Operu Bohéma zhudebnili dva skladatelé
Státní opera Praha pokračuje v uvádění dramaturgické řady komparativních titulů, tedy těch oper, které zhudebnili dva různí skladatelé. Tentokrát se dostalo na takřka nehranou verzi "Bohémy" veristického skladatele Ruggiera Leoncavalla, známého pouze operou "Komedianti". Prakticky se stejným týmem inscenátorů, ale s různými dirigenty, bude uvedena ještě tento měsíc "Bohéma" Pucciniho.
V případě Leoncavallovy "Bohémy" jde teprve o druhé scénické uvedení této opery v Čechách - první se uskutečnilo na témže jevišti, a rovněž druhé, v roce 1898. Vedení divadla mělo skvělý nápad, porovnat obě opery, které vznikly podle předlohy Henryho Murgera. Oba skladatelé, kteří se osobně znali, na svých "Bohémách" pracovali s vědomím, že spolu na toto téma soutěží. Při všech shodách jsou obě "Bohémy" překvapivě rozdílné, jak o tom svědčí první, Leoncavallova část projektu této konfrontace. Libreto lyrické komedie o čtyřech dějstvích si napsal skladatel sám. Jeho "Bohéma" je drsnější, než populárnější verze Pucciniho, což německého režiséra Romana Hovenbitzera zřejmě přivedlo na myšlenku, převést příběh do dnešní doby. Bohémské umělce proměnil v partu výtržníků, kteří provokují rvačky, fetují, a dokonce vypálí byt. Končí doslova na chodníku. K hudebnímu nastudování pozoruhodné inscenace Leoncavallovy "Bohémy" byl přizván přední britský operní dirigent Hilary Griffiths. Některé představitele rolí - z fotografie, kterou mám před sebou, a která bude k dispozici pro příznivce kulturních příspěvků Radia Praha i na našich webbových stránkách - přiblíží umělecký šéf Státní opery Praha Vojtěch Spurný.
"Na fotografii jsou čtyři ze zhruba šesti hlavních protagonistů celé opery. Přímo zleva je to představitel Schaunarda, který v Pucciniho opeře je vlastně okrajovou, nebo malou rolí, ale u Leoncavalla zejména v prvních dvou aktech je vedoucím představitelem a vlastně hlavní postavou, takový spiritus agents, který celé dění v těch prvních dvou obrazech řídí. Tady je to Miguelangelo Cavalcanti, což je brazilský baryton, který u nás už zpíval, a bude zpívat - doufám - i dále. Víc vpravo od něj je sopranistka Jitka Burgetová, původně z Liberce. K nám nastupuje do angažmá a zpívá roli Mimi, která je u Pucciniho hlavní, ale u Leoncavalla je to, čemu se říká v hollywoodské hantýrce vedlejší ženský herecký výkon neboli druhá hlavní role. Třetí zleva je paní Denisa Hamarová, která zpívá Musettu, která má v Leoncavallově opeře význačnější místo. Je jakoby důležitější bež Mimi, a je to mezzosoprán, na rozdíl od Pucciniho, kde je to lehký soprán. A čtvrtá role, kterou tady na fotografii ztvárňuje Sylva Čmugrová, je Schaunardova přítelkyně - milenka Eufémia, která má v inscenaci jednu z hlavních rolí, přesto, že jí Leoncavallo svěřil minimálních pár taktů zpívání, a tím ji odsunul do pozadí. Nicméně pan režisér si zcela po právu myslel, že by měla dostat větší prostor i herecký, a tak vlastně z ní vytvořil rovnocennou protagonistku k ostatním dámám celého příběhu."
Ke srovnání obou "Bohém", které si mohou učinit i samotní diváci, kteří navštíví ve Státní opeře Praha jak Leoncavalovu, tak od 24. dubna i Pucciniho verzi, Vojtěch Spurný v rozhovoru pro Radio Praha dále uvedl.
"Osobně se domnívám, že Leoncavallova 'Bohéma', která byla - ať už právem či neprávem zanedbávána - nejenom, že má šanci na uvedení, ale že v mnohém směru má skoro větší ambice, než Pucciniho 'Bohéma'. Kdybych to měl vyjádřit úplně lapidárně - Pucciniho opera je něco jako dobrý hollywoodský film, kde je jistá dávka - a Puccini se tím nikdy netajil - kalkulace: jistá dávka slz, jistá dávka humoru, a všechno je to zabalené do líbivého hávu směrem k publiku. Zatímco Leoncavalovi jde o to, aby se svým jaksi intelektuálním nadhledem skutečně zmapoval bohému, a to ze všech stran. To znamená, on se nestaví na stranu těch bohémů jako Puccini, on nám nepředvádí dojemnou smrt Mimi na tuberkulózu, aby nás pohnul k slzám, ale on nám prostě předvádí, věren svému krédu realistického veristického skladatele, normální syrový výsek ze života, který má v první polovině představení své bujaré, humorné stránky - večírky, koktejly, legrácky apod. - a ve druhé polovině dojde na depresi, bídu, sociální nejistotu a konečně smrt protagonistů. Smrt Mimi v Leoncavallově opeře je mnohem méně teatrální, než u Puccinoho, není nikterak připraven, není nikterak zdůrazněna její choroba, Mimi prostě umřela na nějakou nemoc, kterou měla, kterou si nevyléčila, protože ji propustili z nemocnice, protože neměla na zaplacení. A děje se tak v jakémsi prostoru, který připomíná metro, a za bezohledného přecházení kolemjdoucích. kteří jí nevěnují jediný pohled. To je téměř scéna jako ze současného života, a v tomto smyslu si myslím, že má Leoncavallova opera k současnému chápání problematiky bohémy blíž, než opera Pucciniho."
