Náš host: Profesor Drahoš by rád přitáhl do Česka více mladých zahraničních vědců

Hostem Kaleidoskopu je dnes profesor Jiří Drahoš, chemik, který je od roku 2005 místopředsedou Akademie věd České republiky. Je členem řady vědeckých rad a mimo jiné je prezidentem Evropské federace chemického inženýrství a předsedou správní rady Vysoké školy chemicko technologické. Působí rovněž jako hostující profesor na Univerzitě Sao Paulo v Brazílii. Je spoluautorem čtyř zahraničních a deseti českých patentů. Letos prosinci se profesor Jiří Drahoš hodlá ucházet o křeslo předsedy Akademie věd České republiky. Zatím má jediného soupeře. Na zmíněný post hodlá kandidovat také jiná věhlasná vědecká osobnost profesorka Eva Syková, ředitelka Ústavu experimentální medicíny.

Jiří Drahoš, foto: autor

Pane profesore, jak hodnotíte své šance v souboji o křeslo předsedy Akademie věd s profesorkou Evou Sykovou?

„Šance před tajnou volbou se dost těžko odhadují. Myslím, že u členů sněmu by mohlo hrát roli to, že mám přece jenom zkušenosti nejen s funkcí ředitele ústavu. Dělal jsem osm let ředitele jednoho z ústavů Akademie věd. Ale také to, že tři roky působím v Akademické radě na pozici místopředsedy. Myslím, že tyto zkušenosti, alespoň to je můj názor, jsou k nezaplacení. Akademická rada řeší připomínkování řady důležitých zákonů, legislativních opatření, které se týkají vědy a výzkumu, hodnocení vědy a výzkumu. A to jsou záležitosti, které považuji za klíčové z hlediska vědecké politiky tohoto státu. A právě tam ta zkušenost je k nezaplacení.“

Zazněly hlasy, že poslední dva předsedové Akademie věd byli z takříkajíc ´organické vědy´, zatímco poslední předseda, takříkajíc ´anorganik´ byl profesor Rudolf Zahradník. Může to hrát při hlasování sněmu nějakou roli?

Budova Akademie věd v Praze

„Já bych vás možná trošku opravil. Je pravda, že po roce 1990 vlastně všichni předsedové Akademie věd, počínaje čestným předsedou profesorem Wichterlem, se rekrutovali – mohu-li to tak říci – z druhé oblasti věd, což jsou vědy o živé přírodě a vědy chemické. Já samozřejmě do jisté míry vnímám diskusi o tom, jestli by bylo nebo nebylo vhodné, kdyby se mezi kandidáty objevil někdo z oblasti technických věd nebo naopak z oblasti věd humanitních. Myslím ale, že je to vždy otázka osobnosti. Já s tím nemám problém. Mimochodem k technickým vědám mám poměrně blízko, protože moje specializace v rámci chemického inženýrství, kterému se věnuji, je hydrodynamika toku vícefázových reaktorů, a to je záležitost, která je daleko blíže k některým ústavům právě z těch technických věd, než třeba ke klasické chemii. Myslím tedy, že je to otázka osobnosti vhodné v pravý čas na pravém místě. To není funkce zastupitelská. Předseda Akademie věd nezastupuje ani chemiky, ani techniky, ani jazykovědce.“

Přesto byste ale byl po profesoru Rudolfu Zahradníkovi další chemik. Nesvědčí to také o tom, že česká chemie je jedna z věd, ve které Češi slaví největší úspěchy?

„Myslím, že máte pravdu. Já bych se ale do toho proudu rozhodně neřadil. Netroufnu se srovnávat s osobnostmi typu profesora Zahradníka. Na druhé straně souhlasím s tím, že chemie patří k nejúspěšnějším výzkumným odvětvím tohoto státu. Nakonec důkazem toho je čerstvé rozhodnutí Akademie věd nominovat na Nobelovu cenu profesora Antonína Holého z Ústavu organické chemie a biochemie. To jméno vašim posluchačů určitě leccos řekne. Léky proti AIDS a dalším virovým chorobám.“

Antonín Holý, foto: autor

Jak byste si představoval lobování ve prospěch profesora Holého?

„Musíme sondovat situaci v okolních evropských státech. Musíme najít pro jeho kandidaturu podporu. Myslím, že by to šlo právě i z mé funkce prezidenta Evropské federace chemického inženýrství, což je instituce reprezentující asi 150 tisíc chemických inženýrů, pozor nikoliv chemiků. Máme velmi dobré kontakty na chemické instituce v Evropě nebo instituce, které mají v názvu chemii. A tam si myslím, že bych mohl udělat docela dobrou práci.“

Pane profesore, pokud byste byl zvolen za předsedu akademie, máte už představu o tom, jaké by byly vaše priority?

„Samozřejmě mám. Stabilní prioritou, a to musí být priorita každého předsedy, je kvalita výzkumu v ústavech Akademie věd. Myslím, že máme stále ještě v tomto směru rezervy. Daleko větší by měl být rozdíl ve finančním ohodnocení těch vynikajících ústavů oproti těm, řekněme průměrným. Finanční stimulace je nepochybně velmi dobrý pobídkový prostředek. Čili, to je taková standardní priorita, kterou samozřejmě má i současná Akademická rada. Druhou prioritou, která přímo s vědou nesouvisí, je navázání nebo znovunavázání korektních systémových vztahů s vysokými školami. Asi víte, že v současné době řešíme problémy reformy výzkumu a vývoje, novelizace některých zákonů, které s tím souvisí.

Jiří Drahoš, foto: Akademie věd ČR

A zde musím říci, že jsme se s vysokými školami bohužel nedokázali shodnout na společných stanoviscích. A to je ke škodě celého systému vědy a výzkumu v tomto státě. Další prioritou je samozřejmě kvalita mladých vědců v Akademii věd, teď se zase vracím k ústavům Akademie věd. Tam mám představu o tom, jakým způsobem přitáhnout ze zahraničí ne české, ale zahraniční mladé vědce do našich ústavů. Asi také víte, že jsou obory, kde počet doktorandů nebo mladších vědců je poměrně malý. Co si budeme povídat, dneska chemie či technické obory, to jsou vědy, které tak extrémně netáhnou. Myslím, že pro udržení kvality výzkumu v ústavech Akademie věd je naprosto klíčové přitáhnout schopné mladé lidi zvenčí, mluvím o zahraničních postdoktorandech a mladých vědcích. Zde mám konkrétní představu, jak by se v kombinaci centrální podpory a spoluúčasti ústavů dala tato záležitost systémově ošetřit.“

Pane profesore, jedna taková obligátní osobní otázka. Jak jste se dostal k chemii? Chtěl jste se jí věnovat od malička nebo jste toužil být něčím jíným?

„Jako většinu kluků mě v dětství samozřejmě přitahovaly bouchačky, rachejtle a podobné věci, ale nebyl jsem nikdy takový klasický chemik, který by zuřivě sléval roztoky a díval se, jak se co barví. Musím říci, že mě chemie bavila, ale bavila mě tak celá řada jiných předmětů. Ještě na konci střední školy jsem vážně uvažoval o tom, že bych šel třeba studovat srovnávací literaturu, líbily se mně i některé další humanitní obory. Musím říci, že nakonec převážila kvalita učitele. Měli jsme výborného učitele chemie, profesora Strumjenského. Byl tak výraznou osobností, že u mě chemie nakonec převážila. Jeho manželka mě vyučovala ruskému jazyku a ruské literatuře, kterou jsem měl také velmi rád. Tam bylo zajímavé, že jsem se rozhodoval mezi zaměřením jednoho či druhého z manželů. Nakonec jsem se rozhodl pro chemii.“