Neaktuální žadatel

r_2100x1400_radio_praha.png

Za největší úspěch sociálnědemokratické vlády v polovině jejího funkčního období je všeobecně považován pokrok, kterého země dosáhla na cestě do Evropské unie. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, paradoxem je, že čím více a lépe plní Česko kritéria Unie, tím více jako by se její brány uzavíraly.

Je tomu už hezkých pár let, co v Praze francouzský prezident Jacques Chirac před nadšenými posluchači slavnostně oznámil, že Brusel přivítá Čechy zpátky v Evropě v roce 2000. Konec tisíciletí je tu, Francie se před měsícem ujala předsednického křesla v Evropské unii, a ta je pro Prahu a ostatní kandidáty na vstup stejně vzdálená jako před lety. Zemanova vláda pokládá za věc cti, aby k 1. lednu 2003 mohlo Česko na adresu Bruselu prohlásit, že udělalo vše možné i nemožné a teď je na Unii, aby splnila své sliby.

Jenže i rok 2003, jako další slibovaný možný termín vstupu, se už dnes v Bruselu nikdo neodvažuje zmínit ani šeptem. Mnozí v tom vidí naplnění slov skeptiků, že při rozhodování o přijetí kandidátských zemí nebude záležet ani tak na splnění kritérií, jako daleko více na politické náladě v zemích Unie. Jinak řečeno, ujišťování, že vstup má každý kandidát jen a jen ve vlastních rukou, měla cenu pouhého nezávazného klábosení. A na krásná slova o Evropě bez hranic se v praktické politice vůbec nehraje. Stále více pozorovatelů se proto domnívá, že pláčeme na nesprávném hrobě, když vyčítáme Unii její neustálé kličkování. Vždyť odpovíme-li si prý poctivě na otázku, jak by se zcela určitě chovali čeští politici a veřejnost k chudým a nevyzpytatelným kandidátským zemím, pokud by už Česko v Unii bylo, důvody k nářkům a steskům nad licoměrností Unie by měly okamžitě pominout.

Ale na celou záležitost je podle některých pozorovatelů možné pohlížet ještě v jiné praktické rovině. Samo Česko se údajně významně zasloužilo o to, že kdyby ho Unie přijala za člena, ztratila by mnohem víc, než by získala. Získat už moc nemůže. Skoro všechno totiž už dostala v podobě asociační dohody, přijaté ještě československou federální vládou a po rozpadu Československa ještě vstřícněji prohloubené vládou Václava Klause. V popřevratové euforii otevírání hranic a domácího hospodářského prostoru liberalizovala Praha obchod s Unií v daleko větší míře než ostatní kandidátské země. Nesmělé námitky některých ekonomů, že výhody z tohoto radikálního a téměř ze dne na den provedeného kroku bude mít především silný partner, tedy země Unie, byly šmahem označeny za pozůstatek bolševického myšlení. To bylo ovšem v době, kdy mnozí žili představou, že hospodářského tygra od Vltavy stačí jen vypustit z klece a svět mu bude ležet u nohou. Dopadlo to tak, jak to dopadlo. Jen ta špatná asociační smlouva nám zůstala. A Česko tudíž při námluvách s Unií už nemá co podstatného přihodit k nabízenému věnu.

Svalovat vinu za mlžnou vidinu vstupu do Unie na předešlé vlády by ovšem hodně zavánělo demagogií. Existující asociační dohoda sice opravdu zvýhodňuje Unii, což je nepříjemné, ale na termín vstupu nemá žádný vliv. Poměr mezi zisky a ztrátami je z hlediska politických nálad v Unii stále tak velký, že otázka rychlého vstupu Česka není pro Brusel vůbec aktuální.