vlastně je vžitá v naší kultuře, a to je Honza, postava, jež se pohybuje možná na pomezí pohádek, ale je to v české kultuře bytující fenomén, který je chytrý, a "náš" Honza je navíc ještě múzický. Já bych ho spojil, jak jsem i na pódiu prohlásil, s poselstvím, které po sobě zanechal Leonard Bernstein, když uváděl vážnou hudbu do vrstev středoškolských, vysokoškolských, k lidem, kteří vážné hudbě neholdují. Takže je to cesta k hudbě, v našem případě je to cesta k domu nebo k městu."
Výroční cenu za ojedinělý počin v architektuře, kterou časopis "Architekt" uděloval letos už podeváté, novým laureátům osobně předala její loňská nositelka, ředitelka Státní vědecké knihovny v Liberci Věra Vohlídalová. Její zásluhy Jiří Horský pro Rádio Praha okomentoval...
"Paní ředitelka se stala laureátkou, neboť se vyjímečným způsobem postavila za zbudování nové vědecké knihovny, a to ve spojení s židovskou synagogou, stojí na místě vypálené židovské synagogy. Tato stavba, protože leží v Sudetech, jmenuje se Stavba smíření. A vlastně je to něco jako vzkaz do budoucnosti. Snaží se překlenout spory mezi etniky, mezi různými národnostmi, a charakteristické je také to, že samotná budova knihovny není jenom součástí židovské kaple, ale jsou zde umístěna také tzv. sudetika, čili literatura ze Sudet. Ten dům je memento, možná trochu vzpomínka, ale také symbol něčeho humanistického, něčeho jemného, citlivého, co velmi obtížně dokážeme pojmenovat. Stavba stála půl miliardy korun a musím říct, že paní ředitelka nejenže dokázala ty peníze získat, ale hlavně dokázala pro tu myšlenku nadchnout všechny své kolegy, a my jsme byli rádi, že jsme byli právě ti, kteří tu myšlenku mohli ocenit. Že jsme byli první, kteří si jí všimli. Musím říct zároveň s jistým politováním, že v české kultuře tato symbolika, nebo tento dům jako takový, nenašel takovou odezvu, jakou bych si představoval," uvedl závěrem šéfredaktor časopisu "Architekt" Jiří Horský.
