Nezaměstnanost se zabydluje nadlouho
Poprvé od pádu komunismu dosáhla nezaměstnanost v České republice dvouciferného čísla. Bez práce je více než deset procent práceschopných lidí. Nezaměstnanost nyní představuje pravděpodobně největší problém české společnosti. A jak uvádí Zdeněk Vališ, žádný jednoduchý lék není na obzoru.
Když ale mluvíme o paradoxu, musíme hned dodat, že jde o jev, kterému by slušel přívlastek evropský. Třeba německá či francouzská ekonomika rovněž mnoho nesvedly s armádou nezaměstnaných ani v dobách hospodářského růstu. Ani Brusel nemá na tento zvláštní jev žádný recept. Skutečně paradoxně by ale působil v případě Spojených států. Tamní nezaměstnanost se v letech růstu pohybovala kolem pro Evropany neuvěřitelných tří procent. Ale i dnes v době recese je daleko nižší než evropský průměr. Většinou se uvádí, že příčinou je odlišný styl života a způsobu myšlení.
Evropa ovšem spíše odmítá americkou ekonomickou svobodu, kde se musí každý postarat o sebe především sám. Místo toho zvolila, samozřejmě také díky svým tradicím, paternalističtější stát s měkčí sociální peřinou. Ponechme stranou úvahy o tom, který systém je lepší. Faktem je, že štědřejší systém sociálních dávek opravdu nenutí řadu lidí k větší aktivitě při hledání práce. Také v Česku je zejména pro některé lidi s nižším vzděláním stále výhodnější nepracovat a žít z podpory státu. Už bývalá Zemanova vláda průběžně posilovala systém životního minima a sociálních dávek, čímž zvyšovala některým lidem laťku pro rozhodování, zda se vůbec vyplatí nějakou práci hledat.
Tvrdit ale, že pouze příliš štědrá sociální síť je hlavní příčinou dnešní míry nezaměstnanosti, není příliš korektní. Přece jen je nutné brát rovněž v potaz, že souběžně se zahájením hospodářského růstu v Česku se západní Evropa a především Německo ocitly v jiném hospodářském cyklu. Žádná vláda by za tohoto stavu nedokázala zabránit tomu, aby se vnější vlivy neprojevily v malé a v zásadě plně otevřené české ekonomice. Moc korektní není ani oblíbená teze, že na výši nezaměstnanosti se podepisuje pokračující regulace nájemného, která omezuje mobilitu pracovní síly.
Jak už bylo řečeno, do Evropy je těžké až nemožné přenášet automaticky americkou praxi. V případě Česka by navíc větší pracovní mobilitě stále bránila nižší kupní síla obyvatelstva. Těžko se někdo bude stěhovat za prací s čistým výdělkem deset tisíc korun do místa, kde sice bude po deregulaci lehce k pronájmu byt, ale za dvanáct tisíc. Při dnešních průměrných výdělcích, ceně benzínu či veřejné dopravy se už nevyplatí ani dojíždět do práce více než třicet čtyřicet kilometrů.
Hlavní důvod růstu nezaměstnanosti ale zřejmě leží úplně jinde. Teprve v poslední době začíná česká ekonomika opravdu měnit svou tvář. Teprve nyní dochází ke skutečné restrukturalizaci. Scénu přímo bleskově opouštějí klasické strojírenské a ocelářské kolosy, které kdysi ekonomice dominovaly, a zaměstnávaly desetitisíce lidí. Na jejich místo nastupují obory s vyšší přidanou hodnotou, ale s mnohem nižšími požadavky na počet pracovních sil.
Například pardubický výrobce počítačů Foxconn se z hlediska výkonu a tržeb vyšvihl mezi českými podniky z předloňského 64. místa na desáté. Stejný obr vyrostl v Česku z japonské Matsushity. Ještě předloni ji rating řadil na 44. příčku, loni už se svými výkony dostala na čtvrtou pozici za elektrárenský gigant ČEZ. Nelze samozřejmě očekávat, že až se vrátí zlaté časy evropské konjunktury, že nové firmy, které dnes přebírají opratě české ekonomiky, budou podstatně zvyšovat pracovní stavy. Zároveň odborníci upozorňují, že bude nutné podstatně změnit vládní politiku zaměstnanosti. Především prý proto, že současná nabídka různých kursů a rekvalifikací, do kterých jdou státní miliardy, už není efektivní. Zatím to ale vypadá tak, že poměrně vysoká nezaměstnanost se v Česku zabydluje nadlouho, stejně jako je tomu v zemích Evropské unie.
