Kanalizace v proměnách staletí aned Každodennost podruhé
V minulých Historických otaznících byla řeč o historickém vývoji záchodů. Naše pomyslná exkurze vedla od římské latríny přes středověký prevét až ke splachovacímu záchodu současnosti. Pokračovat budeme příbuzným tématem: kanalizací. Snad nejznámější stoka na světě, římská Cloaca Maxima, dodnes funguje v rozsahu, v jakém sloužila už ve starověku. Jak tomu ale bylo s odvodem odpadních vod v Čechách a jejich hlavním městě Praze? Na tyto otázky se pokusí odpovědět Herbert Brynda.
Zásobování měst vodou bylo v době středověku na území dnešní České republiky na dobré úrovni; podzemní vodovody přiváděly do soukromých nebo veřejných kašen vodu různé kvality. Města se ale obtížně zbavovala odpadních vod, které byly značným hygienickým problémem a s komunálním odpadem největším zdrojem nakažlivých nemocí. Historický vývoj kanalizace v Čechách je možné názorně přiblížit na Praze, protože právě zde se všechny uvedené problémy kumulovaly. Počátky pražské kanalizace musíme podle archiváře Pražských vodovodů a kanalizací Jaroslava Jáska, hledat v církevním prostředí:
"První kanalizací nebo spíše odvodněním, byla stavba štoly ze Strahovského kláštera, která vznikla někdy ve čtyřicátých letech 12. století a odváděla přebytečnou vodu z kláštera směrem na Malou Stranu. Domníváme se, že končila až v Čertovce. Samozřejmě sloužily žumpy, hnojiště ve dvorech, na kterých si lidé ulevovali a nebo tyto - jak se říkávalo - neřádstva vyváželi nebo vylévali na ulici. Čištěním ulic se zabývali lidé stojící společensky na úrovni pohodného nebo katova pacholka. Navíc máme doložené, že v 15.století tito čističi bydleli u hradeb Starého Města v oblasti dnešní Řásnovky. Dříve se tam dokonce říkávalo 'mezi králi stok'."
Počátkem 14. století se začalo nejen s dlážděním ulic, ale také s dlážděním uličních stok neboli rigolů. První zmínka o takovémto zařízení je z roku 1310: později zaklenutý rigol odváděl splašky z domu probošta v Ostruhové, dnešní Nerudově ulici. Objevili se také první specializovaní komunální čističi. Ti ve 20. letech 15. století provedli první hromadné vyčištění pražských žump. Jak ale upozorňuje Jaroslav Jásek, nešlo o samoúčelné hygienické opatření, ale o součást válečného plánu:
"V roce 1422 byl obléhán Karlštejn a v té době tam bylo přivezeno přes 1800 soudků s výkaly, které byly nashromážděny v pražském souměstí, a byly vrhány na hrad. Já to přirovnávám v podstatě k bakteriologické válce, protože když si zaprvé uvědomíte, kolik toho bylo, a zadruhé, kolik toho po nás zbývá, tak to muselo být pro obránce Karlštejna velice 'příjemné'."
Dalších přibližně dvě stě padesát let nepřineslo v kanalizačních systémech v Praze nic převratného. Až jezuité dali v roce 1673 vybudovat relativně moderní stoku pro odvodnění své koleje v Klementinu. Jinak ale doba podle Jaroslava Jáska hygieně příliš nepřála:
"Období baroka sice přineslo výstavné paláce, domy, kostely a zahrady, ale v jejich stínu nadále zůstávaly špinavé a křivolaké ulice s povýtce špatnou dlažbou. Splašky stále vytékaly z přilehlých budov. Pokus o částečné odkanalizování pražského souměstí se datuje do 80. letech 18. století, kdy byl postupně projektován kanalizační systém. V roce 1787 František Antoním Leonard Herget navrhl první stoky v Praze. Bylo jich postaveno poměrně velké množství, v té době šlo o řádově asi 30 kilometrů stok. Tyto stoky měly většinou špatný nebo minimální spád a opět odváděly splašky do Vltavy."
Dramatický konec 18. století znemožnil realizaci Hergetovy kanalizace. Další vývoj pražské kanalizace je spojen se jménem hraběte Karla Chotka, který navázal na plány svého otce Jana Rudolfa, a díky němu dostaly během první poloviny 19. století kanalizaci postupně Hradčany, části Malé Strany a Starého Města a také část území Na Františku. A právě tady byla jedna z těchto stok objevena po povodni v srpnu 2002. Chotkovy úpravy ale brzy podle Jaroslava Jáska přestaly vyhovovat potřebám rostoucího velkoměsta:
"Proto v červenci 1884 vyhlásilo pražské zastupitelstvo soutěž na projekt celkového řešení městské kanalizace. Šlo o to, aby se odkanalizovaly nejen domácnosti nebo nemovitosti, ale už i továrny, dílny a samozřejmě i dešťová voda. K 1. březnu 1885 se sešlo celkem pět projektů. Byla to soutěž mezinárodní, takže se toho nezúčastnili jen odborníci od nás, ale také odborníci z Německa, z Rakouska a Italové z Vídně. Autoři navrhovali v podstatě buď jednotný systém, to znamená, že se odváděly splaškové i dešťové vody v jednom kanalizačním systému, nebo oddílný systém, kde byly zvlášť stoky na splašky a zvlášť stoky na dešťovou vodu. Nakonec to jsou dva způsoby odvádění vody z města, které jsou dodnes běžné a použitelné,"říká Jaroslav Jásek.
Výběrová řízení při pražském magistrátu žila vlastním životem již koncem 19. století: ani jeden z projektů nebyl shledán zajímavým, a až v roce 1889 byli zastupitelstvem vyzváni k přímé spolupráci přední evropští odborníci, mezi nimi i Angličan William Lindley. Jak ovšem připomíná Jaroslav Jásek, věc se opět zkomplikovala:
"Nakonec vypracováním nového projektu pověřil bez konkurzu magistrát inženýra Kaftana a Hobrechta, což byli v podstatě zaměstnanci pražského magistrátu. V březnu 1891 byl dokonce výsledek jejich práce představen na jubilejní výstavě, ale rozhodnutí městské rady o zadání projektu mělo dramatickou dohru. S postupem radnice nesouhlasili městští inženýři Josef Václavek a Čeněk Ryvola, kteří z osobní iniciativy a bez nároku na odměnu zpracovali vlastní projekt, který pražské obci ostentativně a s velkou publicitou darovali. Jejich návrh nešlo přirozeně pominout, ať už z důvodů odborných nebo politických. K posouzení obou plánů povolala pražská obec "neutrálního" zahraničního odborníka, kterým byl právě stavební rada města Frankfurt nad Mohanem, anglický inženýr William Heerlein Lindley. Lindley se seznámil s podmínkami odvodnění území Prahy, oba projekty prostudoval a obratem zamítl. Současně nabídl "otcům" města, že vypracuje vlastní návrh. Již v červenci 1893 Lindley skutečně předložil generel kanalizace pražského území v ploše více než 2500 hektarů, v němž využil mnoho prvků předchozích odmítnutých návrhů. Čili chci věřit, že se pouze inspiroval."
V roce 1894 schválila pražská městská rada projekt za tehdy neuvěřitelných šest a půl milionu zlatých a o osm let později byla moderní kanalizační soustava s mechanickou čistírnou odpadních vod v Bubenči uvedena do zkušebního provozu. V té době už probíhala výstavba vodovodu z Káraného do Prahy. Počátkem 20. století tak byla Praha po hygienické stránce jedním z nejlépe vybavených evropských měst.
Jaký byl další osud bubenečské čistírny, pro níž se vžil název Lindleyova? To ví nejlépe inženýr Jan Palas, který je ředitelem Ekotechnického muzea v Praze:
"Stará Lindleyova čistírna vlastně bez větších změn fungovala dvacet let, do poloviny dvacátých let. V té době se uskutečnila první rozsáhlejší modernizace: jednak byl provoz elektrifikován, poněvadž pohon té technologie parními stroji byl v té době už dost drahý, a kromě toho čistírna musela být rozšířena, protože rostoucí město produkovalo větší množství odpadních vod a to staré zařízení už kapacitně nestačilo. Na pozemku tak vyrostla vlastně nová čistírna, nebo nová část provozu: česlovna, lapač písku a usazovací nádrže. Z technologického hlediska to nebyl žádný velký pokrok, poněvadž to byla vlastně věrná kopie starého zařízení."
Modernizace se dotkla také odbavování kalu, který se v čistírně usazoval. Původní dřevěnou loď, která kal odvážela, nahradily kovové tankery. Ty denně odvezly na tři sta krychlových metrů kalu, který se dále zpracovával na hnojivo. Lindleyova čistírna pak fungovala bez větších změn dalších dvacet let:
"Další modernizace, trochu podstatnější a zásadnější, nastala v roce 1947, kdy už to zařízení bylo z větší části tak zastaralé a zchátralé, že bylo potřeba nějaké zásadnější úpravy. V sedmačtyřicátém roce doznalo změn především to předčištění pod provozní budovou, to znamená lapač písku a česle. Vše bylo zmechanizováno, takže se odstranila těžká ruční práce. Protože tato úprava ze sedmačtyřicátého roku byla projektována na pět deset let, tak se naštěstí nijak zásadně nedotkla budovy. A vlastně od toho sedmašedesátého roku, kdy čistírna skončila, se dodnes zachovala téměř v původní podobě,"říká inženýr Palas.
Areál čistírny byl na dvě desítky let téměř opuštěn, až koncem osmdesátých let minulého století budovu znovuobjevili nadšenci, kteří započali s její obnovou s cílem zpřístupnit ji pro veřejnost. Patřil mezi ně i Jan Palas:
"V roce 1991 byl celý areál prohlášen za kulturní památku, což byl zákonný rámec pro další činnost. Čistírna byla poprvé pro veřejnost otevřena v roce 1992, ale pravidelnější provoz muzea začal v roce 1996 v souvislosti s devadesátým výročím pražské kanalizace."
Jeden z kanalizačních projektů z roku 1885 byl uvozen heslem: Sine munditia nulla sanitas, tedy: Bez čistoty není zdraví. O čistotu odpadních vod v Praze se od roku 1967 stará dodnes funkční čistírna na Císařském ostrově.
