Vzpomínka na pěvce Kočího
Před několika dny ve věku 85 let zemřel operní pěvec Přemysl Kočí. Zanechal po sobě otázky. Byl to jistě výrazný pěvec, ale zároveň po srpnu 1968 působil ve funkci normalizačního šéfa Národního divadla. Dodnes mu někteří pamětníci kladou za vinu smrt mladé herečky Jany Rybářové, se kterou se v padesátých letech zapletl. Kolegyně Evelina Himalová uchovává vzácnou nahrávku rozhovoru s touto rozporuplnou osobností.
"Krávovin jsem udělal šíleně moc. Říkali o mně, že jsem Don Juan, ale to není pravda; když už, tak spíš Casanova. Sem tam jsem 'uletěl', ale nebyl jsem gauner."
Od roku 1966 se Přemysl Kočí věnoval také režii. "Prodanou nevěstu" režíroval i pro Tokio a pro Sydney, a "Její pastorkyni" rovněž pro Japonsko a pro Nizozemsko. Účinkoval doma i v zahraničí i na písňových, oratorních a kantátových koncertech, pilně nahrával na gramofonové desky. Léta učil zpěv na Akademii múzických umění. Stinnou stránkou jeho života byla společenská angažovanost po srpnu 1968. Stal se náměstkem ústředního ředitele Československé televize, a v roce 1969 byl jmenován - přes protest uměleckých svazů - ředitelem Národního divadla. V této funkci, v níž setrval do roku 1978, se výrazně podílel na naplňování normalizační politiky v umělecké sféře.
Přestože už od té doby uplynulo čtvrt století, to bylo nyní i důvodem, proč zazněl nesouhlas nejenom v divadle, ale i mezi kulturní veřejností, s tím, aby se smuteční rozloučení s Přemyslem Kočím konalo ve foyer historické budovy naší přední scény. Pietní akt, posvěcený takovou institucí, jako je Národní divadlo, je jednou z nejvyšších možných poct, které se může divadelníkům dostat, odtud vede cesta rovnou na Slavín. V případě Kočího, podle mnohých argumentů, by mohl ve zdech "zlaté kapličky" vyznít jako urážka všech (a řada jich už také zemřela), které likvidoval z moci svého úřadu, svěřeného mu nemravným režimem. Bohužel ani z jeho pamětí, nazvaných "Dobrý den, živote aneb Všechno je jinak", které napsal v polovině osmdesátých let a přepracované a doplněné je vydal znovu na konci roku 2000, nevyplývá, že by umělec o svých normalizačních postojích pochyboval, natož že by chtěl činit pokání a přemýšlel o odpuštění; spíše se je snažil i nadále obhajovat.
"Vždycky, jak se něco dělo, jsem se neudržel, abych se do toho nevmíchal a rval jsem se za své přesvědčení, protože nenávidím pudově lidskou špatnost. Vím, že to nemůžu všechno sám spravit, ale snažím se, pokud mohu, bojovat za toho člověka. A samozřejmě v divadle málo lidí je, kteří nezávidí. Já je chápu, že trpí tím, že to někomu jde; mně kdyby to nešlo, tak jdu od toho. Já z toho nedělám žádné životní problémy a nebojím se. Já to mám v hlavě srovnané. Mám jen přání, když si večer čistím zuby, abych si nemusel nikdy na sebe plivnout do zrcadla. Já věřím v Boha třeba, já se modlím. Když se modlím, tak se zastavím u každé té věty a zkoumám: udělal - neudělal. Co jsem dělal třeba v tom osmašedesátém roce, já jsem zachránil tolik lidí. Když se přesvědčili, že nelžu, a že když se za někoho postavím, tak to bylo víc, jak svědectví deseti policajtů, mně papaláši věřili, ale já jsem říkal pravdu vždycky. A nikdy jsem před nikým nepadal na zadek. Buď jsem si ho velice vážil, a on mne za chvíli měl rád, tak jsem se za něho postavil celou váhou. Takže mít čisté svědomí, to stojí za to. Jestli nemám vždycky čisté svědomí, tak to jedině s těmi děvčaty."
