Nekorektní údery

Zdrcující kritiku zprava i zleva schytala Zemanova vláda ve Sněmovně za své tříleté působení. Zatímco kabinet se při předložení zprávy o plnění svého programového prohlášení pochválil, opozice mu přiznala jen hodně málo pozitivních bodů. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, některé výhrady mohly vyznít jako nekorektní údery pod pás.

Určitá míra demagogie k politice ať se nám to líbí nebo ne samozřejmě patří. Jde jen o to, aby netloukla příliš do očí a dala se ještě se shovívavým úsměvem přejít. Přibližně v tomto duchu lze hodnotit také výroční zprávu Zemanova kabinetu. Je samozřejmě v celkovém vyznění sebechvalná, ale dá se říci, že v mezích politické slušnosti.

Je to možné vztáhnout i na prohlášení premiéra Zemana, že vláda splnila i poslední větu ze svého programového prohlášení, tj., že předá zemi v lepším stavu, než v jakém ji zdědila. Došlo skutečně k výraznému oživení ekonomiky, v objemu zahraničních investic v přepočtu na obyvatele se Česko dostalo ve střední Evropě na první místo, podařilo se udržet na uzdě inflaci a snížit nezaměstnanost, vláda měla odvahu zahájit decentralizaci státu a podpořit vznik krajských samospráv a s výjimkou Rakouska se podařilo zlepšit vztahy se sousedními zeměmi a především přiblížit Česko Evropské unii.

Zpráva kabinetu přiznává i nedodělky a neskrývá znepokojení nad růstem státního dluhu. Právě na tento bod se ale soustředila podstatná část nemilosrdné opoziční kritiky. A právě při ní se také nejvíce dařilo různě odstupňované nekorektnosti. Zemanova vláda určitě není vzorem šetrnosti, ale její přímý podíl na současné celkové zadluženosti státu není převažující. Stačí jen zběžný pohled na největší položky, které zvedly dluh až ke 20 procentům hrubého domácího produktu, aby bylo zřejmé, kde a kdy na něj bylo zaděláno.

S lehkou ironií proto také vicepremiér Vladimír Špidla během diskuse ve Sněmovně konstatoval, že Václav Klaus asi není ochoten připustit, že existuje čas. Současná vláda prostě byla nucena vytáhnout ze skříně řadu kostlivců, které v ní zanechali jiní. Ostatně už půlroční vláda Josefa Tošovského odhalila ještě před nástupem sociálních demokratů, že vedle oficiálně vykazovaného státního dluhu ve výši 173 miliard korun existuje ještě jeden řádově stejně vysoký, ale skrytý. Málokdo také ví, že 90 procent státních garancí, které bude nutné splatit, poskytly minulé vlády.

Hodně nekorektní je rovněž kritika, že vláda v těžké rozpočtové situaci zvyšuje sociální transfery. Vždyť principy zvyšování těchto výdajů byly přesně zakotveny v zákonech, přijatých právě v době vlády Václava Klause. A současný kabinet se drží zákonů. Těžko lze očekávat od sociálnědemokratické vlády, že bude iniciovat jejich změnu a tím i škrty v sociálních výdajích. Ačkoli, pravda, sám Zeman považuje vývoj normálních veřejných rozpočtů za problém a připouští, že třeba v reformě penzijního systému má jeho kabinet velké zpoždění.

Část kritiky, která se snesla ve Sněmovně na vládu, ovšem mohla u leckoho vyvolávat ne shovívavý, ale spíše pobavený úsměv. To když třeba nový šéf lidovců Cyril Svoboda káral vládu, že neplní sliby, protože dosud neexistuje finanční prokuratura a finanční policie. Jaksi přitom ale zapomněl dodat, že právě lidovci spolu s Unií svobody a ODS pomohli ve Sněmovně smést příslušný vládní návrh ze stolu. Do Sněmovny zkrátka patří kus zjednodušování a demagogie, ale nemělo by to bít až tak moc do očí. Sociálnědemokratická vláda za uplynulé tři roky neoslnila, ale to neznamená, že předvedla horší výkon, než předchozí demokratické vlády.