Náš host: Elena Buixaderas: Vůbec nelituji toho, že jsem v Česku
Vědecká pracovnice Fyzikálního ústavu Akademie věd České republiky Elena Buixaderas pochází ze Španělska. Tam také absolvovala bakalářské i magisterské studium fyziky, specializaci optická fyzika a astrofyzika. Od roku 1996 se ale pohybuje ve vědeckých kruzích v zahraničí. A trvalý pobyt má v České republice. Publikovala už 21 prací v recenzovaných mezinárodních časopisech, byla spoluřešitelkou několika tuzemských i mezinárodních grantových projektů, v roce 2005 byla oceněna prémií Otty Wichterleho pro mladé vědce Akademie věd České republiky. Elena Buixaderas je Hostem únorového Kaleidoskopu.
„Po pravdě řečeno, moje jméno je katalánsky. Můj pradědeček byl z Katalánska. Patřím ale k rodině, která je taková smíšená. Mé příjmení je sice katalánské, ale já se cítím jako Baskička, protože z matčiny strany pochází předkové z Baskicka. Navíc jsem v Baskicku žila většinu života.“
Jak jste se vlastně dostala do Česka?
„Trochu to byla náhoda. Hledala jsem vědeckou cestu mimo Španělsko. A náhodou se mě nabídla možnost pokračovat v doktorandském studiu v Praze, původně krátkodobě na devět měsíců. Řekla jsem si, proč ne, bude to zajímavé. A tak jsem přišla.“
A doktorát jste tady v podstatě dokončila, i když obhajoba proběhla na univerzitě ve Španělsku.
„Nakonec ano, i když jsem si původně myslela, že tu budu maximálně rok, práce ve Fyzikálním ústavu se mě natolik zalíbila, že jsem změnila původní plán a doktorandskou práci a dokončila jsem studium tady.“
Mluvíte česky perfektně, kdy jste přišla do Prahy?
„To bylo v roce 1996. A potom, i když jsem jela na postdoktorandské studium nebo nějako stáž, vždy jsem se vrátila, protože už jsem tady zakládala rodinu.“
Vy jste tedy po studiu v Praze odjela na postdoktoranské studium do Francie, pak jste absolvovala stáže v několika dalších zemích. A mezitím jste přivedla na svět dvě děti. Jak jste to všechno stihla?
„No, co se dá dělat. Když je ženě kolem 33 let a chce mít děti a rodinu a také chce pracovat, tak to musí nějak zkombinovat. Prostě jsem do toho šla a říkala si, že to nějak dopadne. Nemám na to recept.“
Jak dlouho jste byla na mateřské dovolené?
„S prvním dítětem jenom půl roku, protože mezitím jsem dopsala doktorandskou práci a připravovala se na obhajobu. Pak jsem nastoupila v Praze do práce na poloviční pracovní úvazek. S druhým dítětem to bylo horší. Dvě děti se už dají těžko skloubit, takže jsem odešla zpět do Španělska k mamince. Tam jsem zůstala skoro rok. A pak jsem se vrátila do Prahy a nastoupila na plný úvazek do práce.“
Pomáhal vám váš muž?
„Samozřejmě, jinak by to vůbec nešlo. To byla taková naše dohoda od začátku. Budeme mít děti, či spíše já budu rodit děti, pokud on mě pomůže. Jinak by žádné děti nebyly.“
Myslíte si tedy, že lze skloubit vědeckou práci s rodičovstvím?
„Myslím, že se to dá, ale je k tomu třeba pevná vůle. Žena to musí chtít. Chápu, že v jiných pracovních sférách to není tak jednoduché. Některé firmy prostě neumožňují zkrácené pracovní úvazky. V ústavu jsem si to naštěstí mohla dovolit. Já jsem opravdu chtěla pracovat, protože moje práce není jen prací, ale je zároveň koníčkem. Líbí se mi.“
Nelitujete tak trochu toho, že jste tady v České republice, zatímco jste mohla vědecky pracovat třeba ve Francii nebo ve Spojených státech?
Myslíte si, že existuje takříkajíc mužský a ženský problém ve vědě?
„Já bych to nenazvala mužský či ženským problémem. Název, který preferuji, je rodičovství. Žena začíná mít problémy, když se rozhodne mít děti. Když nejsou děti, žádný problém vlastně ani neexistuje. Žena může pracovat jako muž, publikovat jako muž, dostane se, kam chce. Horší je kombinace s dětmi. Ženy na práci rezignují, vzdávají se, říkají, že teď jsou matky a práce jde stranou. Udělá to samé nějaký vědec-muž? Žádný! Myslím, že tady je ten rozdíl. Vinu na tom nese i vláda. Nejsou zákony, které by také mužům umožnily vzít si zkrácený pracovní úvazek.“
Paní doktorko, pojďme k vaší vědecké práci. Vy jste fyzička. O fyzice se ale říká, že je to doména mužů. Jak jste se vy dostala k této vědní disciplíně?
„Prostě, když mě bylo sedmnáct a přemýšlela jsem, co budu studovat, řekla jsem si, že to bude fyzika. Pravda, jako holky jsme tvořili jenom asi tři procenta studentů. Teď už tomu tak není. Technické vědy studuje mnohem víc žen než před dvaceti či patnácti lety. I tady na našem oddělení už máme studentky.“
Můžete laicky přiblížit váš obor ve Fyzikálním ústavu Akademie věd?
„My tady studujeme materiály, krystaly, různé složité struktury, které mají optické nebo dielektrické vlastnosti použitelné třeba pro elektroniku. Naše materiály se pak dají používat třeba na paměti pro počítače, do mobilních telefonů, prostě pro různá elektronická zařízení.“
O vás je známo, že kromě fyziky se věnujete také literatuře a překládáte do Španělštiny české knihy..
„Je to pravda. Literatura byla vždy mým druhým koníčkem, takže jsem začala překládat.“
A co už jste přeložila?
„Na začátku jsem přeložila dvě sbírky poezie Václava Hraběte. Pak jsem se vrhla do poněkud jiných vod a přeložila jsem román Alexandry Berkové Temná láska. Potom jsem se zase vrátila do poezie a přeložila Violu Fischerovou. Teď nemám moc času, takže jsem si dala pauzu. Doufám ale, že v budoucnu budu překládat dál.“
