Nejvyšší kostel v Čechách v novém hávu
Plzeňská věž převyšuje kopce, zpívá se v jedné lidové písničce. Aby také ne, když to po staletí byla nejvyšší věž v Čechách.
Ještě koncem dvacátého století to stále byla nejvyšší neprůmyslová stavba v České republice. Dlouhá léta dominoval Plzni tmavý kostel, který byl vidět zdaleka ze všech stran. Před lety se venkovní pískovcové stavební kameny zbavily černého nánosu z komínů plzeňské škodovky a teď došlo k proměně ještě krásnější. Ještě světleji a výrazněji působí vnitřek katedrály. Ten se po tříleté rekonstrukci za více než 100 miliónů korun zásadně proměnil. Desítky stavbařů, řemeslníků a restaurátorů pracovaly na jeho obnově. Podle architekta Jana Soukupa není v katedrále místo, kde by se na něco nesáhlo. Zdobný interiér svatého Bartoloměje prokoukl, prosvětlil se a rozzářil. Řemeslníci museli očistit 2500 metrů čtverečních zdí a sloupů, které byly pokryté vrstvou temné špíny. Z katedrály se vyvezly všechny sochy a další výzdoba, malby, obrazy a oltáře. Celý vnitřek se musel manuálně vyčistit kartáči, nic jiného nepomáhalo. Jenom jeden černý kámen zůstal v původním stavu jako připomínka minulosti.
Kostel plný skvostů
Za nejvzácnější památku tohoto chrámu se považuje gotická socha Panny Marie nazývaná Plzeňská madona. Ta ovšem není jen významným uměleckým dílem, ale také symbolem, který místní lidé po staletí uctívali a v těžkých dobách v něm hledali ochranu a útěchu.
Socha ze druhé poloviny XIV. století vyniká pečlivým zpracováním roucha, obličeje i vlasů. Říká se, že její rysy jsou natolik živé, že se její výraz proměňuje. O léčivých schopnostech sochy pak svědčí zápisy v plzeňském církevním archivu. Řada lidí v nich uvádí, že díky modlitbám k Plzeňské madoně se vyléčili z nemocí a zbavili se bolestí. Někteří farníci zase tvrdí, že při pohledu na madonu mají pocit vzájemného očního kontaktu. Plzeňskou madonu nejspíše vyrobil sám Petr Parléř ve svatovítské huti v Praze před rokem 1384. Za třicetileté války hned v roce 1618 obsadila Plzeň stavovská vojska a z chrámu svatého Bartoloměje se na čas stal kalvínský kostel. Všechny zdobné předměty protestanté rozbili a vyhodili. Sochu Plzeňské madony věřící včas ukryli a zabránili tak jejímu zničení. K dalším pozoruhodným památkám patří renesanční oltář z roku 1612 v postranní lodi chrámu.
Rekonstrukcí prošel i hlavní oltář katedrály. Restaurátoři z něho museli opatrně sejmout všechny vzácné předměty, hlavně sochy a opravit je zvlášť. Opravená jsou také okna s vitrážemi, která byla poškozená zvenčí od kamenů a raket ze silvestrovských oslav v minulých letech. Historické lavice z konce XVII. století jsou dnes elektricky vytápěné. Nové je také biskupské křeslo, které v chrámu chybělo od roku 1993, kdy se po vzniku plzeňské diecéze stal farní kostel katedrálou. To, že je plzeňské biskupství nejmladší v Čechách není kvůli tomu, že by katolická církev město opomíjela. Naopak, Plzeň byla vždycky v přízni katolické vrchnosti a ve svém znaku má dokonce Petrovy klíče, které papež udělil městu za obranu katolické víry už ve středověku. Šlo spíše o to, že Plzeň o biskupa nestála. Pyšní měšťané nikdy nechtěli do svého města vysokého církevního hodnostáře, se kterým by se museli o cokoliv dělit.
Při rekonstrukci stropů našli památkáři stopy po střelných zbraních ve zdivu, a dokonce i několik kulek. Jde o následek události z 5. května 1945. Tehdy se v kostele na náměstí konala bohoslužba, když dovnitř vtrhli němečtí vojáci, začali střílet do stropu a lidi vyháněli ven.
Jedna nebo dvě věže?
Když se podíváte na průčelí chrámu svatého Bartoloměje, věž je vedle hlavního vchodu na levé neboli severní straně. A nabízí se představa, že by napravo měla stát druhá, jižní. Té představě dvou věží přispívá i pověst o dvou sestrách, bohatých měšťankách, z nichž každá slíbila zaplatit stavbu jedné věže. Podle pověsti ale jedna ze sester během stavby zemřela a peníze, určené původně na stavbu, si rozebrali chtiví příbuzní. Ani o stavbě samotného kostela se toho moc neví. Co je jisté, že jeho novější gotickou podobu mu vtiskli po roce 1340 stavitelé Řádu německých rytířů, kteří bylo jeho patrony po dvě staletí. A také se ví, že v roce 1525 měl kostel svatého Bartoloměje dvě velké věže. V tomto roce přišel chrám o takzvanou stanovou střechu při ničivém požáru po opakovaném zásahu blesku. Právě na vrcholu této směle postavené, ale nepevné konstrukce byla věž, která mohla být vysoká až sto metrů. A to všechno spadlo při požáru. Zůstala ta, kterou známe, i když vypadala jinak a byla v té době asi o dvacet metrů nižší. Při dalším požáru v roce 1835, který vznikl také po úderu blesku byla věž už v dnešní výšce, ale shořela ji špička střechy. Po novém zastřešení se zdejší kostelní věž stala nejvyšší věží v českém království. Architekt František Filous navrhl novou štíhlou kostelní špici tak šikovně, že dosáhla dnešní rekordní výšky 102, 26 metrů
Pověsti a kuriozity
O Plzeňské madoně
Gotická socha panenky Marie s Jezulátkem z opuky není jenom významným uměleckým dílem, ale také symbolem ochrany a útěchy věřících. Podle pověsti je dílem slepce, kterého si Panna Marie sama zvolila a dodala mu potřebné nástroje, přestože neměl se sochařstvím žádné zkušenosti. Po dokončení sochy mu za odměnu vrátila zrak.
Andělíček pro štěstí
Najdete ho na barokní mříži před vnějším oltářem na jižní straně katedrály vedle Šternberské kaple. Je to jedenáctý andělíček zleva. Poznáte ho na první pohled podle toho, jak se leskne. Pověst praví, že když položíte ruku na andělíčka a budete myslet na své přání, tak se vám splní. Roku 1739 se ženil v tomto kostele popravčí královského města Rakovník Jakub Onesorch. Jeho nastávající byla dcera plzeňského kata Dorota. Podle tehdejších zvyklostí se kat kvůli svému řemeslu nesměl obřadu v kostele účastnit, proto jej u oltáře zastoupil místní kaplan Antonín. Sám kat musel čekat před kostelem. Nervózně tam přecházel a pak se začal modlit u vnějšího zadního oltáře chrámu. Při tom se držel právě tohoto jedenáctého andělíčka zleva. Po městě se rychle rozneslo, že andělíček musí přinášet štěstí, když přinesl štěstí v podobě krásné nevěsty i katovi. Možná je to pověst, ale tato katovská svatba je zaznamenána ve farní matrice.
Místo krále Žid
Téměř 140 let skrývala freska v plzeňské katedrále kuriozitu. Malíř do středu městského znaku nad hlavním vchodem namísto krále v brnění vyobrazil žida. Zřejmě se tak chtěl pomstít zadavateli díla, který mu dlužil peníze, tedy městu Plzeň. Uprostřed znaku by měl stát zakladatel města král Václav II., v ruce držet meč a na hlavě mít přilbu s takzvaným orlím křídlem. Po náročné renovaci znaku tam restaurátoři místo něho objevili rezatého, vousatého žida s typickým chasidským kloboukem.
Architekt Jan Soukup se domnívá se, že město dlužilo umělci nemalé peníze, a ten se mu tak skrytě pomstil. V městském archivu jsou z té doby dopisy, ve kterých řada umělců a řemeslníků úpěnlivě prosí městskou radu o zaplacení.
