Nemoc a smrt Klementa Gottwalda
Čtrnáctého března uplynulo padesát let od smrti prvního komunistického prezidenta, Klementa Gottwalda. Gottwald zemřel pouhých devět dní po smrti svého "hospodáře" Josifa Stalina. Říkalo se, že byl otráven. Co bylo skutečnou příčinou Gottwaldovy smrti? Jaký byl osud jeho ošetřujícího lékaře? Jaký byl jeho "posmrtný život"? A jak Klementa Gottwalda po půlstoletí hodnotí historici? Na všechny tyto otázky se pokusí odpovědět Herbert Brynda.
Těmito slovy se zjevně pohnutý Klement Gottwald ve svém vůbec posledním veřejném vystoupení rozloučil se svým přísným učitelem. Gottwald tehdy netušil, že ho čeká jen několik dnů života: 8.března odletěl do Moskvy na Stalinův pohřeb, o tři dny později byl již v Praze a 14. března dopoledne ve věku nedožitých sedmapadesáti let zemřel. O politické kariéře nemanželského syna zemědělské dělnice z Moravy, frontového vojáka rakousko-uherské armády, agenta Kominterny, bolševizátora a dlouholetého předsedy Komunistické strany Československa a poválečného premiéra bylo řečeno a napsáno mnoho. Méně se už ví o Gottwaldově každodenním životě, neřestech a nemocích. Mezi hlavní slabosti prvního "dělnického" prezidenta patřil alkohol a sexuální nevázanost. Obojí bylo konečně v linii se zvyklostmi ruských bolševiků, respektive jejich názorem na "buržoazní" partnerskou morálku. K alkoholu se Gottwald paradoxně začal nejvíce utíkat v době, kdy si mohl coby prezident užívat svého životního úspěchu - převratu z února 1948. Doktor Jiří Pernes z Ústavu soudobých dějin Akademie věd, který se osobností Klementa Gottwalda zabývá, osvětluje příčiny:
"On velmi brzy pochopil, že není vlastně nikým jiným než vykonavatelem sovětských pokynů, vykonavatelem příkazů z Moskvy. Jakékoliv protivení se těmto sovětským pokynům bylo i pro něho - jakožto nejvyššího muže ve státě - smrtelně nebezpečné, a on se s tím nedokázal vyrovnat a reagoval na to pitím. On měl vždy kladný vztah k alkoholu, bylo to příjemné, ale poté, co se stal prezidentem a poté, co musel nechat popravit Slánského, co ve své pracovně objevil odposlouchávací zařízení a nikdo mu nebyl schopen říci, kde je druhá strana tohoto zařízení, kdo na něj sbírá materiály, tak se sesypal a začal doslova nejen pít, ale chlastat."
Někdejší vůdce "karlínských kluků", jak se nazývali jeho stoupenci z druhé poloviny dvacátých let, však nebyl jen silným pijákem. Podle univerzitního profesora Vladimíra Nálevky ho trápila nemoc, která se stala osudnou i Vladimíru Iljiči Leninovi:
"Klement Gottwald totiž trpěl syfilidou a problémy s touto chorobou měl již od mládí. On to tajil a jako první to zjistili sovětští lékaři v okamžiku, kdy měl Gottwald v roce 1944 srdeční infarkt a při léčbě v kremelské nemocnici právě byly objeveny ty důsledky neléčené syfilidy, především výduť srdeční chlopně. Takže další léčba, která byla Gottwaldovi poskytnuta, vycházela z tohoto nálezu a podobným způsobem byla léčeny důsledky té syfilidy a důsledky té vydutě."
Stalinova smrt těžce nemocným československým prezidentem hluboce otřásla, navzdory doporučením svých lékařů odcestoval do Moskvy na slavnostní pohřeb a krátce po návratu do Prahy zemřel. Téměř okamžitě se začalo šuškat, že byl odstraněn sovětskou tajnou službou, případně otráven.
Podle profesora Nálevky se podobná tvrzení nezakládala na pravdě a poměrně často provázela úmrtí politických představitelů komunistických zemí:
"Vždycky je pochopitelné, že v té vypjaté atmosféře obdobné fámy vznikají. Vzpomeňme fámy, které se vyrojily kolem smrti Jiřího Dimitrova, který se prostě upil k smrti, nebo kolem smrti Boleslawa Bieruta, krátce po XX. sjezdu KSSS v roce 1956. Tam šlo rovněž o srdeční mrtvici. Ty fámy vždy vznikají, vznikaly v minulosti a budou zřejmě vznikat i v budoucnosti."
Příčiny Gottwaldovy smrti byly tedy vcelku prosté. Podle doktora Pernese se mu stala osudnou právě zmíněná výduť na aortě:
"Lékaři mu zakázali, aby se vystavoval prudkým změnám atmosférického tlaku. Z toho také vyplývalo, že neměl létat letadlem. On je neposlechl a jak do Moskvy, tak zpátky letěl letadlem. A zřejmě při té zpáteční cestě mu výduť na aortě praskla. Nebylo to zranění nebo změna, která by vyvolala okamžitou smrt, ale on několik dní umíral, až nakonec právě na toto onemocnění zemřel. A to ostatně potvrdili i lékaři, kteří se účastnili pitvy, kterou prováděli sovětští odborníci, ale naši lékaři u toho byli přítomni. Ti potvrdili, že nešlo ani o otravu ani o nic senzačního, ale prostě o normální smrt."
Gottwalda se Stalinem, samozřejmě kromě jiného, nespojovalo jen datum úmrtí v březnu 1953. Oba se těsně před svou smrtí zbavili osobních lékařů. Rozumí se, že je k tomu vedly obavy o život. V tomto případě Gottwald nekopíroval sovětský vzor a v odhalení lékaře-záškodníka se dokonce stal průkopníkem, jakkoliv ideové nitky bezpochyby vedly do Moskvy. Přesvědčený komunista profesor Vladimír Haškovec se stal Gottwaldovým osobním lékařem na podzim roku 1946. O to, že byl tento - jak se ukáže - nevděčný úkol "svěřen" známému neurologovi a žáku I. P. Pavlova Haškovcovi se postarala Marta Gottwaldová, která se strachovala o zdraví svého manžela a přála si, aby o něj pečovala kapacita s rudou knížkou. Některým soudruhům se po čase začalo zdát, že by mohl být nositel pikantního tajemství o Gottwaldově nemoci nebezpečný... Na okolnosti zatčení svého otce na podzim roku 1952 vzpomíná Ilja Haškovec:
Vladimír Haškovec byl ovšem propuštěn pod podmínkou, že nastoupí jako obvodní lékař v Kroměříži. Otec Ilji Haškovce tuto nabídku odmítl a postupně se mu podařilo vytvořit pracoviště pro výzkum mozku při Bohnickém sanatoriu. Politické rehabilitace se dočkal až na jaře 1968. Tehdy se vrátil na vysokou školu. Veškeré iluze vzaly profesoru Haškovcovi sovětské tanky a v roce 1971 zemřel. Po celý život se k příčinám Gottwaldovy smrti nevyjadřoval s odkazem na lékařské tajemství a v jeho pozůstalosti se nenašel žádný doklad, který by potvrzoval diagnózu Klementa Gottwalda.
Stalin se se svými lékaři vypořádal v širším měřítku. Důvod však byl stejný. Jeho osobní lékař profesor Vinogradov ho upozornil na chatrné zdraví a doporučil zvolnění pracovního tempa. Stalin stál počátkem roku 1953 v pozadí takzvané aféry bílých plášťů, posledního velkého "případu" stalinské éry, v němž byli přední lékaři kremelské nemocnice obviněni z toho, že záměrně špatnou léčbou způsobili smrt Maxima Gorkého, Kujbyševa a po válce Stalinova blízkého spolupracovníka Ždanova. Okolnosti případu objasňuje profesor Nálevka z Univerzity Karlovy:
"Stalin si velmi dobře vzpomenul na časy, kdy on sám se svými nejbližšími za časů Leninovy nemoci Vladimíra Iljiče izoloval, a obával se, že by k něčemu podobnému mohlo dojít i v čase jeho oslabení, v čase jeho případné nemoci. Veškerý svůj paranoidní hněv obrátil především vůči lékařům té kremelské nemocnice, kteří měli na starosti mocenskou elitu Sovětského svazu."
V momentu, kdy Stalin na své dače utrpěl mozkovou příhodu se mu nedostalo a ani nemohlo dostat kvalifikované lékařské péče. Odborníci v bílých pláštích už byli za mřížemi. Jediným člověkem s jistými lékařskými znalostmi byl Stalinovi počátkem března 1953 koňský felčar se zkušenostmi z fronty.
Klementa Gottwalda s Josifem Stalinem spojoval také kult osobnosti a to i v posmrtné podobě. Doktor Jiří Pernes z Ústavu soudobých dějin připomíná ten Gottwaldův:
"Oni ho - jakožto prvotřídního představitele kultu osobnosti v Československu - chtěli zbožňovat jako v Sovětském svaze zbožňovali Stalina. Také ho uložili do Národního památníku na Vítkově, také ho nechali balzamovat. Ale ta balzamizace byla taková česká, byla odfláknutá. Jeho tělo se začalo velmi brzy rozkládat a působilo odborníků starosti. Takže se dá s mírnou nadsázkou říci, že se odborníkům z řad lékařů docela hodila politická nutnost ho odstranit."
