Drogová milost a zásady

Milan Křikala, Foto: ČTK

Prezident Václav Havel udělil milost důchodci, který si pěstoval na zahradě kvůli své nemoci marihuanu. Jak uvádí Zdeněk Vališ, je zřejmé, že v tomto případě bude veřejnost posuzovat prezidentskou milost s pochopením, i když někomu možná bude vadit jaksi ze zásady.

Milan Křikala,  Foto: ČTK
Skoro osmdesátiletý muž trpí už několik let Parkinsonovou chorobou. Marihuanu pěstoval pro její léčebné účinky. Skutečně mu prý pomáhala mírnit důsledky choroby. Za sedm rostlinek, které u něj policie našla, byl obviněn z pokusu o nedovolenou výrobu a držení omamných látek. Hrozilo mu až pět let vězení. Už ale může být klidný. Dostal milost. A nad jejím udělením tentokrát určitě nebude veřejnost udiveně kroutit hlavou tak, jak tomu bylo v minulosti už několikrát. Feudální vladařské právo Václava Havla přitlačit sem tam zákon k zemi v tomto případě rozhodně nebije do očí. Naopak nyní možná mnozí ocení jeho privilegium být soucitným a narovnat očividnou pokroucenost paragrafů.

Prezidentův verdikt přivítala s ulehčením i policie, jejíž speciální protidrogový oddíl po anonymním udání u důchodce zasahoval. "Můžeme se tak věnovat opravdu nebezpečným zločincům", řekl Mladé frontě Dnes policejní rada Lukáš Jahoda. A vystihl vlastně podstatu věci. V živé paměti je ještě bouřlivá diskuse kolem přijetí zákona, který kriminalizuje držení drog. Jeho přívrženci tvrdili, že povede ke snížení počtu narkomanů, protože se ztíží přístup k drogám. Odpůrci zase varovali, že policie pouze zneužije zákona k bezhlavému lovu řadových či jen náhodných kuřáků marihuany. Největší údiv a zmatek pak vyvolalo ustanovení, podle něhož je trestné držení drogy v množství větším než malém. Dosud nikdo neví, co se za touto záhadnou formulací vlastně skrývá. Každopádně tři roky od vyhlášení protidrogového zákona mohou politici i úřady udělat čáru a ohlásit, že bilanční výsledek této právní normy je nulový, či lépe řečeno nulový je celkový efekt zákona.

Doba dala plně za pravdu těm odborníkům na drogovou problematiku, kteří upozorňovali na fakt, že neexistují jednoduchá řešení tohoto problému. To znamená, že pouhý zákaz užívání drog nebo jejich držení pro osobní potřebu nevyřeší problém sám o sobě. Ten zákaz byl čistě politickým rozhodnutím, přijatým pod tlakem konzervativní části Poslanecké sněmovny. Přitom v západní Evropě už v té době běžel opačný proces. Především došlo z pohledu zákona k důslednému rozlišení měkkých a tvrdých drog a k poznání, že represivní přístup k užívání lehkých drog nic neřeší. V Česku ale kdykoli se objeví návrh směřující k mírnějšímu postoji vůči konzumentům drog, zvedne se vlna nesouhlasu.

Na tom by nebylo nic špatného, kdyby se ovšem neodmítaly nejen drogy, ale i samotná diskusi o nich, a to z jediného důvodu: ze zásady. Odmítat něco zásadně je výhodné, protože se to obejde bez jakékoli argumentace. Proto se asi zásadně vždy jen odmítá, ale nikdy nic nenavrhuje. A pokud se něco navrhne, pak tedy ve smyslu, zda vůbec diskusi povolit a jaké názory v ní předem zakázat. Mezitím však problém narůstá, konzumentů drog přibývá a ohrožená společnost tvrdošíjně dál spoléhá na neosvědčené represivní postupy.