Češi raději pracují pro stát

Toto úterý je pro občany České republiky Dnem daňové svobody. Od začátku roku pracovali pro stát, od 11. června začnou pracovat pro sebe. Jak uvádí Zdeněk Vališ, letos se tento den opět posunul v kalendáři kupředu.

V úterý tomu je 162 dní, po které český občan vydělával na výdaje státního a místních rozpočtů. Platil tak státní úředníky a zaměstnance školství či zdravotnictví, zajišťoval svými penězi vnější obranu státu a jeho vnitřní bezpečnost. Poskytoval peníze do systému důchodového zabezpečení a solidárně se dělil s jinými nevýdělečnými občany. Každý daňový poplatní samozřejmě také pokrýval ze své kapsy několikasetmiliardové ztráty, které zůstaly státu na krku po zkrachovaných bankách a vytunelovaných kampeličkách.

Jedenáctého června si tedy daňový poplatník obrazně řečeno může ulehčeně oddechnout. Stát už nakrmil a od této chvíle vydělává pro sebe. Pro některé občany to také může být příležitost k zamyšlení. Je to málo nebo příliš mnoho dní, po které shromažďujeme sumu, rozdělovnou pak ministry pod dohledem poslanců? Statistiky OECD hovoří o tom, že čeští občané odvádějí státu asi 41 procent výdělků. Většina evropských zemí na tom ovšem není o moc lépe. Ve Švédsku, Norsku a Dánsku odvádějí občané ještě mnohem víc. Zastánci snížení daní to ale nepokládají za model vhodný pro Česko. Pro nás by mělo platit, že se musíme srovnávat se zeměmi Evropy v době vývoje, jaký odpovídá tomu našemu dnešnímu. Dnes přece potřebují všichni podnikatelé hodně peněz na to, aby mohli co nejvíce investovat. A vysoké daně jejich aktivity omezují.

Někteří liberálové mohou navíc s varovně vztyčeným prstem připomenout, že třeba v roce 1912 bychom Den daňové svobody slavili už v únoru, zatímco předloni to bylo 6. června, loni o den později a letos až 11. června. Posuny termínu jsou bezesporu důkazem toho, kolik stojí občany péče státu, o níž často ani nestojí. Na druhé straně může mít kus pravdy rovněž Vladimír Špidla, když v souvislosti s Dnem daňové svobody hovoří o líbivé demagogii. V celkové daňové zátěži například zaujímají význačné místo zdravotní a sociální pojištění. A tyto platby v roce 1912 neexistovaly.

Nelze zároveň přehlédnout, že většina občanů, jak ukazují různé průzkumy, je ochotna kvůli různým sociálním jistotám a bezplatným službám od státu platit raději vyšší daně. S touto psychologickou zátěží zděděnou z minulosti se v uplynulých letech nedokázala vypořádat žádná česká vláda. Politici s ní musí chtě nechtě počítat. Nejpodstatnější je ovšem fakt, že nová vláda a určitě i vlády další budou mít stále velké starosti s úhradou ztrát a závazků z nezdařené privatizace devadesátých let. Jinak řečeno, státní rozpočet bude vyžadovat nevysychající příliv prostředků z daní. I přes všelijaké předvolební deklarace je proto hodně málo pravděpodobné, že by se jakákoliv vláda v příštích letech odhodlala k nějaké radikálnější daňové reformě, která by posouvala Den daňové svobody ne o dny, ale o týdny směrem k začátku roku.