Hanka za to nemůže
Od zrodu kabinetu Vladimíra Špidly uplynulo v úterý sto dní. Na nějaké oslavy ale asi nikdo neměl chuť, protože vládní koalice, která má ve sněmovně většinu jen jednoho hlasu, je podle pozorovatelů spíše žití v permanentní krizi. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, vůbec to není vina Hany Marvanové.
Předchozí dvě volební období mělo Česko vládu, která nedisponovala většinou v parlamentu. Volby v roce 1996 vyhrála ODS. Fungování vládní koalice ale musela zajišťovat tolerance ze strany opoziční sociální demokracie. O dva roky později se situace obrátila. Zvítězila sociální demokracie, ale její jednobarevnou vládu tolerovala tentokrát ODS v rámci tzv. opoziční smlouvy. Ta byla v dané době jediným realistickým východiskem ze vzniklé patové situace. Teď má sice země po delší době opět většinovou vládu, ale jak to s tou většinou bude za dalších sto dní si už nikdo netroufne odhadnout. Prý za to může Hana Marvanová. Tu jedni obdivují za statečnost a zásadovost, druzí v ní naopak vidí fanatičku, která nemá v politice co dělat.
Pravá příčina současného stavu však zřejmě vězí úplně jinde. Podle některých odborníků je hlavním viníkem českých povolebních problémů existence poměrného volebního systému do Poslanecké sněmovny. Tento systém je prý nastaven tak, že směřuje ke stále větší poměrnosti a znemožňuje tím vytváření efektivních vlád pravého a levého středu. Dá se samozřejmě namítnout, že českým specifikem je přece obrovský zablokovaný prostor, obsazený komunisty, protože ty nikdo nevyzve ke koaličním jednáním. To ovšem nic nemění na faktu, že už troje volby po sobě jasně ukázaly na rozdělení české společnosti do dvou početně téměř stejných bloků, tedy na voliče pravice a levice. Odpadá tedy silný argument pro poměrný volební systém, kterým je zajištění reprezentativního parlamentu ve společnosti se silně a zřetelně oddělitelnými skupinami obyvatel. Také český stranický systém je už vyprofilovaný, má své dominantní hráče. Nic by proto nemělo bránit zavedení většinového volebního systému britského typu.
Ostatně už v minulém volebním období dospěli tvůrci opoziční smlouvy k závěru, že je nutné systém změnit, aby už v budoucnu nemusela žádná další taková smlouva vzniknout. Jinými slovy, aby příští vlády mohly efektivně fungovat, aniž by byly neustále v pozici rukojmího. Občanští a sociální demokraté nakonec vypracovali pouze modifikaci poměrného volebního systému, ale nový volební zákon, který by zvýhodňoval nejsilnější strany, byl vzápětí zrušen Ústavním soudem. Zajímavé ovšem je, že při svém vzniku začátkem roku 1998 měla zavedení většinového volebního systému ve svém programu i Unie svobody. Tehdy ovšem ještě nová strana kalkulovala s výrazným úspěchem ve volbách. Mimochodem, dnes by se podle průzkumů volebních preferencí zřejmě unie neprobojovala samostatně do parlamentu ani v poměrném systému. Nicméně právě Unie svobody, coby potenciální rozbuška vládních krizí, může nechtěně přispět k nastartování dalšího pokusu o změnu volebního systému.
