Českým zájmem je atlantický prostor
Většinová část Evropské unie včetně bruselské centrály se, jak známo, staví k válce s Irákem odmítavě. A tento fakt přirozeně vrhá stín na vztahy se Spojenými státy. Česká republika jako kandidátská země naopak vyjádřila pro postup Washingtonu pochopení. Jak uvádí Zdeněk Vališ, Praha byla v této souvislosti postavena před choulostivou volbu, co více odpovídá národním zájmům.
Existuje nebezpečí, že přílišné lnutí ke Spojeným státům může Česku způsobit problémy v Evropské unii a narušit vztahy s budoucími partnery. Je to tak trochu začarovaný kruh. Jedni tvrdí, že země, která se vymanila ze zájmové sféry jedné imperiální velmoci, se dobrovolně vrhá do náruče jiné imperiální velmoci. Druzí zase soudí, že nezodpovědná by naproti tomu byla podpora pozic Francie a Německa a jejich zájmů. Celý problém je ale mnohem strukturovanější. A v tom je zřejmě jádro pudla.
Jestliže se Praha nakonec ve svém oficiálním stanovisku přiklonila k protiirácké koalici, dá se to vyložit tak, že Česká republika se staví proti pokusům izolovat Spojené státy, ať už otevřeně či skrytě. Většina českých politiků si zřejmě uvědomuje, že takové pokusy nejsou v českém národním zájmu. Po pádu komunismu bylo prvořadým cílem Čechů pevně zakotvit v atlantickém bezpečnostním prostoru. Praha proto vždy pohlížela s neskrývanou nedůvěrou na různé snahy o oslabení atlantických vazeb ve prospěch europrostoru, jinými slovy ve prospěch geopolitických představ dvou velkých hráčů kontinentu. Žádný z politiků samozřejmě nevystoupí v televizi a neřekne na rovinu, že z pohledu českých národních zájmů si prostě nepřejeme Evropu pod diktátem osy Paříž - Berlín, potažmo Moskva. Třeba už vzhledem ke špatným historickým zkušenostem s těmito mocnostmi.
Přinejmenším intuitivně ale asi každý cítí, že pro Čechy je nejlepší, když má v Evropě své zájmy velmoc bez pevninské hranice s kontinentem. Ostatně také nejlepší časy novověké historie starého kontinentu jsou spojeny právě s epochou viditelné přítomnosti Spojených států. Svou roli přirozeně hraje i zkušenost komunismu, která vybavila většinu českých politiků i pochopením pro americký zahraničněpolitický silový realismus. Dokonce česká sociální demokracie se po nástupu k moci chovala a chová proameričtěji, než by většina pozorovatelů očekávala od levicové vlády. U liberálně založeného Miloše Zemana to bylo zcela markantní. Ryzí socialista Vladimír Špidla, na rozdíl od některých západoevropských soudruhů, alespoň nepůsobí destruktivně, respektive antiamericky. Ostatně ještě před loňskými volbami se jel představit do Washingtonu, kde diskutoval hlavně o bezpečnostních otázkách, a na Američany prý udělal docela přijatelný dojem.
Něco jiného je ovšem příklon k Americe také v jiných oblastech než jen v bezpečnostní. Většinovou podporu mezi českými politiky nenašel zejména projekt spolupráce se Spojenými státy, který by mohl být jakousi alternativou členství Česka v Evropské unii. Ten už, jak se zdá, potichu opustili i jeho autoři z řad ODS. Otázkou na druhé straně zůstává, nakolik bude možné v budoucnu skloubit alespoň bezpečnostní proamerickou politiku Česka s členstvím země v Evropské unie, respektive, nakolik ji budou evropské mocnosti Česku tolerovat. Už jsme přece kvůli jednomu zahraničněpolitickému gestu slyšeli pěkně hrubé okřiknutí ze strany francouzského prezidenta.
