Nejšikmější pražská vodárenská věž ulehčila život lidem na Novém Městě
Šítkovská věž není sice zdaleka tak šikmá jako ikonická „torre pendente“ v Pise, ale dost možná jen díky tomu, že dostala ve 20. letech minulého století speciální korzet, aby se dál nenakláněla. Byla to však jen maličkost v porovnání s tím, co věž ve své historii zažila.
Nové Město pražské, založené Karlem IV., se rychle rozrůstalo, ale v průběhu 2. poloviny 15. století bylo jasné, že začíná mít problémy se zásobováním vodou. Dřevěné roury, napájené prameny, ji nestačily přivádět do kašen, studny na dvorech sotva pokryly běžnou spotřebu domácností a kvalita vody v nich nestála za moc, protože se v jejich těsné blízkosti chovala hospodářská zvířata. S takovou situací byli spokojeni snad jen tzv. vodáci, kteří rozváželi a prodávali říční vodu. Navíc každou chvíli zachvátil některý z domů požár a jeho uhašení bylo bez zásoby vody velmi obtížné.
O stavbě vodárenské věže v blízkosti mlýnů, které patřily od roku 1419 rodině Jana Šítky, rozhodl král Vladislav Jagellonský. Dřevěný objekt z roku 1495 o šest let později shořel a novým, na stejném místě velmi narychlo postaveným provizorním věžím se nevedlo lépe. Když nepřinesl zkázu oheň, tak se věž například sesula.
Větší klid obyvatelům horní části Nového Města pražského a části Starého Města přinesla až stavba kamenné věže, která začala v roce 1588 pod vedením Karla Mělnického. Náročnost celého projektu dokládá dochovaný stavební deník, který je ve třech svazcích uložen v knihovně Strahovského kláštera. Nejdříve byla vybudována základna v podobě pilotů a roštu z dubového dřeva. Z Hloubětína se dovezl lomový kámen a zdivo poskytl nedaleký chátrající hrádek krále Václava IV. na Zderaze. Řemeslníci využívali dřevěný jeřáb sestavený na místě a další dobové stroje, které pohánělo osm vodních kol. Hrubá stavba trvala tři roky, ale finální práce se protáhly až do konce století. Pro Karla Mělnického byla věž osudová. Přinesla mu uznání císaře Rudolfa II., který ho povýšil do šlechtického stavu a udělil mu titul „z Karlsperka“. A v roce 1599 zde na jednom z posledních lešení našel smrt, když se prolomilo pod vahou stavebního materiálu.
Jméno „Šítkovská“ podle místního mlynáře se ujalo až časem. Říkalo se jí také „Novoměstská“, ale to vedlo k záměnám s Novomlýnskou věží, která leží ve stejné čtvrti, anebo „Hořejší“ podle polohy v katastru Nového Města.
Šítkovská věž měla pro Nové Město strategický význam. Podle záznamů z roku 1610 zásobovala vodou dva kláštery, dvanáct pivovarů a kašny a domy na ploše tří čtvrtin Nového Města. To si uvědomovali i Švédové, kteří dobývali Prahu v roce 1648, a rozhodli se proto věž za každou cenu zničit. Ostřelovali ji z protějšího břehu (ze Smíchova), dvě děla dokonce vynesli na Malostranskou vodárenskou věž. Přes sto devadesát zásahů vážně poškodilo hlavně obvodové zdivo, ale vodárenské soustrojí jako zázrakem nepřestalo fungovat.
Charakteristickou barokní báň získala věž po skončení třicetileté války, kdy ji bylo nutné co nejrychleji opravit. Dostala tak svou dnešní podobu i výšku 47 metrů. Spuštěním vodojemu na Karlově (1881) ztratila hospodářský význam a o rok později, po demontáži vodárenského zařízení, se rozhodovalo o její demolici. Naštěstí pro budoucí generace se našli zachránci. Proti zboření se postavili náměstek pražského starosty architekt Josef Kandert a Umělecká beseda. V roce 1926 koupil věž i sousední mlýny Spolek výtvarných umělců Mánes.
Spolek Mánes měl s nabytými nemovitostmi velké plány. Než však mezi pravým vltavským břehem a Slovanským ostrovem vyrostl jeden z klenotů pražského funcionalismu podle návrhu architekta Otakara Novotného, bylo potřeba zafixovat naklánějící se věž. Zjistilo se totiž, že je vychýlena od vertikály o 42 cm. Písek v podloží je bohužel nestabilní, ale dalšímu pohybu se v roce 1927 zabránilo obepnutím základů věže železobetonovým věncem, který je šest metrů vysoký a čtyři metry široký.
V některých pramenech se mylně uvádí, že je Šítkovská věž odkloněna od svislice o 115 cm. Byla by tak po věži kostela Nanebevzetí Panny Marie v Ústí nad Labem nejšikmější v republice. Ale ani s „pouhými“ 42 cm nemá v Česku velkou konkurenci, i když například v Praze ji překonává kostel Zvěstování Panny Marie v ulici Na Slupi s věží vychýlenou o 63 cm.
O tom, že se i ten nejbohulibější záměr může změnit ve svůj protiklad, svědčí malá, ale významná epizoda, kterou sehrála Šítkovská věž v moderních dějinách. Z vysloužilé vodárenské věže se v letech 1977 až 1989 stala pozorovatelna státní bezpečnosti. Důvod byl prostý. Pár set metrů od věže, na Rašínově nábřeží, stojí secesní dům U Dvou tisíc, který nechal vybudovat Vácslav Havel, dědeček pozdějšího prezidenta, pro svou rodinu. Jeho obyvatele provázelo tak trochu štěstí v neštěstí. Dvakrát se zdálo, že budou muset definitivně pryč, avšak vždycky tomu o vlásek unikli. Nejprve na konci druhé světové války padaly do těchto míst americké bomby, ale zničily jen sousední dům, a v roce 1952 se podařilo při konfiskaci majetku přesvědčit komunisty, aby dovolili Havlovým obývat alespoň garsonku ve čtvrtém patře. Po vzniku Charty 77 strana reagovala velmi rychle. Dvojice agentů StB sledovala ze Šítkovské věže bedlivě vchod do domu. V tu dobu zde žila už ve velkém bytě jen rodina Ivana Havla, Václav Havel se s manželkou do svého rodného domu přestěhoval z Dejvic až v roce 1986. Ve věži se „pracovalo“ 24 hodin denně, byla vybavena lůžky, elektrickým topením, telefonem, psacím strojem, nádobím... Poslední estébák v ní údajně přebýval až do března 1990. Dneska by už z okna v posledním patře na vchod domu U Dvou tisíc neviděl, zakrývá ho totiž Tančíčí dům, který zaplnil prázdné místo po objektu zbořeném zmíněným bombardováním.
Věž dnes hledá své využití. Počítalo se se zpřístupněním přízemí s malou výstavou o její historii. Tomu by však musela předejít rozsáhlá rekonstrukce interiérů.
Související
-
Pražské vodárenské věže
Mezi stovkami věžovitých staveb, kterými se Praha může pochlubit, se dochovalo několik zajímavých vodárenských věží, které si zasluhují pozornost a ochranu.
