Nepřiměřená odplata

Od 1.dubna platí pro Kanaďany přijíždějící do Česka vízová povinnost. Zavedením víz odpověděla česká vláda na kanadskou neochotu zrušit víza pro české občany. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, na nové opatření nejvíce doplatí Kanaďané českého původu, kteří do Česka přijíždějí nejčastěji.

Bezvízový režim mezi dvěma zeměmi je zpravidla reciproční záležitostí. Pokud od vzájemného poskytování výhod jedna strana odstoupí, následuje hned obdobný krok druhé strany. Odveta, jak známe třeba už ze Starého zákona, je stále nejjistější formou spravedlnosti. Postupu Prahy tedy nelze z formálního hlediska nic vyčítat. Kanaďané si začali první. Přesto ale odveta ve vztazích mezi dvěma státy není vždy tím nejvhodnějším krokem. To si konec konců uvědomuje určitě i Praha. Vždyť k obnovení vízové povinnosti s Kanadou došlo až po více než dvou letech od přijetí kanadského opatření. Z toho je zřejmě, že se česká strana v průběhu oné doby snažila dospět k nějakému přijatelnějšímu řešení, že probíhala jednání s kanadskými úřady.

Není přece normální, aby čeští žadatelé o víza museli podstoupit zdlouhavé byrokratické procedury při vyplňování obsáhlých a podrobných dotazníků a předkládání různých potvrzení. Zazněly názory, že kanadská vláda měla ke spuštění vízové sítě pádné důvody. Do země se hrnuly za vidinou sladkého života čeští Romové, zatímco kanadští indiáni nepocítili nutnost jít za lepším do Česka. Problémy vznikaly tudíž jen Kanadě. Tento argument má ale také jednu dosti podstatnou slabinu. Na plošné zavedení vízové povinnosti doplatili všichni Češi bez výjimky. Byl na ně uplatněn v podstatě princip kolektivní viny. A v tomto ohledu určitě nemají kanadské úřady moc čisté svědomí. Vstupu do země lze zabránit i jinými způsoby. Mnozí Češi by mohli vyprávět, jak jim nebyl umožněn například vstup do Spojených států, i když se oháněli platným vízem. Stejné zkušenosti mají někteří cestovatelé do Velké Británie, ačkoliv mězi oběma zeměmi neexistuje vízová povinnost. Imigrační úředníci prostě nemají povinnost sdělovat důvody, kvůli kterým přes ně někdo neprojde. Zkrátka někdo se nelíbí a basta! Leckdo, pravda, může naříkat nad neférovým postupem a vykřikovat cosi o pokrytectví, jenže to je také to jediné, co zmůže. Reálné národní zájmy různých států bývají na hony vzdáleny od všelijakých ušlechtilých proklamací a obhajobě abstraktních hodnot na mezinárodním fóru.

Kanada si v tomto ohledu ulehčila práci. Místo utajené selekce na hranicích své země zavedla otevřenou selekci daleko od svých hranic. Proč taky ne? Česko přece pro Kanadu není zemí nějakých prioritních zájmů. A tady jsme u jádra celého problému. V opačném gardu je tomu totiž jinak. Kanada je z pohledu českých národních zájmů velice důležitou zemí. Ponecháme-li stranou ryze ekonomické faktory, jsou zde ještě tisíce Kanaďanů českého původu, lidí, kteří na svou původní vlast ještě nezanevřeli a čas od času se do ní vrací. I když neexistuje žádná statistika, dá se oprávněně předpokládat, že ze všech obyvatel Kanady jsou to právě Čechokanaďané, kteří jezdí do Česka nejčastěji. A právě oni tedy na zavedení víz nejvíce doplatí. Ve druhé největší zemi světa má Česko jen dva konzuláty, v Ottavě a Montrealu. Přitom z takového Vancouveru je to do Montrealu šest tisíc kilometrů, tedy zhruba stejně jako z Prahy do Teheránu. Jinde ale naši krajané vízum neseženou. Sousední občané Spojených států přitom mohou nadále cestovat do Česka bez víza, ačkoli Češi vízum pro cesty do USA potřebují.

Celá záležitost proto budí dojem, že spíše než o reciproční odplatu, šlo v případě Kanady o trucovité gesto Prahy, kterým ovšem nejsou trestáni kanadští úředníci, ale lidé nám rozhodně bližší.