Krajané
Nedávno jsme v krajanské rubrice přinesli reportáž o našich krajanech v polském Zelowě, kteří si letos připomínají 200. výročí založení své české obce nedaleko Lodže. Krajanská komunita si zde uchovala svou identitu po celých dvě stě let, mezi světovými válkami tu žilo až pět tisíc Čechů a čeština tu nevymizela ani dnes. V Zelowě však žije i mladá polská výtvarnice Magdalena Pejga, která si k našim krajanům našla cestu tak trochu oklikou.
Nedávno jsme v krajanské rubrice přinesli reportáž o našich krajanech v polském Zelowě, kteří si letos připomínají 200. výročí založení své české obce nedaleko Lodže. Celé rodiny evangelíků utíkaly koncem 18. století z Čech i Moravy před náboženskou nesnášenlivostí a právě v okolí dnešního Zelowa si tehdy mohli první osadníci zakoupit na tisíc hektarů polností, luk a lesů a postavit první domy. Krajanská komunita si zde uchovala svou identitu po celých dvě stě let, mezi světovými válkami tu žilo až pět tisíc Čechů a čeština tu nevymizela ani dnes. V Zelowě však žije i mladá polská výtvarnice Magdalena Pejga, která si k našim krajanům našla cestu tak trochu oklikou. Magdalena má dnes v Zelowě svůj sklářský ateliér a její umělecké plastiky se prodávají ve varšavských stejně jako v pražských galeriích. Rozhovor s ní nedávno natočila Milena Štráfeldová:
Vy jste se ke krajanskému jménu Pejga přivdala. Jak se stalo, že přesto tak dobře mluvíte česky?
"Učila jsem se v Praze, začala jsem studovat na UMPRUM, na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesora Kopeckého. Měla jsem lektora a končila jsem ve druhém nebo ve třetím ročníku zkouškou z češtiny."
V kterých letech jste v Praze studovala? A jak jste se tam vůbec dostala?
"Studovala jsem od 89. do 94. roku. Rok jsem si trošku zkrátila, udělala jsem dva roky dohromady. A jak jsem se dostala? Dělala jsem normálně zkoušky tady v Polsku a dozvěděla jsem se, že je možnost studovat v Čechách. Trvalo to dost dlouho, protože jsem se připravovala skoro půl roku na zkoušky. Měla jsem talentové zkoušky, všechny zkoušky jsem normálně dělala, tak jak dělají studenti, kteří chtějí studovat sklo na UMPRUM."
Proč jste si vybrala právě Prahu?
"Protože mám Prahu ráda a byla jsem zvědavá, jaké to bude, jak si s tím poradím. Neznala jsem lidi, neznala jsem tu nic a to mne nejvíc zajímalo."
Jak se Vám v Praze studovalo?
"Moc dobře. Už jsem říkala, že to bylo asi nejlepší, nejpříjemnější období v mém životě, v tom školním. A ráda vzpomínám na všechno, co jsem v Praze prožila."
Teď máte v Zelowě, což je centrum české krajanské komunity v Polsku, svůj ateliér. A vlastně se tak jakousi oklikou vracíte ke kořenům Čechů, kteří sem přišli. Jak se do toho zdejšího krajanského života zapojujete?
"Já jsem se vrátila přímo z Prahy a vždycky jsme si chtěli udělat nějaký ateliér. Na zahradě máme obrovskou halu a chtěli jsme alespoň v jedné části ten ateliér udělat. To se nám povedlo, i když to trvalo dost dlouho, protože jsme začínali v 95. roce. Ale teď už je to v takovém stavu, že tam můžu pracovat, můžu tam dělat všechno. Je tam dobře, povedlo se nám to. Vždycky dostávám otázky, protože pocházím z Lodže, proč to není Lodž, proč to není Varšava, jestli si tady v Zelowě můžu nějak zařídit život, když to je malinké městečko. Já si myslím, že to je strašně příjemné, ta společnost tady, ta tolerance, ty vztahy mezi Čechy a Poláky. Teď je dvě stě let zdejšího kostela a já to všechno strašně prožívám a strašně se mi to líbí a jsem šťastná, že jsme právě tady. Že se tu můžeme na všem účastnit."
A nechystáte Vy sama něco k tomu dvoustému výročí?
"Právě zítra jedeme do Prahy, tak si myslím, že je to tak trošku symbolické, protože se v Praze setkám se svým profesorem. Bude obrovská výstava Profesor Kopecký a žáci, a tak si myslím, že je to trošku symbolické, ta výstava v Čechách a to, co se děje tady. Tak to cítím."
Jak tady vlastně vychází ta česká krajanská komunita s polskou společností? Jsou tam nějaké třecí plochy, nebo se navzájem tolerují?
"Já si myslím, že ta tolerance tu je. V naší generaci lidí, kteří mají třicet, pětatřicet let, už je ta tolerance větší, je jiná. Moc dobře spolupracují mladí lidé mezi sebou. Už tu není to, že pamatují, co bylo před válkou a po válce, už je to jiné. Jsou to normální lidi, jsou to děti, je to mládež, která spolupracuje. A myslím, že takhle to už bude dál pokračovat."
Váš manžel je rodem Čech, ačkoli sám už dneska česky nemluví. Vy byste své děti učila česky?
"Ano, už jsem si taky dávala tyhle otázky, určitě ano. Protože vždycky si říkáme, že ještě jeden jazyk, to je nový člověk. Když mluvím jiným jazykem, jsem zase dalším člověkem. Zdá se mi, že ano, jestli budou mít chuť, tak určitě ano. Jestli budou mít chuť. Doufám, že budou stejně zvědaví, jako já."
Už poosmé se letos udělovaly Ceny Ferdinanda Peroutky, ceny za mimořádný výkon v novinářské práci. Laureátem ceny se letos stal publicista z řad zahraničních Čechů, Jiří Loewy. Ten odešel z Československa po nacistické a komunistické perzekuci v roce 1969. Dnes žije ve Wuppertalu. Byl ústředním tajemníkem sociální demokracie v zahraničí, ale především vydavatelem a redaktorem.
"Posluchači v zahraničí, zejména starší ročníky, by mohli pamatovat exilové Právo lidu. Ačkoliv v podtitulku mělo sociálně demokratický čtvrtletník, tak usilovalo o to, aby bylo tolerantní, aby se v něm dostali ke slovu lidé z co nejširšího demokratického spektra."
Jiří Loewy oslaví letos dvaasedmdesáté narozeniny. Novinářem je od roku 1945. Jako elév začínal v liberecké Stráži lidu. Hned v listopadu 1948 byl uvězněn a v komunistickém žaláři strávil šest let, z toho více než polovinu v nechvalně proslulých jáchymovských uranových dolech. Koho považuje Jiří Loewy za svůj novinářský vzor?
"Velkým vzorem byl můj první šéfredaktor, dr. Josef Veverka z Liberce, který v nacistických a komunistických žalářích strávil celkem 19 let života. Byla to vynikající osobnost nejen po novinářské, ale hlavně po lidské stránce. Josefa Laufra jsem potkal jako kluk ve válce. Přinesl jsem mu reportáž z dorosteneckého utkání ve fotbale. On si ji pozorně přečetl a řekl: kluku, máš talent. Rozhodně piš, ale slib mně, že nebudeš nikdy psát o fotbale."
Jak už bylo řečeno, Jiří Loewy vydával dlouhá léta exilový časopis Právo lidu, který vycházel v Německu od roku 1978 do roku 1989.
"Já jsem odešel v roce 1969, ale první léta jsem na exilovou žurnalistiku nemohl pomýšlet. Odešel jsem s ženou a dvěma dětmi a musel jsem vybudovat nějakou existenční základnu. Měl jsem štěstí, že jsem mohl žurnalisticky pracovat v jednom holandském koncernu, ale exilové aktivity přišly na svět až roce 1978. Vše se odehrálo jen ve volném čase. Nevím, jak jsem to všechno mohl stihnout. Znamenalo to nejen psát, ale byla to i spousta organizace, typografická úprava novin, distribuce i daňové věci. Byla to velice všestranná činnost."
Po roce 1989 začal Loewy publikovat i v Československu. Nejprve začal vydávat revue Pól, po jejím zániku přispíval do Českého deníku, spolupracoval s týdeníkem Reflex a nyní už pátým rokem publikuje své komentáře a glosy v deníku Lidové noviny. Dosud zde publikoval přes čtyři stovky článků. Cena Ferdinanda Peroutky není jediným oceněním, kterého se Loewimu dostalo. Vloni jej prezident republiky Václav Havel vyznamenal medailí Za zásluhy.
