Sněmovna v dobrém i špatném
Češi volí novou Poslaneckou sněmovnu. Podle některých pozorovatelů bylo její čtyřleté působení jen dokladem o vzplanutí, hoření a postupném chladnutí opoziční smlouvy. Zdeněk Vališ je ke staré sněmovně poněkud shovívavější.
V jednom ohledu se víceméně všichni shodnou. Ta stará sněmovna byla ve srovnání s jejími předchůdkyněmi velmi pracovitá. Do historie možná vstoupí pod označením Parlament legislativní smršti. Téměř 800 zákonů přijatých během čtyř let je skutečně úctyhodný rekord - jeden zákon za necelé dva dny. Ještě pozoruhodnější je fakt, že takový úspěch při předkládání zákonů zaznamenala menšinová vláda. Díky této legislativní smršti se podařilo především sladit české zákony s právem Evropské unie a dohnat tak zpoždění, které Brusel léta kritizoval. K tomu se přidal balík zákonů souvisejících s rozjetou reformou veřejné správy a v neposlední řadě dal parlament zelenou i některým trvalkám typu ombudsmana či služebního zákona.
Pracovitost poslanců je ovšem možné hodnotit v dobrém i špatném. Výroba zákonů jako na běžícím pásu měla logicky za následek, že sněmovny často odcházely polotovary nebo úplné zmetky. A tak se standardní náplní práce poslanců stalo novelizování nedávno přijatých zákona, které nezřídka končívalo u novelizování novel. Rekord byl zřejmě vytvořen v případě živnostenského zákona. Ten musel být novelizován hned druhý den po přijetí. Poslanci si také v tomto volebním období velmi oblíbili fintu vkládat na poslední chvíli do rozsáhlých textů různých zákonů všelijaké pozoruhodné vsuvky, přičemž se počítalo s tím, že si toho kolegové nevšimnou. Mnozí poslanci pak teprve po upozornění novinářů zděšeně zírali, pro co vlastně zvedli ruku.
Jiná oblíbená finta, tentokrát však zjevně vyhovující většině poslanců, spočívala v přilepování nových paragrafů do zákonů, které s nimi vůbec nesouvisely. Skutečně husarský kousek se v tomto směru povedl poslancům loni, když k zákonu o vyrovnání dluhu s bývalou NDR, byly přilepeny zásady financování politických stran. Pokud jde o financování, pamatovali poslanci velkoryse nejen na své strany, ale i na sebe. Když nastupovali před čtyřmi roky, pobírali základní plat necelých 34 tisíc korun. Dnes opouštějí sněmovnu s platem o 13 tisíc korun vyšším. Odměny a příplatky k základnímu platu, které činí několik desítek tisíc korun, odmítli poslanci sjednotit a nechali je rozstrkané do různých šuplíčků. Zřejmě proto, aby si běžní občané nemohli lehce spočítat, kolik jejich reprezentanti vlastně berou. Po pravdě řečeno, platy českých poslanců nijak nevybočují z průměrného příjmu zákonodárců v jiných zemích.
Zato rozsah imunity členů českého Parlamentu nemá v Evropě obdoby. A i když vyšla od některých poslanců v uplynulých čtyřech letech iniciativa omezit tuto imunitu na úroveň, která by nebila tolik do očí, nikdy taková iniciativa nenašla u ostatních kolegů podporu. Ani tato sněmovna tedy nepřipustila, aby jejím členům byly sebrány nějaké výhody. Přiznejme nicméně staré sněmovně, kromě už zmíněné pracovitosti, ještě jeden kladný bod. Na rozdíl od předchozích volebních období končí tato komora v téměř stejném politickém složení, v jakém začala. Kdysi oblíbený sport, zvaný poslanecká turistika, se tentokrát neprovozoval. Jediná, a vcelku bezvýznamná ztráta potkala pouze mladou Unii svobody, jejíž dva poslanci přešli k neparlamentním národním socialistům.
