"Nebylo to špatný," vzpomíná Arnošt Lustig
V sobotu 26. února, ve svých čtyřiaosmdesáti letech, zemřel po dlouhé nemoci významný český spisovatel a scénárista Arnošt Lustig. Jako mladý chlapec přežil Terezín, Osvětim i Buchenwald, témata pro většinu svých děl proto také našel v holocaustu. Řada z nich byla i zfilmovaná, k těm nejznámějším patří Dita Saxová, Modlitba za Kateřinu Horovitzovou nebo Démanty noci. Po srpnu 68 Lustig emigroval z Československa, žil v Izraeli a ve Spojených státech. Do Prahy se vrátil až po listopadu 89. Za své literární dílo získal několik prestižních cen. Je nositelem Ceny Franze Kafky, byl navržen i na Man Bookerovu cenu nebo Nobelovu cenu za literaturu. Jeho život připomeneme v krátkém sestřihu Lustigových vzpomínek:
vzpomíná Arnošt Lustig na své dětství. Prožil je v pražské Libni, v rodině věčně zadluženého obchodníka s textilem, kde rodiče pro spoustu práce neměli na své děti čas. Právě dětství, kdy se musel o sebe postarat, ho prý připravilo na pozdější útrapy v nacistických koncentračních táborech.
"Najednou jsem viděl, že ten svět není vůbec bezstarostný."
Arnošt Lustig v listopadu 1942 musel se svou matkou a sestrou nastoupit do transportu do Terezína. V pevnosti pro původně pět tisíc vojáků přežívalo na 60 tisíc Židů z celé Evropy. Lustig ale dokáže na život v Terezíně myslet i v dobrém:
Zážitky z Terezína později zaznamenal v povídkovém souboru Noc a naděje nebo v novele Nemilovaná. Terezínská "idyla" ale pro Lustiga skončila odjezdem do Osvětimi:
"Osvětim bylo peklo, protože to zbavovalo svět veškerých mravních základů, toho, co je dobré a co je špatné."
Po příjezdu do Osvětimi se Lustig hned na rampě setkal s doktorem Mengelem. Mengele ušetřil život jeho maminky jen proto, že mluvila krásnou němčinou. Tatínek však musel rovnou do plynu. Nesundal si totiž brýle. Transport z Terezína byl umístěn do tzv. Cikánského tábora, odkud předešlou noc esesáci odvedli do plynových komor 14 tisíc cikánů.
"Tři dny jsme byli opravdu ustrašení, ale za tři dny se začneš nudit. A když je ti sedmnáct, tak si pořád nedovedeš představit, že umřeš. Tak jsme si udělali hadrák a začali jsme kopat. Já jsem byl brankář, tak na mne začal kámoš střílet desítky. Za mnou byly dráty deset tisíc voltů. Kdybych se toho drátu dotknul, tak je ze mne škvarek!"
Zážitku z vyhlazovacího tábora v Osvětimi se ale Arnošt Lustig nikdy nezbavil:
"Člověk, který v Osvětimi byl, se dostane ven. Náhodou, štěstím, jakoukoli shodnou okolností. Ale Osvětim se už z nikoho, kdo tam byl, nedostane."
To je také důvod, proč se pro Lustiga holocaust stal celoživotním literárním tématem. Píše o něm například v knihách Démanty noci, Hořká vůně mandlí nebo v trilogii o osudech tří židovských žen Colette, Tanga a Lea. Ve svých knihách se ale dotýká i tématu poválečného Izraele, kam se vypravil jako zpravodaj v izraelsko-arabském konfliktu. V Izraeli také žil po svém odchodu do exilu v r. 1968.
V r. 1970 se Lustig usadil ve Spojených státech. Přednášel na univerzitě, psal knihy a scénáře, publikoval články. Po r. 1989 se stále častěji vracel do Česka:
"No a to je můj život. V emigraci to nebylo špatné, nebylo to ale taky moc dobré. Člověk hodně ztratí, ale hodně se naučí. Je to taková rovnováha. A emigrace člověku připomene, že musí umět začínat pořád znovu, jinak neobstojí. Protože to je náš život."
